Daniel Orálek a Luboš Brabec .:. Můj dlouhý běh (audiokniha)

To, že při svém běhání často poslouchám audioknihy, jsem zde už určitě párkrát zmínil. Mám je moc rád. Udržují mě ve stále stejné rychlosti a dělají mi věrného společníka, druha v upocené a zadýchané samotě.
Nejvíce si je užiju, když běhám ty nekonečné okruhy na oválu, které nejsou (ruku na srdce) zrovna dvakrát zábavné. Audioknihy mě na oválu dokáží udržet i přes hodinu, kdežto když po něm kroužím bez čtených knihy, většinou to po dvaceti minutách zabalím, protože mi to motání se v kruhu příjde tak trochu na palici.
Je to prosté ... díky čteným příběhům dokáži svojí mysl odpoutat od skutečnosti, že běžím pořád dokola a nepřipadám si potom jako magor. Vlastně tím zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Sportuji ... a při tom si čtu ;-)
Je až s podivem, že přestože běžecký boom probíhá už nějaký ten rok, tak čtených audioknih o běhu je na českém trhu minimum. Vlastně je tu jen jedna jediná a ta je tak čerstvá, že ještě voní novotou.
Jsem strašně rád, že tou první vlaštovkou, zvěstující běhající audioknihy, není sci-fi matrixová bible Zrozeni k běhu, ale skromně napsaný životní příběh českého ultramaratonce Daniela Orálka.

Daniela Orálka znájí čeští běžci asi všichni. Snad každý, kdo občas navštíví nějaký společný běžecký závod, s ním stanul na startovní čáře a alespoň jednou viděl chvilku jeho záda. Pokud s ním (za ním) nikdy na startovní čáře nestál, určitě někde slyšel nebo četl o jeho dlouhých bězích. A pokud se nakonec opravdu najde někdo, kdo Dana Orálka nezná, tak je to pravděpodobně běžec, který obul svoje první maratonky teď o Vánocích ;-)
Daniel Orálek je prostě pojem a čeští běžci jsou na něj náležitě hrdi.
Je to totiž postava, se kterou se dokáže ztotožnit každý vytrvalec a je jedno zda jde o hobíka snažícího se shodit pár kilo, či o matadora, majícího v nohách tisíce kilometrů.
Kniha Daniela Orálka a Luboše Brabce je totiž inspirujícím příběhem o nezlomné duši vytrvalce, běžícím za svými sny. Upřímně se ohlížející za všemi těmi chybami, které běžce provází a skromně popisující velké úspěchy kluka, který běhu zasvětil celý svůj život. Je úžasné, že díky fenoménu čtených knih teď můžeme obout své běžecké boty, do uší nastrčit sluchátka a vyběhnout právě s Danem. Zdeněk Velen, který nám Danův příběh předčítá, nasadil příjemně pomalé tempo, které nám nedovolí svůj start přepálil a které nám vydrží úžasně dlouhých sedm hodin a deset minut. Za tu dobu se už dá uběhnout pořádný kus cesty. Zhruba za stejnou dobu stihnul letos Dan vyhrát mistrovství české republiky ultratrailu Borák v Lošticích, při kterém uběhl 86 km a ještě mu do konce knihy zbylo devět minut na sprchu :-)
Ale nebojte, tu knihu nemusíte doposlouchat při jednom jediném běhu. Můžete si ji šetřit a porcovat si ji třeba jen po deseti kilometrech ;-) Zaručuji vám, že vás to bude bavit a výběh, který podniknete s Danem v uších, bude inspirativnější a zábavnější než předchozí běhy bez něj.
Protože naslouchat příběhům o jeho neskutečných výkonech je něco, co vám nedovolí zpomalit nebo ,nedejbože (!), vzdát ;-)

Můj dlouhý běh
na základě vyprávění Daniela Orálka napsal Luboš Brabec
Audioknihu namluvil Zdeněk Valen.
Délka audioknihy 7 hodin 11 minut
Počet stran papírové knihy 219.
Audioknihu vydalo roku 2015 audio vydavatelství Walker & Volf

Papírovou knihu vydal v roce 2014 vlastním nákladem Luboš Brabec

Kate A. Boormanová .:. Smrtná zima

Smrtná zima mě zaujala hned, jak jsem ji uviděl poprvé. Zcela nekriticky a povrchně jsem dal na první dojem a na její líbivou tvářičku, protože vyfocený les na obálce vypadá přesně tak, jak si já představuji tajemný a něco skrývající les. Přesně takový les mám totiž uvnitř sebe já. Teď, na rozhraní podzimu a zimy, se mi v hlavě zvedá myšlenková studená mlha a straší příchodem dlouhé a ledové Zimy.
Nenávidím Zimu a kdybych mohl, zalezu do peřin a celou Zimu pročtu, nevystrukujíc náchylný nos ledovému poryvu tam venku napospas.

