Harold Fry je starý nemluvný důchodce, který žije se svojí manželkou Maureen v domě, který je tak moc uklizený, že i prach se bojí na něco usednout.
Tento uklizený dům je již spousty let tichý, jeho obyvatelé mezi sebou občas prohodí pár zdvořilostních frází, ale jinak každý žije sám svůj opuštěný život. Už dávno si nemají co říci a noci tráví každý ve svém pokoji.
Smutný život starců v malém městě. Bez vzrušení a nadějí. Pokud na něco v tomto domě padá prach, jsou to srdce jeho obyvatel.
Až jednou ...
Vše změní krátký dopis, který jednoho dne příjde Haroldovi.
Je od jeho dávné spolupracovnice a tímto dopisem se s ním loučí. Onemocněla rakovinou a umírá. A Harlod netuší jak s touto informaci naložit. Nakonec napíše krátký vzkaz: "Milá Queenie, díky za dopis. Je mi to moc líto. S pozdravem Váš - Harold Fry."
Nic moc, že? Ale takový je už Harold. Zalepil vzkaz do obálky, obul ošoupané staré mokasíny a tak, jak byl, se vydal ven. Vhodit dopis do schránky.
A protože byl hezký den, první schránku minul bez povšimnutí a šel dál. Tam za rohem je přeci další. A pak další.
U pumpy, kde zastavil na kus něčeho k snědku, potkal Dívku od pumpy, která mu změnila život.
Dal se s ní do řeči a povídal jí o nemocné kamarádce. Ona jemu na oplátku o nemocné tetě, která také měla rakovinu. "Člověk musí být pozitivní. Musíte věřit. Nezáleží na lécích a tak dále. Musíte věřit, že se ten dotyčný může uzdravit. Lidská mysl je hrozně složitá. Když ale věříte, dokážete cokoliv!"
Tahle slova Harolda zasáhla natolik, až se v jeho mysli zjevil čerstvý závan života ... myšlenek.
Zničeho nic stál v telefoní budce a volal do sanatoria: "Vzkažte jí, že Harold Fry je na cestě. Musí jenom počkat. Protože já ji zachráním, víte. Já půjdu a ona musí žít!"
A vyrazil. Pěšky. Před sebou stovky mil, na nohou ošoupané mokasíny a na sobě čistou košili, vázanku a nepromokavou bundu. V kapse kreditní kartu. V hlavě přesvědčení, že musí jít pěšky, že jenom takto Queenie zachrání. Přesvědčen, že tuto cestu musí podstoupit a nesmí si ji ulehčit.
Šel a začal ten důležitý intimní rozhovor sám se sebou.
Myslel na svojí ženu, myslel na syna, kterého od sebe odehnal. Vracely se mu vzpomínky hezké a vracely se i vzpomínky nehezké.
Když jdete opuštěně po světě, jediné co máte jste vy sami a musíte se s tím nějak vypořádat.
Občas zavolal své ženě, občasi jí poslal pohled. Také posílal pohled Dívce od pumpy a Queenie, aby věděla, že je na cestě. Do igelitky skládal suvenýry z cesty, dárky pro ženu a přítelkyni.
Potkával lidi, vyprávěl jim o své cestě. Nasával do svého srdce jejich příběhy a do jejich srdce vkládal ten svůj.
A pořád byl na cestě. Nohy samý puchýř, svaly v bolestivé křeči. Ale pořád šel.
Každý, kdo se vydá na Cestu, zákonitě se při ní změní. Měnil se i Harold a z jeho cesty se stala Pouť. Pouť za záchranu Queeny a pouť za záchranu vlastní duše.
Sledujeme i nastávající změnu Maureen, která zůstala opuštěná sama doma. Jejich vzpomínky a myšlenky nás seznamují s jejich dosavadním životem a ukazují tu propast, která se mezi nimi rozprostřela. Maureen pomalu zjišťuje, jak moc se navzájem odcizili a jak moc se bojí, že už se Harold nikdy nevrátí. Pomocí pohledů, které od něj dostává, sleduje jeho cestu a my vidíme, jak i ji jeho cesta mění. Jak moc narušila tu strnulost jejich dní.
Z Harolda se postupně stává Poutník, vzdal se všech věcí které má a svůj osud svěřil do rukou Cesty.
A ta se o něj postará ...
Úžasný příběh o nalezení sebe sama, o nalezení cesty zpět ke své ženě, ke svému synovi.
