Radka Třeštíková .:. Dobře mi tak

Asi každý z nás má své oblíbené osobnosti, ke kterým upíná svojí pozornost a od kterých občas čerpá inspiraci. Ke kterým pravidelně chodí na návštěvu (třebas jen virtuální) a které má rád. V době internetu je to jednodušší, než kdy dříve. Stačí navštívit jejich sdílené domovy, jejich sociální sitě a čerpat z toho, co jsou ochotni na sebe prozradit. Vnímat to, co sdílí s širokým okolím.

Jedna z mých nespočetných oblíbených osobností je Radka Třeštíková. Občasná blogerka, magazínová novinářka, matka, manželka, žena ... a teď už i spisovatelka. Měl jsem ji rád hned od začátku. Pro její upřímný pohled na svůj svět, pro plynulou skladbu slov, složených do čtivých vět. Dokážu to ocenit.
Mám rád lidi, kteří se umí vyjadřovat psaným slovem a vytvořit z těch slov další paralelní vesmíry.
Mám rád lidi, o kterých můžu říci, že jsou poslem slova a kteří právě pomocí slova dokáží vytvořit další a další nekonečné světy. Kteří tvoří příběhy.
A právě na příběh od Radky Třeštíkové jsem byl opravdu zvědavý. Jak už jsem řekl. Líbí se mi, kterak pomocí slov komunikuje se svým okolím. To proto jsem se těšil na svět, který vytvořila pomocí této knihy.

Její kniha "Dobře mi tak" je pro mě příběhem o stárnoucím muži, ke kterému si prostě nedokážu najít cestu. Znáte to. Někteří lidé jsou tak odlišní od vaší podstaty, že se můžete snažit sebevíce, cestu si k nim nikdy nenajdete. Upřímně, ani se o to nebudete snažit. Proč také? Vždyť na světě je tolik sympatických lidí, kteří vám mají co říct. Proč se snažit přiblížit k někomu, kde je vám krajně nesympatický, vlastně až skoro odporný?
Radka Třeštíková přesně takovou postavu stvořila.
Chlapa, který v sobě má snad všechny nehezké vlastnosti mužského pokolení.
Představuje nám jeho svět, nutí nás sledovat, kterak se nepřítomně drbe v rozkroku a provází nás jeho životem, který je tak vzdálený tomu našemu, že už to více snad ani nejde. Nebo alespoň vzdálený tomu mému.
Stvořila Borise, jehož životní pohnutky jsou pro mě nesrozumitelné.
Borise, kterého nedokážu mít rád, ikdyž nám ho Radka Třeštíková představuje tak upřímně citlivě a bez příkras. Vlastně i s vysvětlením, proč jsou jeho kroky takové, jaké jsou. Přesto si tu cestu k němu nedokážu najít a jeho konečný osud je mi naprosto lhostejný. Ale možná to tak mělo být. Boris je mi sondou do života člověka, který jako by ani neexistoval, přestože do života jiných vnáší hořkou pachuť zhnusení.
Ptáte se, proč si tedy číst o někom, ke komu si snad ani nejde najít cestu? Právě proto, že ho stvořila Radka Třeštíková. Právě pro tu plynulou skladbu slov, složených do čtivých vět, o které jsem mluvil už na začátku. Pro ten jeho zoufalý způsob plavby všedním životem. Nemusíte mít rádi hlavní postavu, ale musíte mít rádi ta slova, která jeho charakter tvoří. Ty myšlenky, která napsaná slova vytváří. Protože jestli něco Radka Třeštíková umí, tak je to psát. A je opravu hezké číst knihu od někoho, kdo psát umí ...

Dobře mi tak
Napsala Radka Třeštíková.
Ilustrace na obálce Lela Geislerová.
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s.
Vydání první, v roce 2014.
221 stran.
www.motto.cz

Stanislav Bernard .:. Tvrdohlavý muž

Mám rád lidi, kteří ve svém životě něco dokázali. Kteří z ničeho udělali něco. Mám rád lidi, které je radost poslouchat a kterých si člověk může vážit ať už jako podnikatele, tak jako člověka.
Mám rád lidi, kteří ze svého díla dokázali udělat značku. Pojem. Ikonu.
Mám rád Steva Jobse a jeho Jablko a to i přesto, že jsem nikdy nevlastnil jediný jeho výrobek. Nikdy jsem jej vlastně ani nedržel v ruce. Líbilo se mi to jeho zaujetí pro věc. Tu touhu uvést na trh něco dokonalého, kvalitního. Něco, s čím se člověk může identifikovat. Přijat to za své. Udělat z produktu "svojí" značku. Mám rád životopis Steve Jobs od Waltera Isaacsona, protože je to hodně inspirativní čtení. A stejně tak jsem si oblíbil i životopis Stanislava Bernarda, člověka, který se "vlastní cestou vydal k poctivému pivu".