Ani obyvatelé Smrtné zimy nemají Zimu rádi. Uvězní je totiž na dlouhou dobu v jejich osadě a nepustí je ven. Vlastně nemůžou skoro ani z domu, až tak krutá dokáže být jejich Zima.
Ale Smrtná zima ještě nenastala a stejně tak, jako je u nás čas Podzimu, i u nich ze stromů padá listí a řeka začíná být ledová.
Zima nezima, stejně jsou ale obyvatelé osady uvězněni uprostřed lesů, protože hlouběji do lesa nikdo nechodí. V lese totiž žijí tajemní a strašní "malmaci" a sem tam se stane, že se někdo ze své procházky po okraji lesa nevrátí.
Vlastně jsou výpravy do lesa zakázané a kdo se prohřeší, ten ... jojo, není nad to žít v osadě uprostřed lesů se spoustou dalších lidí a nesmět si skočit na výlet. Už jen ta představa v člověku vzbuzuje pocit klaustrofobie a v hlavě se vynořují představy společnosti, kde se individualita moc nenosí.
Vše je podřízeno mravnosti a kázni, všichni mají svůj úkol a všichni se musí chovat tak, aby neohrozili pokojný život osady. Jestli vám vyskočil obraz americké osady Amišů, tak mně něco podobného před očima vyskočilo také.
No a v tomhle světě žije patnáctiletá Emmeline, která nám vypráví svůj příběh.
Je poskvrněná (její babka provedla něco, co jí vysloužilo pobyt v kleci na Rozcestí, odkud se už nikdo nevrací) a jako každá poskvrněná holka je trochu jiná než ostatní. A když je někdo jiný, dějou se mu i jiné věci ... třeba to, že ho tajemné hlasy volají do Lesa ...

Ikdyž jsem už nějaký ten pátek (ok, už docela dost pátků) nad pomyslnou hranici teenagera, nevadí mi vracet se v čase a i já rád sáhnu po young adult příběhu. Spousta young adult knih je tak trochu tupých a předvídatelných. Ani Smrtná zima neoplývá kdoví jak složitou zápletkou a originalitou, všechny tyto příběhy jsou si podobné jako vejce vejci, ale v případě Smrtné zimy mi to ani moc nevadí.
Jak říkám, blíží se Zima a já Zimu nemám rád. I v téhle knize se blíží Zima a ani tam ji nikdo nemá rád. Bojím se setmělého lesa, protože věřím, že v něm žijí tvorové, kteří lidský rod moc nemusí a i v téhle knize jsou lesy obývané tvory, kterých se zdejší lidé bojí. Je to příběh předvídatelný a vlastně nepřekvapující, ale je vyprávěný se zápalem a s citem.
Emmeline není superholka, která zvládá vše levou zadní, ale také není ufňukanou slečinkou, která omdlévá při pohledu na polonahého kamaráda. Prostě je to hrdinka, kterou byste v takovém uzavřeném světě očekávali. Holka, která se bojí, ale která také svůj strach umí překonat.
A autorka umí psát čtivě a v takovém rytmu, že rádi zůstanete v teple, s kávou či kakaem po ruce a necháte se unést tou hrou, kdy se budete tvářit příjemně překvapeni, ikdyž jste celou tu zápletku měli prokouklou už od samého začátku. Protože podzim je ideální čas na pohádky a tahle pohádka pro mladé dospělé není tak špatná, jak se na první pohled může zdát ... a já se opravdu těším na další díl ;-)

Smrtná zima
Napsala Kate A. Boormanová,
z anglického originálu Winterkill přeložila Markéta Polochová.
Vydal HOST - vydavatelství, s.r.o. v roce 2015
První vydání. Počet stran 368
K zakoupení na http://nakladatelstvi.hostbrno.cz

David Nicholls .:. Tři na cestě

Tahle kniha mě dostala.
Se vším všudy. Dotkla se něčeho tam uvnitř mě, oslovila mě a připoutala k sobě.
Skoro každý den mě probudila o hodinu dříve než obvykle a pozvala na snídani ke kávě a ke svému vyprávění. Vytvořila pro mě zvláštní část dne, která normálně neexistuje, jen pro to, abych mohl sedět v křesle, kočky na klíně a hlavu ve světě, který je mi tak podivně blízký.
Ani ne tak obsahem, jako spíše myšlenkami.
Setkal jsem se zde totiž s myšlenkami muže, manžela a otce, který o sobě vypráví tak intimně a bez příkras, tak moc upřímně, že jsem měl velké chutě vzít si žlutý zvýrazňovač a označovat si věty, se kterými souzním.
Tak moc jich tam bylo, tak moc mě oslovovaly.
Ne, nejsem stejný, jako hlavní hrdina. Jen mám dost často podobné myšlenky, někdy jsou to jen náznaky strachu a obav, někdy jsem šel jen okolo, ale cítil jsem tu chuť pocitů.
Ta kniha je moc krásná, přestože vypráví o konci jednoho společného života a vypisuje se z chyb, kterých se otec může dopusti ve vztahu ke svém synovi a kterých se manžel může dopustit v přístupu ke své manželce. Je to příběh rodiny, která vznikla ve vzájemné lásce, ale pomalu končí následkem dlouhých let obyčejného života.

