sobota 17. prosince 2016

Dana Kellnerová - Řasnatci

S Danou Kellnerovou jsme se nedávno potkali na Facebooku, virtuálně jsme se navzájem omrkli, slovo dalo slovo a protože Dana napsala knihu a já zrovna neměl co číst, vydala se ke mně kniha v pošťákově brašně s věnováním "Přeji hezké počtení". Text na zadní straně knihu představuje jako zamilovaný román a růžová obálka naznačuje, že cílová skupina asi nebude fousatý chlap před čtyřicítkou. Člověk by měl ale využívat příležitostí, které se mu dostávají a já tuto příležitost rád využil.

Vlastně docela rád čtu knihy, pro které nejsem cílová skupina, odhalují mi totiž svět, o kterém leckdy nemám sebemenší potuchy. Stránky této knihy mě seznámily s mladou ženou, která se slepě zamiluje do nepravého chlapa a já s ní musel prožít všechny ty útrapy její najivity. Najivita tomu říká autorka, já tomu říkám nebetyčná blbost.

Tohle pro mě byla ze začátku velká slabina knihy. Není v ní jediná postava, která by mi byla sympatická, se kterou bych chtěl zajít na kafe a popovídat si. Hlavní hrdinka mi přišla tak neskutečně hloupá, až jsem si říkal, jestli autorka s její charakteristikou nepřestřelila. A objekt její slepé lásky je tak dokonalým příkladem mužského idiota, že jsem měl chuť se podívat na Wikipedii, zda pod slovem "debil" není popsaná právě tato mužská postava.

Jenže pak mnou začal hlodat červík pochybnosti. Ta situace, ten děj, je tak absurdní, až jsem si začal říkat, jestli to náhodou všechno není pravda. Dostal jsem se totiž do pasti reálií. Zapomněl jsem se totiž zmínit, že kniha se odehrává v mém městě, v Třebíči, a já zatím nečetl žádnou jinou knihu, kde by jako kulisa sloužily ulice a čtvrti, které tak důvěrně znám. A najednou i postavy začaly dostávat reálné obličeje a vše najednou mělo skutečné obrysy. Ne, nevím zda je to pravda, zda postavy jsou skutečné, ale pro mě najednou byly. Znám je od vidění, znám je ze svých představ. Všechno najednou dává smysl. Autorka u mě dokázala vytvořit svět, kdy já sám jsem byl součástí příběhu, jakobych byl sousedem hlavních postav a všchno tohle se odehrávalo před naším domem.
Ano, hlavní hrdinka je natolik hloupá a hlavní hrdina natolik idiotský, že čtenář nakonec musí uznat, že příběh by mohl být reálný a ne jen přehnaně vycucaný z prstu.
Začalo mi dodcházet, co celou touhle knihou autorka sleduje.
Že se snaží čtenáře upozornit, že takovéhle příběhy se ve skutečném životě opravdu dějí, že existuje spousta najivních žen, které se zamilují do nesprávného muže a že ve jménu lásky s sebou nechají vláčet po podlaze a nevidět všechen ten smutek, hnus a beznaděj. Ano, láska je ve spoustě případech slepá a v tomto případě i bolestivá.

I přesto, že k duším postav si prostě nemůžu najít cestu a nedokážu s nimi souznít, autorčin literární um mi nedovolí knihu odložit, plynule mě strhává s sebou a já obracím jednu stránku za druhou. Prožívám všechno to příkoří, které se hlavní postavě dostává a nevěřícně kroutím hlavou. Postupně si uvědomuji, že moje pohrdání s její najivitou mizí a nahrazuje jej soucit a lítost. Přestože jsem si ze začátku říkal něco o tom, že dostala co si zasloužila, že si za vše může sama, přesto nakonec moje negace pominuly a na konci jsem jí už jen přál, aby našla v tom nejzašším koutě svého srdce trochu hrdosti a z té smrtící spirály depresivního života konečně vypadla a já mohl jít o knihu dál. V závěru jsem hrdince už regulérně fandil i přes to, že jsem ji i nadále měl za hloupou a najivní husu. Došlo mi, že na světě určitě žije pod rukou tyrana spousty žen a právě všechny tyhle ženy by si knihu Řasnatci měly přečíst. Protože narazí na dřeň své zamilované najivity a uvědomí si, že partner je má hýčkat a dokazovat svojí lásku něhou a ne silou a nadvládou.

Zvláštní kniha, opravdu ... děkuji za ni, zase jsem o jeden svět bohatší.