Nejsem moc velký konzument piva, piji ho nárazově a v malém množství. Když si doma pivo otevřu, dost často ho mám se ženou napůl. Stačí mi to. Přesto mám ale pivo rád.
A protože mám rád i marketing, nemohl jsem si Bernarda nevšimnout.
Bernad (jak člověk, tak pivovar) jde ve všem svojí vlastní cestou a jde po ní i v oblasti marketingu. Já ho pravděpodobně zaregistroval díky firemnímu společenskému magazínu Vlastní cestou. Právě díky němu jsem si uvědomil, že je pro mě tento nápoj vlastně i nápoj s přidanou hodnotou. A to já dokážu ocenit. Proto je naprosto logické, že knihomol, který má rád Stanislavovo pivo (a vše další okolo něj), musí tuhle knihu prostě mít. Dává to smysl, protože patří k sobě. Bernardův životopis je poutavé čtení o tom, kterak Stanislav z ruiny vybudoval prosperující pivovar. Je to povídání o jeho názorech na politiku. Povídání o poctivosti v lidech. O názorech, kterak by měl svět fungovat. Je to prostě chytrý rozhovor se zajímavým člověkem nad orosenou skleničkou chladného piva. Povídání hloubavé a inspirující, povídání lidské až přátelské.
Stanislav Bernard je neobyčejně obyčejný chlap, kterého člověk rád poslouchá a kterého díky jeho knize může poslouchat doma v soukromí. Není to literární skvost, ale to snad ani nikdo nečeká.
Je to jen příjemné povídání u piva a takové okamžiky jsou mi vzácné. Tak ať nám chutná!

Tvrdohlavý muž
Napsal (s pomocí Ondřeje Horáka) Stanislav Bernard.
Vydalo nakladatelství 65. pole roku 2014. www.65pole.cz
První vydání.
215 stran (z toho spousta fotografií)

P.S. Doporučuji si ke čtení nalít do skleničky trochu toho piva. Zaručeně na něj dostanete chuť.

Douglas E. Richards .:. Napojení

Aby mezi námi bylo jasno hned na začátku, musím říci, že mám rád sci-fi. A taky mám rád dívky v nesnázích. Krásné a inteligentní dívky v nesnázích (je zvláštní, že hloupé a škaredé dívky většinou v nesnázích nebývají).

Mám rád honičky, kdy dívka v nesnázích utíká před armádou po zuby ozbrojených záporňáků s uspávacími pistolemi, vrtulníky a s jasnými rozkazy. Mám rád opuštěné špinavé motely, kde dívka v nesnázích přesvědčuje nedůvěřivého bývalého člena Delta Force (samozřejmě toho nejlepšího) o své nevinně a přesvědčí ho, aby se přidal na její stranu. A přesvědčí jej, aby se do ní zamiloval. Mám rád tlusté hackery, živící se jen pizzou, kteří hackují pro dobrou věc a jsou (jak jinak), nejlepší na světě. Mám rád ty čisté chytré duše, které objeví něco, co může změnit svět a chrání to před syčáky, kterým jde jen o moc a peníze. Nebo o peníze a moc.

Mám rád colu a popcorn.
Mám rád knihy, ze kterých se časem může stát drahý akční film s Tomem Cruisem v hlavní roli a na který se pak můžu dívat při žehlení čistého prádla. Mám rád knihy, u kterých nemusím přemýšlet o věrohodnosti (prostě vymyslela pilulku, spolkne ji a je tak chytrá, že žádný test nedokáže odhalit, jak moc chytrá vlastně je), protože to, co se tam odehrává se tak prostě odehrává. Nejsem vědec, netuším jak moc velké bláboly si spisovatel vymyslel a je mi to úplně jedno. U pohádek taky nevykřikuji do světa, že létající koště je nesmysl a famfrpál je nemožná věc. Čtenář sci-fi se neptá, čtenář sci-fi konzumuje a pokud je to čtenář sci-fi rejpal, tak ať si své postřehy laskavě nechá pro své kamarády a nenudí mě svými vyčtenými teoriemi.