Vypráví o tom, jak jedné hluboké noci probudí manželka svého manžela a oznámí mu, že jej chce opustit. Že už takto nemůže dál žít, že ve svém životě musí něco změnit. Miluje jej, ale už s ním nechce být.
Dospívající syn odchází na školu a z domova, před sebou mají domluvené společné rodinné prázdniny v Evropě.
"Neopouštím tě hned, uskutečníme naší poslední cestu, užijeme si ji a pak se uvidí."
A tak jedou. S tím vším v hlavě.
O cestě nám vypráví manžel a otec. Manžel, kterého chce opustit manželka a otec, kterého nenávidí syn.
Trochu moc špatného na jednoho muže, přesto je vyprávění citlivé a laskavé. Poutavé a barevné.
Před čtenářem se postupně rozvíjí příběh jedné obyčejné rodiny a lásky, kde každý má v sobě své drobné křivdy, své šťastné okamžiky a své malé krůčky vedle.
Žádná velká dramata, jen okamžiky, které se můžou stát i vám. Někdy prostě člověk musí dostat pomyslnou pěstí mezi oči, aby se na svůj dosavadní život mohl podívat bez příkras a zpětně zhodnotit, kde všude udělal chyby.

A právě toto se autorovi knihy daří bez sebemenšího zaváhání. Dovoluje svému hrdinovi, aby si promítnul svůj život bez příkras a tak nějak hezky lidsky si uvědomil svoje omyly a přešlapy.
Nevím, zda knihu dokáže ocenit mladý svobodný čtenář, který je na začátku své životní cesty, ale jsem si naprosto jistý, že ji ocení čtenář, který již pár let v maželství žije a vychovává své vlastní děti.
Narazí zde totiž na sebe, ikdyž se mu může zdát, že o něm příběh přeci není. Protože svým způsobem o něm vlastně je. Je o každém manželství. Je o každém rodičovství. Lidé jsou si ve své podstatě opravdu hodně podobní a dělají stejné chyby a prožívají obdobné štěstí. Žijí podobné životy.
Toto je kniha o životě. O naprosto normálním a běžném životě ... který žiju já a který žijete i vy.
A i vám někdy může partner jedné noci říci, že vás opouští ...

Tři na cestě
Napsal David Nicholls
Z anglického originálu "Us" přeložila Dominika Křesťanová.
Vydalo nakladatelství Argo roku 2015
Vydání první, 372 stran
Knihu můžete zakoupit na www.dobre-knihy.cz
 

Shelly Kingová .:. Okamžik všeho

Tentokrát to začalo úplně nenápadně.
Měl jsem za sebou pár, ne úplně špičkových, čtenářských večerů a cítil jsem ve své knihomolské duši, že už opravdu potřebuju ten pravý čtenářský zážitek. Něco jednoduchého, prudce čtivého. S tím hřejivým pocitem uvnitř, který dělá spokojeného člověka opravdu spokojeným. Potřeboval jsem knihu, kterou po přečtení okamžitě neodložím na své místo v knihovně, ale ještě pár dlouhých minut ji podržím v rukou a budu si ji jen tak zamyšleně prohlížet.
Vykašlal jsem se na svůj nekončící seznam knih k přečtení, dal na instinkt a poohlédl jsem se jinde ...

S naprostou důvěrou ve svůj vlastní vnitřní pocit jsem si vybral knihu podle titulního obázku.
Mám rád vektorovou grafiku a tahle mi našeptávala, že by v sobě mohla schovávat i ucházející příběh.
"Nezaměstnaná IT specialistka, krachující antikvariát, stará kniha a láska dvou lidí, kteří se nikdy osobně nesetkali ..." hlásá anotace a pak pokračuje s popisem jak z pravé červené knihovny. Ta můžská část ve mně odfiltrovala ty kecy o lásce a viděla jen slova: IT specialistka, antikvariát, stará kniha.
Někdy mi stačí málo ...

S odhodláním hledat literární poklady tam, kde by je nikdo nehledal, našel jsem příběh, který mě pohltil a probudil ze spánku mé skryté malé sny.
On je to sice možná příběh o lásce dvou lidí, kteří se nikdy osobně nepotkali, jenže jen na první pohled.
To důležité ... vlastně to nejdůležitější ... je někde jinde.
Je to v geekovství téhle knihy. V tom hutném knihomolství prosakující stránkami. Úplně cítíte vůni zaprášeného antikvariátu, kde se naprostá část příběhu odehrává, prach vás mimoděk štípe do nosu a občas se přistihnete při tichém odpšiknutí, když hrdinové knihy zajdou do nejvíce zaprášené části obchodu.
Skutečný svět ztrácí na ostrých liniích, můj pokoj se mlží a pomalu se mísí s antikvariátem tam uvnitř. Vidím všechny ty regály plných knih, vidím návštěvníky, kteří se s láskou noří do starých příběhů a stávám se součásti té zvláštní komunity lidí, kterým tak moc rozumím a ke kterým mám natolik blízko.
Protože ta kniha je určená pro knihomoly. Nabízí jim útěchu. Kousek duševního domova.
Říká se, že každý milovník knih touží jednou napsat knihu svoji. A také se říká, že každý feťák knih by jednou chtěl s knihami pracovat. Zde má knihmol před sebou SEN. Místnost plnou knih, starou knihu obsahující vepsanou romantiku jako řemen, kavárnu s hnusným kafem hned naproti, zaprášené křeslo ve výkladu, facebookové stránky, postavy, které byste chtěli mít za kamarády.
Ikdyž příběhem ta milostná nit celou dobu prochází, vlastně zůstává úplně upozaděná. Je zde jen pro to, aby měl děj nějaký směr. Jak již jsem řekl. Důležité je to okolo.
Stačí jen přivřít oči a oživuje se ve mně opět ta má touha po vlastním obchodě, kde budu mít své vlastní těžké křeslo, ve kterém uvítám každého dalšího návštěvníka s knihou a kočkou v klíně.
"Jistě, jen se rozhlédněte. Myslím si, že tamhle ve třetí polici od zhora v rohu najdete něco, co by se vám líbilo. Nedáte si k tomu kávu? Musím vám vyprávět o příběhu, který právě čtu ..."
Vítejte ve snu a ve světě knihomolů ... vítejte v příběhu, který vám dovolí snít ..

