sobota 30. srpna 2014

Barbora Šťastná .:. Šťastná kniha

Blogové postřehy o tom, kterak Bára Šťastná hledá své štěstí, mám strašně moc rád.
Vracím se k nim pravidelně a mám je rád pro tu lidskou upřímnost a otevřenost vetkanou do slov.
Dost často v nich nacházím sám sebe a tam, kde nenajdu stopy svého štěstí, nacházím inspiraci k poznání štěstí někoho jiného. Je to čtení laskavé a moudré. A je ho tolik, až z těchto postřehů vznikla celá kniha. Moc pěkná kniha!

Pravidelný čtenář Šťastného blogu se ale nemusí obávat, že by v knize nenašel něco nového.
Ano, jsou zde příhody, které zná, které si už mohl přečíst na virtuálních stránkách ... ale jsou zde upravené. Delší, doplněné. Jiné?
Nebo si je už všechny nepamatuji tak přesně?
No, ale není právě tohle důvod, proč se k některým myšlenkám opakovaně vracet? Proto, aby nám připomněly zapomenuté, proto, abysme si uvědomovali o co v tom našem životě vlastně jde?
Že v našem životě jde hlavně o hledání štěstí?
Ani ne tak o štěstí samotné, jako spíš o to jeho hledání?
Připomenout si, že je potřeba to mystické štěstí hledat každý den, v obyčejných věcech. A hledání štěstí prostřednictvím Báry je opravdu zábavné a dojemné. A hlavně opravdové.
Protože Bára není vyšinutý guru nějaké filozofie s hlavou v oblacích. Není učitel toho, kterak změnit svět snadno rychle.
Nepoučuje. Nezvedá varovný prst.
Je to jen obyčejná žena, stojící nohami pevně na zemi. Je člověkem, který v rukách drží igelitku plnou všedního dne. Plnou starostí a povinností. Plnou věcí, které s sebou v taškách nosíme každý den i my. A pokud opravdu chceme, může nám být Bára vzorem. Vzorem toho hezkého umění z ničeho nic se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a poslouchat. Poslouchat sebe, poslouchat ostatní.

Mužský čtenář tuto knihu může brát také i jako mapu. Mapu k ženské duši. Protože pokud nějaká kniha o sobě může prohlásit, že obsahuje myšlenky ženy, je to právě tato. Ta ženskost je v ní cítit na každé stránce a odhaluje vnímavému muži něco, k čemu se jen tak v jiných knihách nedostane. Právě to, že Bára hledá své štěstí v běžném životě a ne v dobrodružství běžnému člověku nedostupném, odhaluje její nitro možná více, než si uvědomuje. Najednou před sebou mužský čtenář nemá cizí ženu, ale ženu, která mu připomíná tu ženu jeho. V těch drobných a banálních situacích objevuji vlastní manželku, která se občas chová pro mé chápání nelogicky. Díky Báře ale najednou chápu, že tato "nelogičnost" je společná pro všechny ženy.
Ano, to se mi na této knize líbí asi nejvíce.
Že ukazuje obyčejné dny obyčejně neobyčejné ženy a dokazuje, že mezi cestou z nákupu a odvezením dětí na kroužky lze nacházet poklady lidského života.
Obyčejné štěstí.
Více takových intimních knih, prosím!

Šťastná kniha
Napsala Barbora Šťastná
Ilustrace na titulní stránce Lela Geislerová
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s. (2013)
www.albatrosmedia.cz

sobota 16. srpna 2014

Haruki Murakamio .:. Spánek

Jako správný hipsterský pozér musím říct, že i já mám rád Haruki Murakamiho ... protože, kdo nemá rád Haruki Murakamiho, ten jakoby nebyl ... přeci!
Musím ale přiznat, že mám hlavně rád ty jeho knihy, o kterých lidé mluví jako o ne zrovna typickém Murakamim. Nevím, jak se pozná typický Murakami, ale kniha "O čem mluvím, když mluvím o běhání", patří mezi jednu z mých oblíbených knih vůbec. A právě tu mnozí Murakamisté odsoudili jako odklon stranou od běžného (a typického) díla.

