Asi bych měl začít takhle:
Jako správný knihomol samozřejmě vím, že existuje někdo, kdo se jmenuje Robert Fulghum a je spisovatel. Vím, že je slavný spisovatel a že jeho čtenáři se při čtení zdobí hřejivými zasněnými úsměvy.
Tohle všechno vím a tím asi tak končím. Nikdy jsem nečetl žádnou jeho knihu, až teď. Tu poslední.
Vlastně jsem ji koupil pro svojí ženu. Chtěla něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.
Nevím, jak to máte vy, ale já strašně nerad někomu kupuji knihy. Jsem zastáncem toho, že knihy by si člověk měl vybírat sám, protože kniha, to je strašně důležitá věc. Vytváří nové světy, nové vesmíry a nejde jen tak vzít zárodek jednoho vesmíru a bezhlavě jej někomu strčit pod nos se slovy: "Tady máš, to si musíš přečíst".
A hlavně ... já věřím, že kniha si sama vybírá čtenáře a ne naopak.
Těžko se vybírá pro někoho jiného, když v knihkupectví vyskakují do náruče knihy, které si vybírají mě.
Také je to velká zodpovědnost.
Doporučit někomu něco, v čem bude trávit hodiny svého volného času. Co když se mu nebude líbit? Neodhaluji se moc, když mu dám zrovna tuhle knížku? A co si o mně pomyslí, když mu ta kniha příjde úplně mimo? Budu pro něj také mimo?
No prostě, je to pro mě těžké, jen tak z placu pro někoho vybrat knihu, i když jde o mojí ženu a já +/- vím, jaké knihy se jí líbí. Potíž je v tom, že ona většinou nečte něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.Takže se vlastně není ani od čeho odrazit ...
Prostě a jednoduše ... vzal jsem tuhle, protože si mě vybrala a protože už jsem musel jít a být někde jinde. No a když se jí nebude líbit, tak si ji přečtu já ;-)
Jak se nakonec líbila mojí ženě vám nepovím, ale přečetla ji rychle a vracela mi ji se slovy: "Ale jo, na blog dobrý, ale toho papíru je škoda." Nebo prostě něco podobného v tomhle smyslu.
Na blog dobrý ... na blog dobrý ... na blog dobrý.
Jo to by se mi mohlo líbit ;-)
A vlastně i líbilo. Jsem rád, že jsem si myšlenky Fulghuma mohl přečíst v knize, protože kdyby psal jen blog, byl by určitě v angličtině a to bych si moc nepočetl. Byla by to škoda.
Protože i já si teď potřeboval přečíst něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.
Před touhle knihou jsem totiž nedočetl Dcery od Kateřiny Dubské a potřeboval jsem ze sebe setřást tu těžkou peřinu deprese a chmur, která se na mě z knihy vyvalila. Nechápejte mě špatně, Dcery jsou úžasná kniha, ale to téma je tak strašně temné a smutné, až z něho bolí srdce ...
Robert Fulghum mě překvapil.
Věřím, že Poprask v sýrové uličce (pořád se mi chce pstát "v sýrové omáčce") není jeho nejlepší kniha (vlastně v to trochu doufám, protože mám v plánu se k němu ještě někdy vrátit), ale nijak mi to nevadí. Našel jsem v ní to, co jsem hledal.
Mírné spojenectví a souznění. Podobný pohled na svět, jaký mám i já. To hledání kouzla v maličkostech a drobnostech. Nacházení štěstí tam, kde by jej nikdo nehledal (no právě!).
Pravda ... některá zamyšlení mi přišla mírně nedotažená, jakoby se pointa vytratila někde cestou při přenosu z hlavy na papír nebo jsem jí jen nedal příležitost díky mému nepochopení ... možná se ztratila v překladu. Kdo ví? Občas mi přišlo, že myšlenka sdělení vyzněla do prázdna, nevrátila se mi zpět s ozvěnou a nevytvořila ten kýžený efekt zasněného úsměvu. Ale nevadí, hned ten další příběh to dokázal a ten další .... ano, knihu jsem po přečtění zavíral odpočatý a spokojený.
Naladěný ... s otevřenou myslí, připravený vnímat ty běžné nudné lidské drobnosti dne, které do hlavy zasejí myšlenku na vytváření nových malých světů ... ano, na blog moc dobrý ... a ani toho papíru není škoda ;-)
Poprask v sýrové uličce
Napsal Robert Fulghum.
Z anglického originálu Crisis in the Ceese Aisle přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý.
Ilustrovala Kateřina Sechovcová.
Vydalo nakladatelství Argo.
Vydání první, 156 stran.