Okamžik všeho
Napsala Sehelly Kingová jako svoji prvotinu.
Z anglického originálu The Momentof Everything přeložila Martina Šímová
Obálka Matěj Vojtuš
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o.
První vydání. Počet stran 312

Za knihu moc děkuju internetovému knihkupectví Dobré knihy. Jste skvělí ;-)

Fredrik Backman .:. Babička pozdravuje a omlouvá se (audiokniha)

Za ta dlouhá léta mého knihomolství jsem se poctivě učil nesrovnávat. Nesrovnávat knihy od stejných autorů. Spravedlivě se snažím ke každé knize přistupovat s čistým štítem a opomíjet fakt, že autorem téhle knihy je spisovatel, který napsal tam tu úžasnou záležitost.
Prostě se snažím knihy neposuzovat dle hvězdného ohlasu autorů, ikdyž i já mám samozřejmě své oblíbené spisovatele. Na každou novou knihu nahlížím jako na prvotinu a nenechávám se ovlivnit myšlením "Ta předchozí kniha od něj byla lepší."
Se svojí snahou dojdu leckdy tak daleko, že u strašné spousty knih si za dva měsíce nevzpomenu na jméno autora. Prostě jsem neuctivý k autorům, mám úctu jen a jen k příběhům.
Nejraději bych byl, kdyby na titulních stranách knih byl jen název a já si mohl představovat, že příběhy se v našem knižním světě prostě objevují a ne že je píši obyčejní smrtelníci ...

Ale všechno má své "ale" a dnes se musím přiznat, že při poslouchání "Babičky, která pozdravuje a omlouvá se" jsem na prvotinu Muž jménem Ove Fredrika Backmana myslel dost často.
Srovnával. Nechtíc, přesto mi to nešlo z hlavy. Ikdyž jsem zde o Muži jménem Ove nepsal, moc se mi jeho čtená varianta líbila. Strašně mě bavila.
Byla plynulá, vtipná a zábavná.
Byla vším, čím Babička ... nebyla.

Ne! Omlouvající se babička není vůbec špatná, poslouchá se dobře, jen je zde to strašící "ale". Líbila se mi, ale není to Ove. A já jsem z toho naštvaný, protože já přeci nesrovnávám a ke každému příběhu přistupuji s čistým štítem. Bez očekávání a požadavků. Himlhergot, co mi to tady vlastně chybí?!

Kniha Babička pozdravuje a omlouvá se, je kniha o babičce, která pozdravuje a omlouvá se prostřednictvím dopisů, které roznáší její sedmiletá vnučka Else. Babička totiž odešla do pohádkové říše a zanechala po sobě lásku, omluvné dopisy a holčičku, které má hlavu plnou pohádkových příběhů. Příběhů, které ji od narození vyprávěla právě její babička. Protože babička ... babička je tvůrce světů a reálný svět kolem Else není takový, jak se na první pohled zdá ...

Téma knihy je moc pěkné, úplně se mi rozbíhají myšlenky na všechny strany a těším se na nová dobrodružství. Otevírám dveře, za kterými je horizont nového světa.Vkládám do uší sluchátka, zavírám oči a díky hlasu Valerie Zawadské propadám králičí dírou tam, kam mám. Ale! Přes všechnu tu snahu všech zůčastněných se nepropadám hlouběji do děje. Nejde to. Někde jsem uvízl na povrchu. Krustička ledu mě drží na hladině a nepropouští dál.
A není to tím, že mám srdce dospěláka a pohádkový svět je pro mě již uzavřený ... kdepak, pohádkový svět navštěvuji dennodenně.
Jenže pohádka, kterou vypravuje tahle střeštěná babička, mě nepohltila. Ta hra s dopisy a omluvou mě baví, ale pohádkový svět, který se prolíná se světem Else, už tolik ne. Nenacházím v ní svoje hrdiny. Nenacházím v ní obavu o hrdiny. Nenacházím v ní radost z jejich úspěchů. Není to moje pohádka ...

Nenechte se ale zmást. Pokud jste o Fredrikovi Backmanovi ještě neslyšeli a Muž jménem Ove je pro vás muž neznámý, směle se do Babičky pusťte.
Je to milé a je to zajimavé. Je to pohádkové ... a až babička dopozdravuje, tak se seznamte s Ovem. Pak to moje povídání prostě pochopíte ;-)

Tak ... a ode dneška už zase knihy neposuzuju podle autora ... slibuju! ;-)

Babička pozdravuje a omlouvá se
Napsal Fredrik Backman
Přeložila Jitka Herčíková
Namluvila Valérie Zawadská
Formát: 2 x CD mp3
Délka nahrávky: 12 hodin 47 minut
Audioknihu vydalo vydavatelství audioknih OneHotBook
Knižní předlohu vydalo nakladatelství HOST

Audioknihu si můžete zakoupit na Audioteka.cz ;-)

Jiří Bouda .:. Poutnický deník

Určitě to znáte ... procházíte se uličkou mezi regály s knihami, prohlížíte si jejich hřbety a čekáte, až vás kniha sama osloví. Až se ten hřbet rozzáří, sám jakoby se trochu povystrčil z úhledně zarovnané řady ostatníh hřbetů a neslyšně sykl "tady jsem". Takhle si nás vybírají knihy. Ne my je, ale ony nás.

