pondělí 5. května 2014

Ivo Stehlík .:. Naplavené dříví

Naplavené dříví jsem objevil na recyklovaném papírů aktuální Sedmé generace. Zmínka o téhle knize na mě vykoukla tak nějak mimoděk a něco z těch napsaných slov o ni ve mně zanechalo tichou ozvěnu, rezonující se samotnou podstatou mé duše.
Někdy stačí opravdu málo a víte ... VÍTE, že jste našli střípek skládačky zvané Život a že je to důležitý střípek, který ve výsledku pomáhá (spolu s dalšími a dalšími maličkostmi) určovat podobu celkového obrazu budoucnosti. Tento střípek je tenká malá knížka obsahující myšlenky muže, procházejícího se lesem a vlastní duší.
 
 Beze studu a ostychu odkrývá niterné myšlenky obyčejného muže ... krátkými zamyšleními a postřehy se s námi dělí o svůj svět.
Myšlenky nahé a důvěrné, prosté a přitom tak bohaté a moudré.
Nemluví o "velkých" věcech ovládající svět, právě naopak ... mluví o těch malých, každodenních.
O věcech, které můžeme vnímat až ve chvíli, kdy se zastavíme, zvedneme oči vzhůru ke korunám stromů a zaposloucháme se.  O věcech, které začneme vnímat až ve chvílích, kdy začneme poslouchat sami sebe.

Nebojte, není to další guru hlásající návrat k přírodě, vyzívající k prozření a hledání svobody duše. Vůbec! Ani náhodou!
Je to jen obyčejný chlap, který vnímá svoje okolí a dokáže se s námi podělit o své běžné dny.
Chlap, který dokáže přerušit svoji práci kvůli návštěvě z ptačí říše a s pokorným pokývnutím hlavou fascinovaně hledí kolem sebe.

Celou knihou se vine tenký pramínek pocitu, který jsem si sám pro sebe pojmenoval skromnost.
Ikdyž pan Stehlík občas mluví o Bohu, necítím v něm toho Boha z kostela. Je to Ten, který jej doprovází v myšlenkách, když se v silném větru prochází opuštěným lesem a na kousky papíru zaznamenává své vnitřní rozhovory. Pro sebe, pro nás.
Nedokážu být k této knize nestranný a přiznávám, že se na ni dívám s něhou a nekriticky.
Souzněla se mnou beze zbytku.

Pan Stehlík ke mně mluví jazykem, kterému naprosto rozumím ... jazykem, kterým mluví otcové ke svým synům, dědové ke svým vnukům.
Je to moudré povídání o věcech, na které se sám osobně vnitřně dívám.
Popsané jednoduchým a srozumitelným jazykem.
Možná to není kniha pro všechny, možná musí jít člověk po podobné životní cestě. A nemusí to být cesta reálná, stačí to být jen cesta snová. Je úleva otevřít knihu, otáčet jednu stranu za druhou a cítit ten klid, vyzařující z ní. Žádné drama, jen něžné pohlazení po duši a vlhká vůně jehličí.
Sedět v křesle a odpojit se ... cítit se poctěný a cítít se být mezi svými. Tohle vše dokázalo těch pár stran, přečtených za jeden večer. Dlouho se mi nestalo, že bych dočetl knihu, chvíli ji držel jen tak na klíně a pak v ní namátkou zalistoval a začal číst znovu.
Vybíral si konkrétní myšlenky a s letmím úsměvem je srovnával se svými.

Tahle kniha nezmizí zařazena v knihovně mezi ostatními.
Tuším, že ji budu chtít mít po ruce, někde na očích. Vždy, když budu potřebovat nalést vnitřní klid a do lesa to budu mít daleko, otevřu tuto knihu a budu jej hledat mezi naplaveným dřívím ... děkuji, pane Stehlíku ... napsal jste krásnou knihu! 

Naplavené dříví
Napsal Ivo Stehlík
Fotografie Petr "Pavouk" Hajner
Vydalo nakladatelství Stehlík ve Volarech roku 2013
www.knihystehlik.eu
84 stran

Nevím, zda knihu najdete v běžném knihkupectví, ale pokud si ji objednáte přímo z nakladatelství Stehlík, jehož je Ivo Stehlík majitelem, a požádáte o to, dostanete knihu i s věnováním.
V tomto případě jsem moc rád, že jsem se osmělil a o věnování požádal.


2 komentáře:

  1. Vřele děkuji za povídání o takové knize. Připomněla mi Per Pettersonovo Jít krást koně, a je mi sympatická již nyní, dříve, než jsem ji vůbec stačila sehnat. Moc se těším, až si ji přečtu. Děkuji! :)

    OdpovědětVymazat