Já beru sci-fi knihy jako odpočinkovou literaturu a také k ní tak přistupuji.
Napustím si horkou vanu a čtu tak dlouho, dokud mi nepromodrají rty. Nebo si pod záda v posteli naskládám tolik polštářů, že celá rodina pak spí na rovině. Následně čtu tak dlouho, že už se ani nevyplatí jít spát, protože za čtyři hodiny jdu do práce. Mám prostě sci-fi moc rád. Nečtu ho moc často, o to více si jej umím užít. Odpočinout si u čtení, obracet jednu stranu za druhou a těšit se z předem tušeného vývoje událostí. Pokud jste na tom stejně jako já, rád vám Napojení doporučuji. Je to svižné, je to rychlé. Je tam vše, co čtenář od příběhu očekává a je tam i přemýšlivý filozofický doslov o původu Boha (a tady jsem si zapřemýšlel rád, protože k podobné teorii mám hodně blízko - má Bůh Boha?). Strávil jsem s knihou dvě dlouhé noci a byly to noci, které jsem si opravdu užíval. A někdy to prostě ke spokojenosti stačí.

Napojení
Napsal Douglas E. Richards
Z anglického originálu Wired přeložila Radka Knotková
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. roku 2014
První vydání. Počet stran 383
http://nakladatelstvi.hostbrno.cz

Austin Kleon .:. Ukaž, co děláš!

Číst si v knize Ukaž, co děláš je jako jít do hospody na pivo se svým nejlepším kamarádem. Je to jako strávit večer s někým, komu naprosto rozumíte a s kým si moc dobře popovídáte.
Přesně takový jsem měl z knihy pocit.
Takový ten pocit, kdy mi žena něco nadšeně vykládá, já v jejich slovech nacházím inspiraci a skáču ji do řeči s výkřiky typu: "No jasně! Přesně to si myslím také! Takhle by se to mělo dělat!" A ikdyž to běžně nedělám, beru do ruky tužku a v knize podtrhávám věty a odstavce, do diáře si přepisuji citace a jsem z knihy opravdu nadšený a podivně akčně natěšený. Přitom Austin Kleon nepřichází s nějak zvlášť objevnou metodou sebeprosazování. Vůbec ne. Nebo možná, skromnost stranou, mně neukazuje nic nového. Snažím se to dělat podobně už nějakou dobu. Ukazuji, co dělám. Ukazuji střípky a skládám z nich celky. Nabaluji na sebe podobně smýšlející lidi a nechávám se inspirovat těmi, kteří také ukazují, co dělají.
Poselstvím téhle knihy je myšlenka, že každý kreativní člověk (a vlastně to platí i pro ty nekreativní) by si neměl nechávat své myšlenky (svoji práci) pro sebe, ale měl by se podělit s ostatními. Podělit se s rozdělanou prací, ukázat proces vzniku. Popisovat, na co při práci myslí. Nebát se toho, že o něco příjde, že mu to někdo odcizí.

Ukazovat fragmenty své práce. Hledat inspiraci v reakcích nebo, což mi příjde ještě úžasnější, být ispirací někomu jinému. Někomu, kdo si ten váš střípek vezme, zasadí do svého obrazu vnímání světa a vytvoří něco naprosto nového. Jiného.
Tím, že veřejně ukážete, co děláte, získáte na svojí stranu lidi, se kterými si máte co říci. Podobně smýšlející, zabývajícími se podobnými věcmi.

Kniha je srozumitelná, nadmíru čtivá, její formát svádí k tomu tahat ji všude s sebou a jen tak mezi obědem si v ní listovat a podtrhávat zatím nepodtržené. Číst si ji stále dokola. Ne snad proto, že je v ní osažen obsah, který změní svět, ale právě pro toho pivního kamaráda, o kterém jsem se zmínil hned na začátku. A ještě ke všemu je to hezký kamarád. Tak hezký, že určitě může být záminkou pro někoho, kdo si k vám přisedne s otázkou: "Co to čteš zajimavého?" Takže směle do toho! A pokud můžete, nečtěte ji sami doma! Sdílejte ji se světem! Čtěte ji v kavárně, v autobusu, na zastávce. Prostě ukažte, co čtete ;-)

P.S. Ježíšku, je mi to hloupé, ale já jsem ještě nečetl Austinovu první knihu Kraď jako umělec a teď ji nutně potřebuju. Co s tím prosím jako hodláš dělat? ;-)

