Jon Krakauer - Útěk do divočiny

Někdy se to nepodaří. To magické souznění mezi vizí spisovatele a fantazií čtenáře. Nedojde k vzájemnému propojení a všechna ta energie, to vzrušující jiskření vznikající při otevření každé nové knihy, se prostě během pár popsaných stran ztratí a vyšumí do prázdna.
Uznávám, že dnes je to mnou, že to já sám můžu za své zklamání. Mám totiž tenhle příběh rád zfilmovný a ikonická fotka Christophera, kterak sedí v divočině před rozpadlým autobusem (ve kterém za pár dní zemře), je pro mě symbolem volnosti, svobody a dobrodružství.
Kolem tohoto příběhu jsem si za ta dlouhá léta vytvořil tak velké množství doměnek a opředl jsem jej dlouhými sítěmi svých vnitřních příběhů a myšlenek, že realita pro mě zákonitě musela být zklamáním.
Na přečtení knihy jsem se totiž těšil dlouho. Až příliž dlouho.
Natolik dlouho, že mé podvědomí si vytvořilo očekávání od knihy naprosto nereálné.
V té mé představě ji píše sám Christopher, pročítám si vlastně jeho deník, kde jazykem Henryho Davida Thoreaua popisuje svoji svobodu, svůj vnitřní svět a ukončuje jej dojemným rozloučením se světem, když si uvědomí, že autobus již nikdy neopustí, že v něm doopravdy zemře.
Neptejte se mě, kde jsem tuto představu vzal, prostě ve mně již léta vězí a když jsem knihu konečně spařil v knihovně a poprvé ji doma otevřel, vyvolalo to ve mně tak velké zklamání, že už nemohlo pomoci vůbec nic ... někdy jsou očekávání příliž veliká ...

V žádném případě nechci říci, že ta kniha je špatná, protože ona není špatná.
Jen je jiná, než jsem já potřeboval.
Píše ji novinář, který se vydal po stopě tragicky zahynuvšího hrdiny a stylem detektivního pátrání nás seznamuje s tím, jak to všechno asi bylo.
Navštěvuje lidi, se kterými se Christopher po své cestě setkal a kus knihy se dokonce zabývá dobrodružstvím svým, které nemá s příběhem o Christopherovi pranic společného. Jakoby ego spisovatele vybuchlo a chtělo nám čtenářům dokázat, že i on je dobrodruh a ikdyž nezemřel hlady, má nám co vyprávět.

Sorry jako, ale mě šlo jen a jen o příběh Christophera!

Přeskakuji ... ano, opravdu přeskakuji ... celou pasáž s příběhem autorovým a během toho mi dochází, že už dál číst nechci. To, co jsem očekával od knihy, již nedostanu a konec příběhu znám. Protože koncem tenhle příběh začíná. V rozpadlém autobuse v divočině Aljašky se najde mrtvé tělo mladého muže, který se vydal do těchto koutů, aby zkusil žit v souladu s přírodou. Nepovedlo se mu to. Umřel.
A všechny ty naše vnitřní příběhy a vysvětlení o tom, co ho k tomu vedlo, jsou stejně dobré (ne-li lepší) jako jakékoliv jiné. V tomto případě by bylo lepší, kdybych zůstal u těch svých vlastních a žil v nevinném přesvědčení o tom, že existuje deník dobrodruha, který neumřel, ale jen usnul a teď žije ve svých dokonalých představách o divočině a souznění s přírodou ...

Útěk do divočiny
Napsal Jon Krakauer
Z anglického originálu Into the Wild přeložil Jiří Martínek
Vydal Columbus, spol. s r.o. roku 1999
268 stran

Radka Třeštíková - Osm

Co asi tak má člověk napsat o knize, která se prý stala bestsellerem ještě dříve, než ji vydali a to díky předprodeji? O čem to asi svědčí? Ověřená autorka? Velká očekávání? Velký příběh? Velká reklama? Tohle všechno dohromady?
Jak se asi musela cítit Radka Třeštíková, když viděla, jak její kniha stoupá v žebříčkách prodejnosti a přitom ji ještě nikdo nečetl? Kolikrát ji asi muselo napadnout:  
"Co když to bude průser a nebude se to líbit tolik, jak všichni očekávají?"