Dalším odklonem je prý Spánek.
Původně povídka, ale doplněná výbornými ilustracemi Kat Menschik a natištěna na tvrdší papír, vešla se nakonec do formátu uzounké knihy. Délka tak akorát na koupel ve vaně, ikdyž ke konci už ta voda byla taková ... chladná.
80 stran (včetně černoblílých ilustrací) není moc prostoru na rozvíjení psychologie postav, přesto jsem zde našel to, proč mám knihy Murakamiho rád.
Tu intimitu lidské mysli, nahotu osobnosti.
Lidská moudrost spisovatele mě nikdy nepřestane překvapovat, když popisuje obyčejný den běžného, ničím zajimavého, člověka. V mnoha větách můžu poznávat sám sebe a díky tomu mám možnost podívat se na svůj život z toho druhého (nezaujatého) pohledu.
Neposuzovat, nerozebírat, jen se nechat unášet rytmem slov a proudem vět.

Trochu váhám nad myšlenkou, zda je Murakami vhodný třeba pro náctileté čtenáře. Ne snad proto, že by v knihách bylo něco závadného, ale spíš proto, zda není potřeba pro obyčejnost Murakamiho postav dozrát. Uvědomit si vlastní běžnost a umět najít v tichém nočním pokoji vlastní duše vzrušení z odrazu další knižní osobnosti.
Ne, Spánek opravdu není pro každého.
Možná je to jen odraz Murakamiho snu, možná je to jen tetelivý záchvěv snu našeho. Možná jsou to jen zavřené oči a klidný pohyb dechu.

Nebo je to jen obyčejná povídka s otevřeným koncem ... typicky netypický Murakami. Vlastně je úplně jedno, čím vším je Spánek jako takový. Důležité je, jakým hlasem promluví na vás. Na mě promluvil hlasem laskavým a chápavým. Důvěrným a známým. Tichým  ... ano, ta kniha je tichá. Ať už si pod tím představíte cokoliv.
 
Spánek
Napsal Haruki Murakamio
Ilustrace Kat Menschik
Z japonského originálu "Nemuri" přeložil Tomáš Jurkovič
Vydala Euromedia Group, k.s. - Odeon (2013)
www.bux.cz
80 stran

pondělí 11. srpna 2014

Christiane F. - Můj druhý život

Rád bych vám hned na začátku řekl, že toto nebude běžná recenze (ikdyž ... ony moje recenze jsou vlastně všechny takové nerecenzní). Nebudu zde dnes posuzovat literární dojem, plynulý tok myšlenek, skladbu slov, uměleckou hodnotu. Budu spíše trochu přemýšlet o vlivu knihy na život čtenáře, budu dumat nad tím, zda bych chtěl, aby některé knihy četl můj syn. Budu přemýšlet o tom, jaký otisk některé knihy zanechavají ve mně.
Dnes to nebude o spisovateli, dnes bude to o literární postavě ...

"My děti ze stanice ZOO" byla pro mě (svého času) dost důležitá a průlomová kniha. Byla pro mě jako zjevení. Člověka něco zajímá, cítí v sobě nějaké zvláštní nutkání, rád by o tom nutkání něco zjistil a najednou to má před sebou. Na stránkách knihy, bez příkras, ale s tím nádechem temnoty, která některé lidi láká.
Příběh z knihy na mě zafungoval zcela opačně (než asi měli autoři v plánu) a vzedmul ve mně vlnu zájmu o drogovou scénu. Autoři, vydavatelé ... nikdo si nevšiml, že ikdyž jsou v knize popsány hnusné věci, Christiane F. mezi řádky popsala to, proč skončila tam kde skončila a že vlastně dostala to, po čem nejvíce toužila. A touto knižní zpovědí některým rozervaným duším ukázala, že tohle je jedna z možných cest úniku. Jasně, všichni víme, že útěk nic neřeší ... ale nevíme to ve 14-ti letech. A někdy je útěk z reality to jediné, po čem toužíme ...