Ukaž, co děláš!
10 způsobů, jak sdílet svou kreativitu a nechat se objevit
Napsal a ilustroval Austin Kleon
Podle anglického originálu Show Your Work! přeložil Jan P. Martínek.
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing v roce 2014
www.melvil.cz
224 stran

Lois Lowryová .:. Dárce

Téměř polovinu této knihy jsem přečetl při nedlouhé cestě vlakem, kterým jsem se nedávno vydal na výlet. Koleje pode mnou tiše tepaly v rytmu "tdm, tdm, tdm" a za okny se míhal podzimní kraj.
A stejným rovnoměrným tempem ubíhaly i věty na stránkách. Uhranuly mě a spolu s monotóním zvukem vlaku mě uvedly do čtenářského stavu příjemného tranzu. Častokrát jsem knihu odložil a nesoustředěným pohledem sledoval okolí. V mysli jsem byl ale stále v příběhu. Skutečné okolí jsem viděl jako v mlze a přes něj se mi mihotavě promítal kraj, který jsem díky této rozečtené knize poznával. Kraj, který je fiktivní a utopistický. Děsivě utopistický.


Dvanáctiletého Jonase poznáváme ve chvíli, kdy se snaží pojmenovat svoje současné pocity. Protože Jonas, stejně tak jako všichni lidé ve Společenství, si zakládá na přesném vyjadřování. Z počátku se přiklání ke slovu strach, nakonec ale příjde na to správné slovo. To slovo je "znepokojený".
Jonas se cítí znepokojený.
A postupem času ten pocit přenese i na mě. Začínám se totiž taky cítit mírně znepokojený.
Jonasův svět je tak dokonalý, že městečko Stepfortských paniček je (v porovnání s tímto světem) slabým odvarem chutného čaje. Jonasův svět prostě funguje. Dokonale.
Všichni jsou slušní, zdvořilý, ohleduplní, pomáhají si na vzájem. Nejsou války (a nikdo vlastně ani neví, co slovo "válka" znamená), není chudoba, hlad, nemoce.
Už od narození je život každého člověka detailně sledován a určován. Ošetřován k bezchybné dokonalosti. Žádné špatné emoce, žádný strach, žádná nejistota. Všichni mají stejné věci, stejné oblečení, stejný účes. Rodinné jednotky jsou pečlivě vybírány, partneři se k sobě skvěle hodí, vzájemně se doplňují. Všichni se mají rádi. Každé ráno se sejdou u jednoho stolu, povykládají si o svých snech a společně proberou jejich význam. Děti se celé své dětství připravují na svůj důležitý a plnohodnotný život. Studují, chodí na dobrovolnické práce a čekají na své Zařazení.
Zařazení je okamžik, kdy je jim přidělena práce, kterou budou zastávat celý svůj život. Až do svého slavného Vyřazení. Budoucí zaměstnání je tak pečlivě vybíráno, že se snad ještě nikdy nestalo, aby byl někdo nespokojený. Naprostá většina dětí ke svému povolání stejně už dávno měla nějaké sklony. Jak říkám, vše je naprosto dokonalé a úžasné!
Tak co? Už jste také trochu znepokojeni?
Jonas ano.
Protože Jonas nemá ani potuchy, kam jeho kroky vedou, k čemu může být předurčen. A ve světě, kde vše je pevně dané a jasné, je to tak trochu důvod k znepokojení.
Je proto pro něj velkým překvapením (a pocta), když je mu přidělena role Příjemce paměti.
Příjemce paměti je vážený člověk, který jako jediný uchovává vzpomínky Společenství.
Všechny vzpomínky. Ty dávno minulé. A když Společenství potřebuje v naléhavých situacích s něčím poradit, obrátí se právě na Příjemce paměti. Ten, na základě své moudrosti (kterou získá ze všech těch vzpomínek), poradí, kterým směrem se mají všichni dále vydat. Ale to se stává málokdy. Jak jsem řekl. Jonasův svět je prostě dokonalý.

Od téhle chvíle se Jonasův život začíná od základu měnit a on se od bývalého Příjemce paměti, ze kterého se stal Dárce, učí poznávat dávno zapomenuté.
Poznává, co je to bolest. Poznává, co je to láska. Poznává, že dokonalost jeho světa je vykoupena nekončícími ústupky a zapomenutími. Zjišťuje, že existují barvy ... A my, spolu s Jonasem, začínáme přicházet na to, že sťastní lidé v tomto světě jsou ochuzeni o spousty běžných věcí. Událostí. Skutečností. Citů.
Přicházíme na děsivý fakt, že dokonalost je záležitost nesmírně krutá ...