My čtenáři můžeme být klidní a já s čistým svědomím můžu říci hned na začátku ... není to průser a Radka Třeštíková napsala prozatím svojí nejlepší knihu! Tečka!
A tím bych tohle všechno mohl asi ukončit a vy si mohli jít číst o blog dál.

Jenže ono to nejde.
Kniha je dočtená, vložena v knihovně v sekci VIP knížek a mně se nechce opouštět tento dočtený příběh. Je mi totiž líto, že je po všem a já budu muset začínat jiný knižní vztah, zvykat si na jiné postavy a stěhovat se do jiné knižní krajiny.

Už nebudu moci vlastní ženě říci "Promiň, jdu s Třeštíkovou do vany" a potutleně se při tom usmívat nad jejím povzdechem a napolo hraným žárlivým výrazem.

Už si nebudu moci balit batoh na výlet a přestože se snažím ušetřit každý gram, stejně tam nakonec nacpat tuhle stovku stránek jen proto, abych se po probuzení v hamace (při východu Slunce) mohl vrátit do příběhu, kde jsem se cítil tak dobře.

Protože Radka Třeštíková umí stvořit knižní svět, kde se člověk opravdu cítí dobře. Jako doma. I přesto, že s hlavními hrdiny nemá pranic společného. Jsou to jen sousedé, které moc dobře znáte, protože vedle nich žijete už od narození a stěny bytů jsou tak hrozně tenké ... jejich životy jsou jednoduše složité (stejně tak, jako ty vaše), srozumitelně vyprávěné a pozvolna plynoucí, že si člověk při sledování jejich osudů moc pěkně odpočine a přitom rád zapomene na život svůj.

Dvouhodinové čekání u doktora ztratí svoji chuť utrpení, protože čtenář je duševně odpojený. Je na návštěvě někde tam ... v meziprostoru mezi řádky černých písmen a představami, které tyto řádky probouzejí. Je na dovolené. Ano ... to je asi to, co celou dobu hledám.
Co o téhle knize chci říci.
Číst si Třeštíkovou je, jako vzít si dovolenou. Kdykoliv. Čtenáře nečeká nic zákeřného, složitého. Text mu nestaví žádné překážky v podobě krkolomných vět, vše hladce plyne a nikde nedrhne. Chytré, laskavé, odpočinkové.
Postavy tak srozumitelné a čitelné, že je ke konci považujete za dobré přátelé i s jejich chybami a charakterovými vadami. Prostě je znáte. Rozumíte jim. A to je v dnešní době tisíce příběhů čím dál vzácnější ... obyčejná lidskost, která je vlastní všem. Uvěřitelnost ... se vším, co k tomu patří. Děkuji! A teším se na další dovolenou ;-)

Osm
Napsala Radka Třeštíková
Graficky upravila a obálku navrhla Marcela Šedivá
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s.
Vydání první v roce 2017
381 stran

Ondřej Landa .:. Pomalu s miminkem a koněm v páteři Karpat

Příběh této knihy pro mě nezačal na jejich stránkách, jak velí logika, ale vše začalo pár dní před jejím otevřením a to skvělým rozhovorem s jejím autorem na webu eMontany (zde).
Mám slabost pro lidi, kteří se jednoho dne seberou a vydají se na Cestu, na cestu proti proudu běžných dní. Mám slabost pro lidi, kteří vyčnívají z davu, svět si vytváří podle svého a nebojí se s ostatními podělit o svůj úhel pohledu. Mám je rád, protože jsou pro mě příjemným vytržením ze stereotypu dne, vzorem a příkladem, že nic není nemožné. Z příběhů a životů podobných "lidí mimo" čerpám inspiraci. Jsou to lidé vytvářejicí "barevnou chuť" našeho světa, protože upozorňují na rozmanitost lidského žití.