Je to už dávno, co si mě Poutnický deník vybral.
Narazil jsem na něj v našem knihkupectví a od té doby jej pravidelně beru do ruky, listuji jeho stránkami, hladím obálku (má reliéfní ražbu, je co hladit) jako kotě, které člověk venku pravidelně potkává, ale které patří sousedům.
Potěším se tou jeho fyzickou přítomností, ale nakonec jej vrátím zpět do regálu mezi ostatní.

Jsem myšlenkový cestovatel, fascinují mě příběhy novodobých poutníků. Fascinují mě lidi, kteří za sebou nechají svoji minulost, svůj veškerý život nacpou do turistického batohu a vyrazí na Cestu. Rád je doprovázím prostřednictvím popsaných stránek a obrazů a když před sebou vidím nápis Poutnický deník, v duchu spatřím všechny ty možnosti. Jsem totiž i letitý zapisovatel deníků svých. Prostě cítím, že tahle kniha, tenhle deník, je určený přímo pro mě. Toužím po té knize déle než rok! Až teď, díky nabídce od Dobré knihy.cz mi konečně dělá společnici a mám ji doma. Splnila nakonec mé očekávání?

Jiří Bouda na začátku své knihy píše:
"Tulák by se ve mně asi neprobudil, nebýt nemoci a nečekaného odchodu mé ženy Jany. Celý život toužila po zájezdu do Španělska. Bohužel se nám to nepodařilo. Buď nebyl čas, nebo nebyla příležitost. Když onemocněla skrytou a zákeřnou chorobou, zcela náhodou jsem vyslechl v rozhlase závěr rozhovoru s někým, kdo vykonal cestu na kole do španělského poutního města Santiaga de Compostela. A tak na památku Jany podnikám tuto pouť a doufám, že mi zdraví a síly postačí, abych cestu dokončil. A když stačit nebudou, cestu přeruším a po zdravém odpočinku dokončím třeba za rok. Pojedu tak, jak mi to chuť, nálada a počasí dovolí; nechci překonávat nějaké rekordy rychlostní, vzdálenostní nebo vytrvalostní. Cestu jsem si naplánoval, abych se vyhnul velkým horám, takže nepojedu žádnou „klasickou“ poutní cestou, ale aby to bylo (vzhledem k mému věku) nejméně namáhavé. Dejž Pán Bůh, abych ve zdraví dojel."

A tak jel. Jel na svém starém kole Favorit, beze stanu, jen s pár věcmi a dobrodružným postarším srdcem. Ale hlavně se skicákem a s deníkem, kam si svoji cestu zapisoval.
Pan Bouda je umělec a jako takový se vyjadřuje hlavně obrazy. A většina ilustrací v deníku vydá za spousty slov psaných.
Talent na malování je očividný. Však to bylo také to první, kvůli čemu jsem tuto knihu tak často do ruky bral.
Malůvky doplňuje sbírka razítek z míst, kudy pan Bouda jede a spolu vytvářejí ideální společníky v grafické podobě knihy.
Vypadá to spolu prostě nádherně a zážitek umocňuje vhodně zvolený font, který vzdáleně napodobuje rukou psaný rukopis, přesto se pořád pohodlně a plynule čte.
Prostě a jednoduše, Poutnický deník je vzhledově nádherná kniha. Tečka.
Jenže co by to bylo za knihu, kdy v knize nebyly písmenka, která se druží do slova a vytvářejí věty. A ty věty by měly vytvářet myšlenky a ... a v tom je to "ale".
Jiří Bouda je obdivuhodný umělec a jeho cesty na kole budí respekt. Hlavně jsou i inspirací a v malých i přerostlých klucích (a věřím, že to platí i u holek) zapaluje pochodeň, která by tak moc chtěla svítit na cestu naši. Je příkladem vhodným k následování ... ale není spisovatel. Je mi líto, že to takto musím říci, ale chci-li být upřímným, říci to musím.
Možná si za to můžu sám. Když slyším slovo "deník", hned si za něj doplním slovo "myšlenky". Vzbuzuje to ve mně zvědavost a slyším všechny ty vnitřní rozhovory autorů deníků, které vedou sami se sebou.
Možná jsem jen zaujatý (protože své deníky tak sám vedu) a ostatní lidé to tak nemají, ale já v deníku očekávám hluboké osobní myšlenky. No dobře, nemusí být hluboké, ale osobní a vnitřní by být měly.
Jiří Bouda píše o tom, co měl k snídani. Píše o tom, zda jel z kopce nebo do kopce. Píše o tom, co měl k obědu. O tom, jaké bylo počasí. A píše o tom, co měl k večeři.
Také popisuje kde spal a koho tam potkal. Ale ani slovo o tom, jak se cítil uvnitř sebe. Na co myslel. Nepsal o svých démonech, nepsal o svých pocitech. Psal o vínu a trochu o kraji, kterým projížděl.
Psal o ceně ubytování a o tom, kde všude si zapomněl říci o razítko.
A já se tak trochu cítil okradený. Asi je to tím, jak dlouho jsem kolem téhle knihy chodil.
Představoval jsem si, co všechno v ní najdu a jak se budu pročítat myšlenkami inspirativního člověka na cestách. Jak mě cestovatel pustí do své hlavy a ukáže svojí duši.
Todle očekávám od deníků. Jiří Bouda ale takový není.
Je úžasný malíř a nadšený cyklista brázdící na kole Evropu, není ale duševní spisovatel. Je zapisovatel. Jeho zápisky se čtou pěkně, plynule, ale chybí v nich energie, ve kterou jsem doufal.
Skoro bych chtěl kacířsky říci, že je to jídelní lístek doplněný krásnými obrázky a informacemi o probíhající cestě.
Nemusí to být na škodu, ale čtenář by s tím měl počítat, než se pustí do čtení.
Nechápejte mě prosím špatně. Ta kniha je opravdu krásná a spoustě lidem dá to, co od ní očekávají. Jen já jsem trochu zklamaný z toho, že jsem v ní nenašel to, co jsem v ní hledal ... intimnost.
Protože ta pravá, syrová intimnost knize chybí.