Řasnatci
Napsala Dana Kellnerová, návrh obálky Zuzana Horáková.
Vydalo nakladatelství Dana Kellnerová - Pálava
Vydání první, roku 2016
Počet stran 190

středa 20. července 2016

Robert Fulghum - Poprask v sýrové uličce

Asi bych měl začít takhle:
Jako správný knihomol samozřejmě vím, že existuje někdo, kdo se jmenuje Robert Fulghum a je spisovatel. Vím, že je slavný spisovatel a že jeho čtenáři se při čtení zdobí hřejivými zasněnými úsměvy.
Tohle všechno vím a tím asi tak končím. Nikdy jsem nečetl žádnou jeho knihu, až teď. Tu poslední.

Vlastně jsem ji koupil pro svojí ženu. Chtěla něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.

Nevím, jak to máte vy, ale já strašně nerad někomu kupuji knihy. Jsem zastáncem toho, že knihy by si člověk měl vybírat sám, protože kniha, to je strašně důležitá věc. Vytváří nové světy, nové vesmíry a nejde jen tak vzít zárodek jednoho vesmíru a bezhlavě jej někomu strčit pod nos se slovy: "Tady máš, to si musíš přečíst".
A hlavně ... já věřím, že kniha si sama vybírá čtenáře a ne naopak.
Těžko se vybírá pro někoho jiného, když v knihkupectví vyskakují do náruče knihy, které si vybírají mě.

Také je to velká zodpovědnost.
Doporučit někomu něco, v čem bude trávit hodiny svého volného času. Co když se mu nebude líbit? Neodhaluji se moc, když mu dám zrovna tuhle knížku? A co si o mně pomyslí, když mu ta kniha příjde úplně mimo? Budu pro něj také mimo?
No prostě, je to pro mě těžké, jen tak z placu pro někoho vybrat knihu, i když jde o mojí ženu a já +/- vím, jaké knihy se jí líbí. Potíž je v tom, že ona většinou nečte něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.Takže se vlastně není ani od čeho odrazit ...

Prostě a jednoduše ... vzal jsem tuhle, protože si mě vybrala a protože už jsem musel jít a být někde jinde. No a když se jí nebude líbit, tak si ji přečtu já ;-)
Jak se nakonec líbila mojí ženě vám nepovím, ale přečetla ji rychle a vracela mi ji se slovy: "Ale jo, na blog dobrý, ale toho papíru je škoda." Nebo prostě něco podobného v tomhle smyslu.

Na blog dobrý ... na blog dobrý ... na blog dobrý.
Jo to by se mi mohlo líbit ;-)

A vlastně i líbilo. Jsem rád, že jsem si myšlenky Fulghuma mohl přečíst v knize, protože kdyby psal jen blog, byl by určitě v angličtině a to bych si moc nepočetl. Byla by to škoda.
Protože i já si teď potřeboval přečíst něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.
Před touhle knihou jsem totiž nedočetl Dcery od Kateřiny Dubské a potřeboval jsem ze sebe setřást tu těžkou peřinu deprese a chmur, která se na mě z knihy vyvalila. Nechápejte mě špatně, Dcery jsou úžasná kniha, ale to téma je tak strašně temné a smutné, až z něho bolí srdce ...

Robert Fulghum mě překvapil.
Věřím, že Poprask v sýrové uličce (pořád se mi chce pstát "v sýrové omáčce") není jeho nejlepší kniha (vlastně v to trochu doufám, protože mám v plánu se k němu ještě někdy vrátit), ale nijak mi to nevadí. Našel jsem v ní to, co jsem hledal.
Mírné spojenectví a souznění. Podobný pohled na svět, jaký mám i já. To hledání kouzla v maličkostech a drobnostech. Nacházení štěstí tam, kde by jej nikdo nehledal (no právě!).

Pravda ... některá zamyšlení mi přišla mírně nedotažená, jakoby se pointa vytratila někde cestou při přenosu z hlavy na papír nebo jsem jí jen nedal příležitost díky mému nepochopení ... možná se ztratila v překladu. Kdo ví? Občas mi přišlo, že myšlenka sdělení vyzněla do prázdna, nevrátila se mi zpět s ozvěnou a nevytvořila ten kýžený efekt zasněného úsměvu. Ale nevadí, hned ten další příběh to dokázal a ten další .... ano, knihu jsem po přečtění zavíral odpočatý a spokojený.
Naladěný ... s otevřenou myslí, připravený vnímat ty běžné nudné lidské drobnosti dne, které do hlavy zasejí myšlenku na vytváření nových malých světů ... ano, na blog moc dobrý ... a ani toho papíru není škoda ;-)


Poprask v sýrové uličce
Napsal Robert Fulghum.
Z anglického originálu Crisis in the Ceese Aisle přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý.
Ilustrovala Kateřina Sechovcová.
Vydalo nakladatelství Argo.
Vydání první, 156 stran.