Příběh o uvědomění si, že nikdy není pozdě na změnu a že nejdůležitějším krokem je vždycky ten krok první. Nenápadná kniha, která v sobě skrývá více, než jsem na začátku čekal. Kniha, která od určitého bodu již nešla odložit a musela se dočíst až do konce. Krásná kniha. Kniha pro všechny, kteří tuší, že někdy je Cesta důležitější než cíl.
Nepravděpodobná pouť Harolda Frye
Napsala Rachel Joyceová
Z anglického originálu "The Unlikely Pilgrimage of Harold Fry" přeložila Naďa Špetláková
Vydala Euromedia Group, k.s. - Knižní klub (2012)
www.bux.cz
339 stran
pátek 16. května 2014
pondělí 5. května 2014
Ivo Stehlík .:. Naplavené dříví
Naplavené dříví jsem objevil na recyklovaném papírů aktuální Sedmé generace. Zmínka o téhle knize na mě vykoukla tak nějak mimoděk a něco z těch napsaných slov o ni ve mně zanechalo tichou ozvěnu, rezonující se samotnou podstatou mé duše.
Někdy stačí opravdu málo a víte ... VÍTE, že jste našli střípek skládačky zvané Život a že je to důležitý střípek, který ve výsledku pomáhá (spolu s dalšími a dalšími maličkostmi) určovat podobu celkového obrazu budoucnosti. Tento střípek je tenká malá knížka obsahující myšlenky muže, procházejícího se lesem a vlastní duší.
Beze studu a ostychu odkrývá niterné myšlenky obyčejného muže ... krátkými zamyšleními a postřehy se s námi dělí o svůj svět.
Myšlenky nahé a důvěrné, prosté a přitom tak bohaté a moudré.
Nemluví o "velkých" věcech ovládající svět, právě naopak ... mluví o těch malých, každodenních.
O věcech, které můžeme vnímat až ve chvíli, kdy se zastavíme, zvedneme oči vzhůru ke korunám stromů a zaposloucháme se. O věcech, které začneme vnímat až ve chvílích, kdy začneme poslouchat sami sebe.
Nebojte, není to další guru hlásající návrat k přírodě, vyzívající k prozření a hledání svobody duše. Vůbec! Ani náhodou!
Je to jen obyčejný chlap, který vnímá svoje okolí a dokáže se s námi podělit o své běžné dny.
Chlap, který dokáže přerušit svoji práci kvůli návštěvě z ptačí říše a s pokorným pokývnutím hlavou fascinovaně hledí kolem sebe.
Celou knihou se vine tenký pramínek pocitu, který jsem si sám pro sebe pojmenoval skromnost.
Ikdyž pan Stehlík občas mluví o Bohu, necítím v něm toho Boha z kostela. Je to Ten, který jej doprovází v myšlenkách, když se v silném větru prochází opuštěným lesem a na kousky papíru zaznamenává své vnitřní rozhovory. Pro sebe, pro nás.
Nedokážu být k této knize nestranný a přiznávám, že se na ni dívám s něhou a nekriticky.
Souzněla se mnou beze zbytku.
Pan Stehlík ke mně mluví jazykem, kterému naprosto rozumím ... jazykem, kterým mluví otcové ke svým synům, dědové ke svým vnukům.
Je to moudré povídání o věcech, na které se sám osobně vnitřně dívám.
Popsané jednoduchým a srozumitelným jazykem.
Možná to není kniha pro všechny, možná musí jít člověk po podobné životní cestě. A nemusí to být cesta reálná, stačí to být jen cesta snová. Je úleva otevřít knihu, otáčet jednu stranu za druhou a cítit ten klid, vyzařující z ní. Žádné drama, jen něžné pohlazení po duši a vlhká vůně jehličí.
Sedět v křesle a odpojit se ... cítit se poctěný a cítít se být mezi svými. Tohle vše dokázalo těch pár stran, přečtených za jeden večer. Dlouho se mi nestalo, že bych dočetl knihu, chvíli ji držel jen tak na klíně a pak v ní namátkou zalistoval a začal číst znovu.
Vybíral si konkrétní myšlenky a s letmím úsměvem je srovnával se svými.
Tahle kniha nezmizí zařazena v knihovně mezi ostatními.
Tuším, že ji budu chtít mít po ruce, někde na očích. Vždy, když budu potřebovat nalést vnitřní klid a do lesa to budu mít daleko, otevřu tuto knihu a budu jej hledat mezi naplaveným dřívím ... děkuji, pane Stehlíku ... napsal jste krásnou knihu!