POUTNICKÝ DENÍK
Napsal a ilustroval Jiří Bouda
288 stran na luxusním papíru
Formát 150 x 244 mm
Celobarevná, pevná vazba, reliéfní ražba
Vyšlo v květnu 2014
Vydalo nakladatelství CYKLOKNIHY s.r.o.

Více obrázku, ve velkém rozlišení, najdete na ArtForum

 Knihu můžete zakoupit třeba na Dobrých knihách.cz

Jak jsem si nenechal podepsat knihu od Davida Lagercrantze

Vyjití čtvrtého dílu Milénia (knihy inpirované serií Stiega Larssona) s názvem Dívka v pavoučí síti, nemohlo žádného knihomola minout. Už dlouho jsem nezažil takovou reklamní kampaň na knihu.
Sociální sítě toho byly plné a každý netrpělivě očekával, jak velký průšvih to bude. Vždyť pokračovat v díle, jehož autor umřel po třetím díle, to se tak moc často nevidí.
Každopádně, je to tu a na pultech knihkupectví leží nová kniha s punkerskou Lisbeth na obálce.

Kniha vyšla a já, jako velký fanoušek Lisbeth Salanderové, mám radost.
Těším se na knižní postavu, kterou jsem si tak nekriticky oblíbil a která se zapsala do nejednoho srdce čtenářova. Jen koupi knihy prozatím odkládám. Noční stolek se prohýbá pod jinými nepřečtenými a vše má přeci svůj čas.

Jenže! Můj čas pro Dívku v pavoučí síti přišel dříve, než jsem čekal.
Nastal asi tak před měsícem, když mi došla pozvánka od nakladatelství HOST na tiskovou konfercenci s jejím novým autorem, Davidem Lagercrantzem.
Cítil jsem se poctěn. Nestává se mi každý den, aby mě někdo zval na Švédské velvyslanectví na pokec s autorem, který je momentálně asi největší superstár knižního světa.
Tak trochu jsem se cítil nepatřičně, když jsem pozvání potvrzoval, ale říkal jsem si, že příležitosti se mají využívat.

"Ženo moje, jedeme do Prahy! Já Ti říkal, že moje čtení není ztráta času, teď ti zajistilo výlet" ;-)

Jen ke knize jsem se dostal až tři dny před odjezdem. No co, snad nás hned před vchodem nebudou zkoušet ze znalosti tohoto dílu a neodhalí mě jako podvodníka. Prvních sto stránek už mám za sebou a můžu upřímně říct, že průšvih to není.

Nastal den D, já stojím ležérně opřený o roh kostela před ambasádou a ťukám zprávu do mobilu ženě, která sama lítá po Staré Praze a užívá se výletu. Přímo přede mnou zastaví auto, otevřou se zadní dveře a z něj vyleze rozesmátý David. Pevně se mi podívá do očí, řekne "Hello" a už už mi podává ruku, ale předběhl ho nějaký maník od televize a zhatí mi můj zážitek dne.
A tak jen tak koukám a měřím si pohledem člověka, který se stal přes noc hvězdou. On i jako slavná hvězda vypadá. Charismatický, sebevědomý, přesto působící skromně ... muž na svém místě.

Projdu bezpečnostní prověrkou (řeknu paní u dveří své jméno - Maaristaana tam nemají, tak musím použít své civilní jméno), nechám si nalít kávu od velvyslankyně (takové moje soukromé fopa, ale když ona tam tak blbě stála a tak trochu se nabídla) a už sedím na židličce v útulné místnosti, kde běžně sedávají prezidenti, knižní hvězdy a knižní blogeři. Kolem mně si všímám asi třech naklonovaných mladých Gillmorových děvčat s novinářskými poznámkovými sešitky a připadám si jako kluk, který není na svém místě. Tak jsem taky vytáhl notýsek a tvářil se děsně profesionálně.

