pátek 24. července 2015

Vlastina Svátková .:. Sama sebou

Mám strašně rád, když mě dokáže kniha překvapit. Když se ukáže, že klame tělem a je v ní mnohem více, než titulní strana napovídá. Více, než od ní člověk očekává.
Vlastně jsem si ji v knihovně zapůjčil úplnou náhodou. Jako by si mě sama vybrala.
Na hřbetě stojí název Sama sebou a pod tím nalepený štítek knihovny se zkratkou jména autorky. To aby se kniha snázeji zařadila na své místo. SVÁ tam stálo. Sama sebou a SVÁ. Já vím, že je to blbost, ale já si takových blbostí všímám.

Vytáhnu ji z řady a díky obálce málem zase zasunuji zpět. To asi nebude kniha pro kluky. Ale nakonec stejně zalistuju.
Něco zaujme a čas naznačuje, že končí moje polední pauza a já musím zpět do práce. Není čas hledat něco lepšího a tak odcházím s touhle útlou knihou.

Ještě ten den ji málem celou přečtu.
Nejde přestat.
Našel jsem něco, co jsem nečekal.
Našel jsem myšlenky, se kterými souzním, našel jsem otevřenou duši, tak upřímně lidskou, až to překvapuje. Mám rád osobní deníky. Blogové zápisky popisujicí úvahy autorů. Mám rád lidi, kteří se nebojí otevřít se světu a přes psané slovo jej pustit k sobě. Obnažit se.
Vlastina Svátková se v téhle knize obnažila dost. Píše o svých dětech, o rozvodu, o lásce. O sobě.
Píše tak přirozeně a lehce. Plynule. Jako by člověk ani nečetl slova, ale rovnou si prohlížel myšlenky. A nacházel v nich ty svoje. Nevyřčené, ale přítomné.
Každý článek ... kapitola, je zakončena názvem písničky, který asi autorku inspiroval, zaujal.
Na mobilu nacházím zmíněné skladby a pouštím si je ke čtení. Doplňují atmosféru, umocňují zážitek.
Výborný nápad, přibližují autorku a čtenáře o to více k sobě.
Čtu pomalu a vstřebávám slova. Nikam nespěchám. Chvílemi přestávám a koukám do blba, přemítám.
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem dočetl knihu a měl chuť ji začít číst znovu od začátku.

Ne snad pro její objevnost, nebo pro originalitu.
Ale pro tu obsahující intimnost ženské duše. Obyčejnost a lidskost. Upřímnost. Člověk se při čtení cítí příjemně i přesto, že autorka popisuje pocity ze svého rozvodu. Snad je to proto, že píše rozumně. Citlivě. Bez přetvářek.
Snad je to proto, že není hysterická. Obviňující.
Působí tak vyrovnaně při popisování své nevyrovnanosti, až to má na člověka uklidňující dojem.
Moc těžko se to popisuje.
Jisté ale je, že jsem dočetl knihu, která mě opravdu překvapila. A jak jsem řekl už na začátku, mám rád knihy, které mě dokáží překvapit.
Tahle mě přímo nadchla.

Pokud neradi kupujete zajíce v pytli, zde je malá ochutnávka :-)
http://psychologie.cz/zkouska/
a nebo starší autorčin blog:
http://vlastinasvatkova.blog.sme.sk 

Příjemné čtení, přeji ;-)

Sama sebou
Napsala Vlastina Svátková
Jazyková úprava Marcela Nejedlá
Vyšlo ve vydavatelství SPN - Mladé letá, s.r.o.
www.mladeleta.sk
Vyšlo v čestině i slovenštině
Vydání první
2014
132 stran
www.vlastinasvatek.eu

1 komentář:

  1. Tahle kniha vypadá hrozně dobře, a to jsem o ní před přečtením tohohle článku ani nezaslechla! :) Jednou za čas se vyplatí něco jen tak zkusit - člověk bývá překvapen! .)

    OdpovědětSmazat