Úžasná kniha!

Dárce
Napsala Lois Lowryová
Z anglického originálu "The Giver" přeložila Dominika Křesťanová
Ilustrace na obálce Nikkarin
Vydalo nakladatelství ARGO (2013)
www.argo.cz
208 stran

Peter May .:. Šachové figurky

Šachové figurky jsou třetí knihou kriminální serie popisující život Fina Macleoda z ostrova Lewis a začít číst tento poslední příběh bylo, jako vrátit se na místo své oblíbené dovolené.
Člověk už zná ty nejlepší obchody, zná místní štamgasty v hospodě a nezabloudí v uličkách města. Prostě to tu zná a město zná jeho.
Už nejsme jen obyčejní návštěvníci, už jsme návštěvníci, kteří vědí, kdo je kdo a kam se máme vydat na procházku.

Čtenář se prostě na stránkách knihy cítí jako doma a ví, že si má na návštěvu tohodle ostrova vzít svetr a nepromokavý plášť. Počasí ho nepřekvapí a přímočaré podivinské jednání místních obyvatel ho nevyvede z rovnováhy.
Atmosféra krajiny ho v minulých dvou dílech natolik pohltila, že se tentokráte vrací na místo, které důvěrně zná a má rád. Vystoupá na nedaleký kopec, rozhlédne se do dáli a řekne si: "Jo, je tady vážně pěkně. Drsný kraj, ale když na to příjde, mohl bych se tu cítit dobře."
Když Peter May začne vyprávět o lidech z Finovi minulosti, dělá to tak čtivě a důvěrně, až si člověk připadá jako aktér celého děje. Jako ten člověk v pozadí, který sice nebyl nikterak důležitý, ale všech těch událostí se zůčastnil a viděl je na vlastní oči. Jakoby autor mluvil o kamarádech z dětství, které jsme už ztratili z očí. Vybavujeme si ty dávné dny, kdy si vůdcové party dokazovali, který z nich je větší frajer a pamatujeme si všechna ta dramata, která se následně udála.

Ne, dnes nebudu psát o čem tahle kniha je. Je to zbytečné. Ten, kdo četl předchozí dva díly ví, že po třetím díle sáhnout prostě musí. A je mu úplně jedno, kdo umře tentokráte a kdo bude vrahem. Protože ať se to zdá sebedivněji, o kriminální zápletku mi v této serii vlastně vůbec nejde. Je to jen epizoda, která knihám udává rytmus, ale to, proč jsem z ostrova Lewis tak nadšený, je ta atmosféra. Ty postavy. Styl vyprávění je tak sugestivní, že se do děje prostě propadnete. Necháte se vtáhnout a vezmete ten svět za svůj.
Dočetl jsem knihu, z vousů vytřepal zbytky deštivého počasí a nad zavřenou knihou ještě dlouho seděl a promítal si všechny ty obrazy, které se mi v hlavě objevily. Loučil jsem se, jakobych odjížděl z místa svého dětství a už se nikdy neměl vracet ...

A vy, kteří jste ještě žádnou z knih Petera Maye nečetli, začněte Skálou ... přeji vám hezký výlet!

Šachové figurky
Napsal Peter May
Z anglického originálu "The Chessmen" přeložila Linda Kaprová
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. (2014)
www.hostbrno.cz
344 stran

Jo a  málem bych zapomněl! O vzniku úžasných obálek si můžete přečíst ZDE

Daniel Goleman .:. Pozornost (Skrytá cesta k dokonalosti)

Kniha Pozornost ve mně vzbudila spoustu emocí ... vztek, nadšení, pokoru, nová a nová předsevzetí, zklamání ze sebe sama, další a další pokusy o uchopení toho všeho a snaha překonání veškerého zlého a nesoustředěného uvnitř sebe.
Tohle všechno se v nenápadné modré knize (s charakteristickým logem nakladatelství Jan Melvil publishing) ukrývá, tohle všechno jsem v ní našel.
A uznejte sami, to není málo na jednu knihu!