Pak začala tiskovka. Na Davidovi je vidět, že takových tiskovek už absolvoval stovky, je příjemný a uvolněný, usmívá se, směje se. Novináři kladou chytré otázky, autor chytře odpovídá a já si přemýšlím nad rolí spisovatele. Myslím na to, že ikdyž je tahle kniha napsaná na zakázku a že je to jeden velký byznys, tak mně to vůbec nevadí. David Lagercrantz je vlastně jen obyčejný najatý dělník, dělník pera, ale je natolik talentovaný, že to kultu Milénia vůbec neuškodilo. Možná i naopak.
Poslouchám jeho vyprávění o schizofreních pocitech ze psaní, poslouchám o přísných bezpečnostních opatřeních, které psaní doprovázelo. David vypráví o svých rituálech (vstává brzy ráno a při psaní si brouká, aby cítil, že text má rytmus) a odvádí moji mysl k přemýšlení nad běžným dnem spisovatele, nad kterým visí pomyslný meč kritiky, jež se jej chystá setnout. David mluví o strachu a nervovém zhroucení, dělá si legraci z psychiatrických léčeben a mně se vybavuje Stephen King a Jack Nicholson coby šílený spisovatel v odříznutém hotelu.
Jak blízko k němu mohl (a může) mít David Lagercrantz? Omlouval se za svojí únavu, vysvětloval fakt, že je stále na cestách a svým způsobem již skoro neví, kde je. Přesto vše ale působil přátelským a energetickým dojmem, jako člověk, který si vše tohle užívá. Profesionál po všech stránkách.

Za hodinu bylo po všem. Rozloučil se a hned se na něj sesypaly novináři s kamerami, fotografové s velkými foťáky, strkali si jej před sebou, bylo to samé "Davide sem a Davide tam".
Chvilku jsem postával schovaný v rohu, nesměle pokukoval s jeho knihou v batohu a myslel na to, že chci autogram. A přišel jsem si jako jediný, kdo si na autogram myslí.
Profesionální novináři diskutovali mezi sebou, Gilmorova děvčata někam zmizela a já se rozhodl je následovat.
Řekl jsem "Hello" velvyslankyni, s úsměvem na ní mávl a šel jsem hledat manželku do pražských ulic s nepodepsanou knihou v batohu.

Mimochodem ... miluji ten pocit, když jsem si do našeho rodinného kalendáře mohl k dnešnímu datu napsat velkým a tučným písmem: "TISKOVKA". Tak snad mě zase někdy někdo pozve ...

Mike Rohde .:. Příručka skečnoutingu

Protože máme doma školního druháčka, je pro nás měsíc Září symbolem začátku školy. Symbolem brzkého vstávání, svačin a dělání domácích úkolů po večerech. Však to znáte.
Aby v tom syn nebyl sám, i já jsem pojal tento měsíc zodpovědně a rozhodl se sebevzdělávat.
Razítko na balíku od Melvilovců mě varovalo, že mi přišly "Knihy, které mi změní život", a já si mohl vybírat společnici na dlouhé podzimní večery. Přišly mi totiž knihy dvě.
Příručka skečnoutingu a Od nuly k jedničce. Jedna hezčí než druhá.

Obrázek převzatý z www.melvil.cz

Protože se má začínat pomalu a zábavně (školní rok je teprve na začátku), vybral jsem si tu s vícero obrázky ... no dobrá ... tu, co má v sobě jen samé obrázky :-)
Elegantní, krásná, voňavá.
Úžasná na omak, příjemná. Velikostně akorát do ruky ... ano, pořád píšu o knize.
Jedna z nejhezčích knih, co tento měsíc držím v rukou ;-) Člověk má hned chuť si s ní někam zalést a být s ní o samotě ...

Takže co tu máme?
Skečnouty ... jak to člověku neznalému přiblížit? Jednoduše řečeno, skečnouty jsou čmáranice, které vznikají při nudných (ale samozřejmě i při těch zábavných) poradách, přednáškách a schůzkách.
Skečnouty jsou to, co snad každý z nás někdy v životě alespoň jednou udělal. Při dlouhém monotóním telefoním rozhovoru s mámou vzniklo jistě spousta čmáranic na kousku papírku. Při vyučování se na okrajích učebnic objevilo nespočet nakreslených prasátek a více či méně sprostých obrázků. Při dlouhých poradách se v poznámkových sešitech objevila nejedna karikatura přednášejícího. To vše je předzvěst skečnoutu.
Skečnout je toto vše a ještě něco k tomu navíc. Řád. Uvědomění si. Využití načmáraných obrázků k tomu, aby si člověk z porady či přednášky odnesl více. Aby si více zapamatoval. Aby si vybavil více podrobností, až se bude poznámkami z přednášky někdy zase probírat.

Tato kniha se vám pokusí ukázat, že jde dělat své poznámky zábavnější a hezčí. Pokusí se vás přesvědčit, že ikdyž nezvládnete nakreslit rovnou čáru, tak i vy můžete mít poznámky úžasné a čas na poradách budete trávit kreativněji a zábavněji a snad si z nich odnesete i více než jen hořkou chuť kafe a bolavý zadek od sezení na nepohodlné židli.
Naučí vás pracovat s různými druhy písmen, využívat symboly a zkratky, které vám pomůžou zapisovat si své myšlenkové mapy.
Prostě vás tato kniha může inspirovat k tomu, že si porady a besedy užijete.
Záleží jen na vás, zda na tuto hru přistoupíte a propisku vyměníte za lepší pero, fix či pastelku.
Meze kreativity se nekladou, vše je jen na vás a na vaší touze jak si zaznamenat pádící myšlenky a postřehy.