Když jsem rozhovor dočetl, na nic jsem nečekal a knihu, o které se v rozhovoru zmínili, jsem si ihned bez rozmyslu objednal.
A dostal v ní přesně to, co jsem očekával, v co jsem doufal.
Zastavení, oddych, upřímnou sondu do lidského myšlení, nádech dobrodružství, terapii, knižní meditaci, otevřené oči i mysl, touhu po vlastní cestě kamkoliv a hlavně tu neochvějnou jistotu, že svět je stále v naprostém pořádku.

Jak rozhovor i anotace knihy prozrazují, jednoho dne se dva lidé sebrali, sbalili své miminko, skromný majetek a koně a vydali si pěšky vstříc dobrodružství přes hory a doly. Pomalu, užívajíc si sami sebe, propojení s přírodou, hledajíc rozmluvy sami se sebou a poznávající těch pár místních lidí, žijící v krásné a drsné přírodě rumunských Karpat.

Nikdo určitě nečeká klasický cestopis a opravdu ho na stránkách nenajde. Kniha ani cesta nemají cíl, je to prostředek, kterak poznat, jaký člověk na této cestě doopravdy je. My čtenáři, máme vzácnou možnost pomalu rozkrývat osobnost Ondřeje a seznamovat se s jeho myšlenkami a pohledem na svět. Je to člověk věřící, skromný a opravdu upřímný. Málokdo na sebe prostřednictvím slov prozradí věci, které ho nestaví do dobrého světla, ale on s upřímností malého dítěte, na sebe prozradí okamžiky vzteku na svého koně i dítě, popisuje ty lidské chvíle, kdy stojí na hranici propasti vnitřních démonů, aby vzápětí vše uklidnil pokojnou meditací a popisem krás jak vnitřních, tak venkovních. Je hezké sledovat ten jeho vnitřní boj s těžkostí cesty a lehkostí mysli.
Vzácný mix nehotového rozháraného mladého kluka a klidného, rozumně uvažujícího muže.
Popisy toho, jak vesmír plní jejich přání, jak jsou lidé okolo nich pozorní a hodní, vše tohle čtenáře naplňuje nadějí a vírou, že pokud ke světu přistupujete s otevřenou myslí, nemůže se vám nic zlého stát.
A pokud nakonec stane, mělo to tak prostě být ...

Ikdyž se Ondřej často zmíní o své partnerce, o jejích pocitech a myšlenkách se toho moc nedozvíme.
Přeci jen je to kniha převážně o mužské postavě této výpravy, něco jako popisný deník pocitů, strachů a tužeb jedné osoby. Je to logické a i když by něko mohl namítnou, že i trochu egoistické, musíme brát v potaz, že takové vnitřní rozhovory sama se sebou většinou jsou ...
A Ondřej své ego umí potlačit právě tím, že na sebe prozradí i věci, u kterých člověk pozvedne jedno obočí a řekně si, že to by od člověka hledajícího vnitřní klid zrovna nečekal. Je to příběh lidský. O cestě k sobě. A ikdyž na té cestě v horách nejste vy, jen držíte knihu a otáčíte stránku za stránkou, brzy si uvědomíte, že ta kniha může být i o vás, byť jste naprosto odlišným člověkem jako je Ondřej a Fukiko. Je to jen a jen o otevřeností mysli, nic jiného ...

Pomalu s miminkem a koněm v páteři Karpat
Napsal Ondřej Kano Landa, ilustrovala Fukiko Kano
Vydané vlastním nákladem autora ve vydavatelství CAD PRESS roku 2015
147 stran
Stránky Ondřeje a Fukiko: www.offcompany.org