Naplavené dříví
Napsal Ivo Stehlík
Fotografie Petr "Pavouk" Hajner
Vydalo nakladatelství Stehlík ve Volarech roku 2013
www.knihystehlik.eu
84 stran
Nevím, zda knihu najdete v běžném knihkupectví, ale pokud si ji objednáte přímo z nakladatelství Stehlík, jehož je Ivo Stehlík majitelem, a požádáte o to, dostanete knihu i s věnováním.
V tomto případě jsem moc rád, že jsem se osmělil a o věnování požádal.
Někdy stačí opravdu málo a víte ... VÍTE, že jste našli střípek skládačky zvané Život a že je to důležitý střípek, který ve výsledku pomáhá (spolu s dalšími a dalšími maličkostmi) určovat podobu celkového obrazu budoucnosti. Tento střípek je tenká malá knížka obsahující myšlenky muže, procházejícího se lesem a vlastní duší.
Beze studu a ostychu odkrývá niterné myšlenky obyčejného muže ... krátkými zamyšleními a postřehy se s námi dělí o svůj svět.
Myšlenky nahé a důvěrné, prosté a přitom tak bohaté a moudré.
Nemluví o "velkých" věcech ovládající svět, právě naopak ... mluví o těch malých, každodenních.
O věcech, které můžeme vnímat až ve chvíli, kdy se zastavíme, zvedneme oči vzhůru ke korunám stromů a zaposloucháme se. O věcech, které začneme vnímat až ve chvílích, kdy začneme poslouchat sami sebe.
Nebojte, není to další guru hlásající návrat k přírodě, vyzívající k prozření a hledání svobody duše. Vůbec! Ani náhodou!
Je to jen obyčejný chlap, který vnímá svoje okolí a dokáže se s námi podělit o své běžné dny.
Chlap, který dokáže přerušit svoji práci kvůli návštěvě z ptačí říše a s pokorným pokývnutím hlavou fascinovaně hledí kolem sebe.
Celou knihou se vine tenký pramínek pocitu, který jsem si sám pro sebe pojmenoval skromnost.
Ikdyž pan Stehlík občas mluví o Bohu, necítím v něm toho Boha z kostela. Je to Ten, který jej doprovází v myšlenkách, když se v silném větru prochází opuštěným lesem a na kousky papíru zaznamenává své vnitřní rozhovory. Pro sebe, pro nás.
Nedokážu být k této knize nestranný a přiznávám, že se na ni dívám s něhou a nekriticky.
Souzněla se mnou beze zbytku.
Pan Stehlík ke mně mluví jazykem, kterému naprosto rozumím ... jazykem, kterým mluví otcové ke svým synům, dědové ke svým vnukům.
Je to moudré povídání o věcech, na které se sám osobně vnitřně dívám.
Popsané jednoduchým a srozumitelným jazykem.
Možná to není kniha pro všechny, možná musí jít člověk po podobné životní cestě. A nemusí to být cesta reálná, stačí to být jen cesta snová. Je úleva otevřít knihu, otáčet jednu stranu za druhou a cítit ten klid, vyzařující z ní. Žádné drama, jen něžné pohlazení po duši a vlhká vůně jehličí.
Sedět v křesle a odpojit se ... cítit se poctěný a cítít se být mezi svými. Tohle vše dokázalo těch pár stran, přečtených za jeden večer. Dlouho se mi nestalo, že bych dočetl knihu, chvíli ji držel jen tak na klíně a pak v ní namátkou zalistoval a začal číst znovu.
Vybíral si konkrétní myšlenky a s letmím úsměvem je srovnával se svými.
Tahle kniha nezmizí zařazena v knihovně mezi ostatními.
Tuším, že ji budu chtít mít po ruce, někde na očích. Vždy, když budu potřebovat nalést vnitřní klid a do lesa to budu mít daleko, otevřu tuto knihu a budu jej hledat mezi naplaveným dřívím ... děkuji, pane Stehlíku ... napsal jste krásnou knihu!
Naplavené dříví
Napsal Ivo Stehlík
Fotografie Petr "Pavouk" Hajner
Vydalo nakladatelství Stehlík ve Volarech roku 2013
www.knihystehlik.eu
84 stran
Nevím, zda knihu najdete v běžném knihkupectví, ale pokud si ji objednáte přímo z nakladatelství Stehlík, jehož je Ivo Stehlík majitelem, a požádáte o to, dostanete knihu i s věnováním.
V tomto případě jsem moc rád, že jsem se osmělil a o věnování požádal.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)