Moc mě proto nadchlo, když jsem se dozvěděl, že vyšla další kniha o Christiane F. Chtěl jsem poznat pokračování příběhu. Jak dopadla? Budu v sobě dnes cítit hnus místo fascinace? Jak se na tohle téma budu dívat zhruba po dvaceti letech od doby, kdy jsem dočetl "My děti ..."?
Z Christiane se stala po vydání knihy "hvězda". Hvězda, kterou celý život drogy provází, kterých se nikdy nadobro nezbavila ... jenže!

Předsudky stranou. Můžeme si o životě feťáku myslet cokoliv. Může moralizovat, můžeme odsuzovat. Dívat se skrze prsty, povyšovat se.
Ale můžeme se na to podívat i z jiného úhlu pohledu.
Už si detailně nepamatuji děj "My děti ze stanice ZOO", je to už mnoho let a mezi tím jsem přečetl mnoho dalších knih.
Vybavuji si Detlefa, fascinaci bydlení s přáteli ve squatech, popisované stavy z drog. Otevřený konec, kdy nevíme, zda se z toho Christiane dostane ... nikdy jsem se o její další osud nezajímal, tak nějak jsem vnitřně předpokládal, že umřela mladá.
Jenže ona neumřela ... pořád žije.
Obracím stránku za stránkou a zjišťuji, že žila svým způsobem fascinující život.
Jeden čas bydlela s Einstürzende Neubauten! Alexander Hacke byl její kluk! Mám rád Einstürzende Neubauten, to jen abyste pochopili to moje nadšení :-) Byla u toho, když vznikala hudební industriální německá vlna. Potkala se s Davidem Bowiem, s Ninou Hagen. Bydlela v Amsterdamu, v Řecku. Jeden čas bydlela na pláži ve stromovém "domečku".
Ikdyž celý svůj život byla závislá na drogách, žila na okraji společnosti, byla celou tu dobu svým způsobem svobodná. Nemusela se absolutně ohlížet na ostatní, byla jim ukradená a oni byli ukradení ji. Žila život, ze kterého bych byl já před 20-ti lety (jako depresivní puberťák) nadšený.
Myslím to vážně, opravdu!
V tomhle vidím riziko knih o Christiane F.
Mají působit jako odstrašující příklad, ale ne vždy se jim to daří.
Ano ... jako malá si na drogy opravdu musela vydělávat prostitucí. Ano, viděla pár "přátel" umřít se stříkačkou v žilách. Ano, sebrali ji syna. Ztratila rodinu.
Jenže člověk to ZLÉ z hlavy vytěsní.
Mladý zoufalý člověk obzvlášť.
Fascinuje ho něco jiného. Ten jiný svět. Pokud si to přečte nevyzrálé mladé "dítě", které chce od své rodiny utéct, utéct od sebe .. dítě, které nemyslí na budoucnost ... co uvidí?
Uvidí onu výše zmiňovanou jednu z cest. Je lehké řícI, že drogy jsou špatné. Ano, jsou. Ale jsou lehce přístupné. A zrovna Christiane F. ve své druhé knize ukazuje, že s drogama lze prožít celý život a neumřít na ně. Je to až legrační ... morbidně legrační. Christiane dnes již sice umírá, ale umírá na následky alkoholu. Zničené tělo alkoholem a žloutenkou. Trochu potrhlá, paranoidní a bláznivá ... ale víte co? Po celou dobu čtení jejího příběhu jsem neměl pocit, že by toho litovala. Nikdy se nepokusila o sebevraždu.
Ano, některé věci by dnes udělala jinak.
Neunesla by svého syna, některé lidi by nepustila do svého života.
Ale nenarazil jsem na postesknutí si, že by chtěla vrátit čas a nikdy nezkusit tu první drogu.
Tohle je podle mého to nebezpečí.
Knihy s Christiane F. mají mladé lidi odrazovat od drog, ale říká jim to dívka (a v druhé knize již starší žena), která fetuje moc ráda a která i přes všechno to zlé dokáže na drogách najít věci "hezké".
A spousta mladých tu lež může prokouknout a chtít tu pravdu odhalit ... a pro některé z nich to může být opravdu smrtelné.