Otevřejně přiznávám, že mám problém s udržením pozornosti. Dost často dělám některé věci souběžně a přestože se tvářím jako hrdina a multifunkční člověk, dost z těchto věcí dělám jen tak napůl, povrchně. Kloužu po hladině a nenořím se do hloubky. Vybírám drobky, pokaždé někde něco ochutnám a hned se deru o stůl dál, možná proto, že se bojím, aby mi někde něco neuteklo. V prohlížeči mám vždy otevřeno o pět oken více, než můžu zvládnout, a proklikávám se mezi nimi, ikdyž mám článek v aktuálním okně rozečtený a opravdu mě baví. Namyšleně tomu říkám surfování po informacích, ale až Daniel Goleman mi díky svojí knize ukazuje mojí nesoustředěnost a pojmenovává to, co ve skutečnosti dělám.
Jsem na 24. stránce a narazím na kvíz.
Kvíz, který má nás čtenáře otestovat v tom, jak velkou pozornost jsme věnovali předešlému textu ... vyzkouší nás z již přečteného.

Kniha letí poprvé pod postel ...
"Pitomej namyšlenej pisálek! Neumí psát srozumitelně a pak se mi tu bude posmívat?! Je to jeho chyba, že jsem neuměl odpovědět ani na jednu otázku!" ...

Druhý den spolknu svojí nesmyslnou hrdost a jdu do toho znovu. A pak znovu. A znovu.
Za celou svojí kariéru knihomolství jsem neodhodil knihu do kouta tolikrát, jako právě knihu Pozornost. A už vůbec se mi nestalo, že bych ji z toho kouta tolikrát vytáhnul.
Většinou nedávám knihám druhou šanci. Natož třetí, čtvrtou ...
Ale takhle mi nedá spát. Jak jsem řekl už na začátku ... vzbuzovala ve mně emoce. Odhalila mi něco, co jsem si nechtěl přiznat pěkně dlouhou dobu ... a to mě zlobí, to mě štve.

Nene, ta kniha není špatná, vůbec (!) není špatná ... jen po svém čtenáři chce jednu jedinou věc a tou je: udržet si Pozornost. OK, není psaná zrovna nejčtivější formou (Daniel Goleman je spíše vědec, než autor čtivých nenáročných beletrií), ale to je asi hlavně můj problém, než problém autora.
Co se ale musí nechat a co moc rád vyzdvihuji, ta kniha je hrozně zajimavá.
Nutí mě některé věty číst opakovaně. Jak z důvodu, abych je správně pochopil, tak z důvodu, abych se přesvědčil, že jsou opravdu tak trefné, jak mi příjde.
Během čtení jsem si tolikrát řekl "Ty jo, fakt že jo!", že se tu o tom musím zmínit.
Goleman prostě ví, o čem píše a snaží se nám nastavit zrcadlo, ve kterém se můžeme důkladně prohlédnout. Někomu se nemusí ten výsledný pohled líbit (třeba mně), ale někdo se díky němu může naparovat pýchou z toho, jak dokonale soustředěný je (ten, kdo bez problému přelouská celou knihu a ani jednou ji neodhodí do kouta).

Ano, bylo pro mě těžké najít si ke knize ten správný osobní vztah, najít si k ní cestu. Uchopit všechny ty myšlenky v ní ukryté a nějak je zpracovat. Ano, bylo těžké knihu neodložit a nevzít si do rukou jinou, snadněji stravitelnou. Stojí to však za to. Jak Melviláci píší na svém webu: "Tato knížka nemusí, ale může změnit váš život. Pokud se jí to podaří, změní skrze vás celý svět." ... pokud něco vystihuje podstatu této knihy, tak je to tahle věta.
Prostě ji musíte dát šanci. Dát svůj čas. Dát ji svojí POZORNOST!
Já jsem díky ni začal znovu. Snažím se jít do hloubky. Nepřeskakovat z jednoho internetového okna na druhé. Při rozhovoru se ženou po očku nesledovat nové statusy na Facebooku.
Při vyprávění svého syna (o imaginárních šarvátkách v jeho malém světě) zaklapnout rozečtenou knihu.
Dívat se lidem při rozhovoru do očí ...
To vše díky Pozornosti.
Ano, hrozně mě ta kniha štvala ... ale asi mi dala i tu dobře mířenou ranu do slabin, která mě probrala z mé zahleděnosti.
Díky za to!

... tak, a teď si jdu do knihovny půjčit nějaký zamilovaný román, abych si konečně odpočinul ;-)

Pozornost (Skrytá cesta k dokonalosti)
Napsal Daniel Goleman
Z anglického originálu "Focus: The Fidden Driver of Excellence" přeložil Jan Melvil
Vydal Jan Melvil Publishing (2014)
www.melvil.cz
312 stran