úterý 8. března 2016

Vlastina Svátková - Modrý slon (O čem všem je láska ...)

I když je březen a lidové moudrosti radí zalést někam do tepla a zakutat se s knihou za pecí, nedaří se mi tyhle rady následovat a odpojit se od světa stále se nevzdávající se Zimy.
Tak usilovně jsem se snažil začíst se do stránek populárních románů, tak moc jsem se snažil ... přesto jsem odkládal jednu knihu za druhou. Nepřečtenou. Rozečtenou. Roztěkaný, nesoustředěný.
Plul jsem jen na povrchu a nenacházel jsem myšlenky, které by mě stáhly hluboko do děje.
Nemyslím si, že to byla vina těch knih ... jen prostě nenastala jejich doba.
Věřím, že si ty odložené zaslouží chvalozpěvy, které se jim dostává ze všech stran, já však hledal něco jiného ...
Potřeboval jsem se nechat pohltit!

Nakonec se naše cesty setkaly. Zase. A opět jsme se potkali v knihovně.
Já měl rozcuchaný účes a kruhy pod očima z nevyspání a ona hodně blbou obálku a nic neříkající název. Ani jsem se nedíval o čem je. Stačilo mi jméno na hřbetě. Vlastina Svátková. Nehledal jsem nic dalšího a šel domů. Po přečtení její knihy Sama sebou mě anotace nemusí přesvědčovat, abych ji věnoval pozornost. Jsou autorky, kterým věnuji pozornost automaticky. Radka Třeštíková, Petra Soukupová a právě Vlastina Svátková. Neřekl bych, že mají něco společného, ale všechny tři dokáží v mé hlavě otevřít dveře do světa, kterému plně rozumím. Ve kterém se cítím jako doma.

Pokud bych chtěl knihu Modrý slon stručně někomu představit, asi bych musel používat ty nic neříkající fráze jako: "Je to kniha o lásce, dětech, rodině a vztazích" a vy byste si určitě představili takové ty obyčejné knihy o lásce, dětech, rodině a vztazích.
Jenže ono to není tak jednoduché a nejde to odbýt jednou či dvěma větami.
Protože Vlastina Svátková není jen tak obyčejná holka píšící o lásce a rodině. Je to autorka citlivá, upřímná a hlavně přemýšlející. Přemýšlející otevřeně o svých bolestech a radostech. Když vzpomíná na svoji babičku, popisuje ji s takovou láskou, že úplně cítíte vůni všech babiček v květinových šátcích a zástěrách s mozoly na rukou a špínou za nehty. Vlastina Svátková má obdivuhodný dar lehce a něžně se dotknout podstaty toho všeho v nás a přestože může jít o bolavé téma, vypráví o něm citlivě a s něhou. Neobviňuje druhé za svůj život, za své chyby. Prostě jen neustále hledá sama sebe v každém dni a snaží se najít to štěstí, po kterém touží každý člověk.
Bez uzardění přiznává všechny své chyby a kroky vedle, přitom je bere jako naprostou samozřejmost sebe sama, neutíká před nimi a nedělá z nich děsivé démony. A právě to je na celé knize strašně osvěžující a úžasné. Dovoluje nám totiž dívat se na své životy také bez přetvářky a následovat jejího příkladu. Být k sobě naprosto upřímní. Všímat si běžných věcí, těch maličkostí všedních dní a hledat v nich sílu.
Zamyslet se, zavzpomínat na roky minulé a hledat v nich ty drobné události, které nás tvoří.
Když mluví o svém prvním synovi, úplně cítíte jak se z holky rodí žena, jak se mění, přetváří.
V těch slovech jsou ukryty všechny ženy světa, jejich boje, jejich války. Jejich lásky, přátelství. Strachy i naděje.
Přestože anotace na zadní obálce mluví hlavně ke čtenářkám, musím podotknout, že právě muži by měli zbystřit. Je tu totiž ideální šance poznat o čem ženy sní, na co ženy myslí. Málokterá žena totiž dokáže být v reálném světě, z očí do očí, tak intimně otevřená a pustit tak hluboko do své duše jiného člověka. Tuhle šanci bychom si, kluci, neměli nechat ujít, možná ledasco na svých ženách pochopíme ...

A na obálku se vykašlete ... není to příběh z Africké divočiny, ve kterém se mladá najivní ochránkyně slonů zamiluje do sličného pytláka ;-)

Modrý slon (O čem všem je láska ...)
Napsala Vlastina Svátková
Ze slovenského originálu "Moara. O čom všetkom je láska ...", přeložila Mirka Slámová.
Vydalo nakladatelství Eroika, s.r.o. v roce 2010
Vydání první, Stran 176.