Vlastně docela rád čtu knihy, pro které nejsem cílová skupina, odhalují mi totiž svět, o kterém leckdy nemám sebemenší potuchy. Stránky této knihy mě seznámily s mladou ženou, která se slepě zamiluje do nepravého chlapa a já s ní musel prožít všechny ty útrapy její najivity. Najivita tomu říká autorka, já tomu říkám nebetyčná blbost.Tohle pro mě byla ze začátku velká slabina knihy. Není v ní jediná postava, která by mi byla sympatická, se kterou bych chtěl zajít na kafe a popovídat si. Hlavní hrdinka mi přišla tak neskutečně hloupá, až jsem si říkal, jestli autorka s její charakteristikou nepřestřelila. A objekt její slepé lásky je tak dokonalým příkladem mužského idiota, že jsem měl chuť se podívat na Wikipedii, zda pod slovem "debil" není popsaná právě tato mužská postava.
Jenže pak mnou začal hlodat červík pochybnosti. Ta situace, ten děj, je tak absurdní, až jsem si začal říkat, jestli to náhodou všechno není pravda. Dostal jsem se totiž do pasti reálií. Zapomněl jsem se totiž zmínit, že kniha se odehrává v mém městě, v Třebíči, a já zatím nečetl žádnou jinou knihu, kde by jako kulisa sloužily ulice a čtvrti, které tak důvěrně znám. A najednou i postavy začaly dostávat reálné obličeje a vše najednou mělo skutečné obrysy. Ne, nevím zda je to pravda, zda postavy jsou skutečné, ale pro mě najednou byly. Znám je od vidění, znám je ze svých představ. Všechno najednou dává smysl. Autorka u mě dokázala vytvořit svět, kdy já sám jsem byl součástí příběhu, jakobych byl sousedem hlavních postav a všchno tohle se odehrávalo před naším domem.
Ano, hlavní hrdinka je natolik hloupá a hlavní hrdina natolik idiotský, že čtenář nakonec musí uznat, že příběh by mohl být reálný a ne jen přehnaně vycucaný z prstu.
Začalo mi dodcházet, co celou touhle knihou autorka sleduje.
Že se snaží čtenáře upozornit, že takovéhle příběhy se ve skutečném životě opravdu dějí, že existuje spousta najivních žen, které se zamilují do nesprávného muže a že ve jménu lásky s sebou nechají vláčet po podlaze a nevidět všechen ten smutek, hnus a beznaděj. Ano, láska je ve spoustě případech slepá a v tomto případě i bolestivá.
I přesto, že k duším postav si prostě nemůžu najít cestu a nedokážu s nimi souznít, autorčin literární um mi nedovolí knihu odložit, plynule mě strhává s sebou a já obracím jednu stránku za druhou. Prožívám všechno to příkoří, které se hlavní postavě dostává a nevěřícně kroutím hlavou. Postupně si uvědomuji, že moje pohrdání s její najivitou mizí a nahrazuje jej soucit a lítost. Přestože jsem si ze začátku říkal něco o tom, že dostala co si zasloužila, že si za vše může sama, přesto nakonec moje negace pominuly a na konci jsem jí už jen přál, aby našla v tom nejzašším koutě svého srdce trochu hrdosti a z té smrtící spirály depresivního života konečně vypadla a já mohl jít o knihu dál. V závěru jsem hrdince už regulérně fandil i přes to, že jsem ji i nadále měl za hloupou a najivní husu. Došlo mi, že na světě určitě žije pod rukou tyrana spousty žen a právě všechny tyhle ženy by si knihu Řasnatci měly přečíst. Protože narazí na dřeň své zamilované najivity a uvědomí si, že partner je má hýčkat a dokazovat svojí lásku něhou a ne silou a nadvládou.
Zvláštní kniha, opravdu ... děkuji za ni, zase jsem o jeden svět bohatší.
Řasnatci
Napsala Dana Kellnerová, návrh obálky Zuzana Horáková.
Vydalo nakladatelství Dana Kellnerová - Pálava
Vydání první, roku 2016
Počet stran 190