Takže asi tak ... toto jsou +/- skečnouty. No a jaká je kniha? Je barevná, je veselá. Kreativita a nadšení z ní přímo číší. Křičí a huláká, volá po fixu a sešitu.
V hlavě čtenáře zobrazuje obrázky, které naznačují, jak by asi vypadaly výsledné čmáranice, kdyby si i čtenář při čtení dělal poznámky. Dokonce kniha dává i prostor pro názorné ukázky a jsou tu okénka pro naše vlastní pokusy. Moc pěkně udělané, moc pěkně připravené.

Jenže mi během čtení na mysli vyskočilo jedno jediné ALE.
Ikdyž se kniha snaží čtenáře přesvědčit, že je pro každého, ve skutečnosti to tak není.
Tvrdí se tu, že nemusíte umět kreslit, nemusíte mít výtvarné cítění, přesto dokážete své poznámky udělat hezčí a zábavnější. Ne. Nemyslím si to. Člověka bez kreativního cítění ta kniha nikam neposune. Ani mu nemůže.
Člověka bez kreativního cítění totiž ani nenapadne, proč by měl mít své poznámky kreslené, barevné a svým způsobem dost zmatené. Neuvidí ten důvod. Vlastně tu knihu ani nedočte, protože pro něj bude nudná.
Číst si o šipkách, tlustém a tenkém, malém a velkém písmě. Šrafování. Vybarvování. Ne, pro člověka bez estetického cítění to bude ta nejnudnější kniha na světě. Nedá mu opravdu vůbec nic.
Člověk, který si běžně při poslouchání po papíře nečmárá, nezačne ani po přečtení této knihy. Možná to zkusí, ale nezůstane u toho. Není to tak, jak autor tvrdí. Není to kniha pro každého.
Pro koho tedy je?
Vlastně je pro ty, kteří už něco podobného dávno dělají. Píšou si deníky, na poznámky používají drahé diáře a fixy, které na maloměstě neseženete. Je pro lidi, kteří mají jistý styl. Mají rádi hezké věci a svůj život vidí jinak, než běžný obyčejný člověk. Je určená pro lidi kreativní.
A v tom je trochu ten paradox. Je to kniha, kterou kreativní člověk vlastně nepotřebuje, protože již dávno má svůj styl a popisované rady zná a již nějakou dobu je používá. Ale právě proto z ní může mít opravdovou radost. Bude mezi svými. Pravděpodobně se nechá inspirovat a nějakou tu poradu to zkusí jinak. Podívá se na svojí kreativitu pohledem jiného kreativního člověka.
A do knihovničky si vloží další pěknou knihu, která návštěvám dá najevo, že majitel je člověk dívající se na svět očima kavárenského povaleče ;-)
Ale fakt je pěkná, přesvědčte se sami!

Příručka skečnoutingu
Napsal a ilustroval Mike Rohde,
přeložil Jan P. Martínek
Vydal Jan Melvil Publishing v roce 2015
Vydání první, 221 stran
www.melvil.cz
www.mitvsehotovo.cz

Peter May .:. Pán ohně

Když se podívám na pár posledních knih, které mi prošly rukama, musím konstatovat, že jsem se tak nějak podvědomě začal zaměřovat na díla, která nejsou zrovna určena pro mužského čtenáře.
Ikdyž se zuby nehty snažím vyvarovat se škatulkování, připouštím, že většina mnou přečtených a poslechnutých příběhu zaujme většinou ženy. To ale samozřejmě není nic špatného, jen se prostě v takových knihách více řeší duševno a vztahy a o dost méně krev, whisky a dobrodružné výpravy do neznáma.
Konečně ale přišel okamžik, kdy i já jsem si řekl o změnu a pocítil touhu přečíst si (nebo poslechnout) něco skrz naskrz mužného. Něco, co nevychází v edici "beletrie nejen pro ženy".
Něco, co bych nemusel na veřejnosti zahalovat do novinového papíru, kvůli studu za objímající se pár na titulní straně.
Petera Maye mám moc rád, jeho detektivní trilogie z ostrova Lewis mě dostala svojí ponurostí a mužností natolik, že na ni prostě nedám dopustit a každému ji neustále doporučuji.
Proto jsem dlouho neváhal a jako další čtenou knihu z Audiotéky jsem si vybral novou Peterovu detektivku Pán ohně.

To jsem si ale naběhl :-)
Ponurost skotského ostrova Lewis rozfoukal vítr a z pachu mužského potu a testosteronu nezůstalo vůbec nic. Pryč je ta Mayovská atmosféra drsných ostrovanů, deštivé pochmurné počasí a zarostlé neudržované tváře.
 
Pán ohně je milostný příběh odehrávající se v daleké Číně, kde se do sebe zakoukají čínský detektiv a americká patoložka, které dohromady svede vyšetřování pár záhadných vražd.
A když říkám, že je to milostný příběh, tak to tak opravdu myslím. Anotace sice slibují thriller a starou dobrou detektivku, ale ta zaláskovaná zápletka mi u Maye přišla tak nečekaná, obyčejná a nepropracovaná, že jsem z ní tak překvapený, až mi v hlavě úplně překryla zápletku napínavou a kriminální. Jakoby se příběh vražd odehrával jen někde na pozadí, taková kulisa k milostným hrátkám hlavních protagonistů. Já to vlastně ani nemyslím zle. Kniha se poslouchala moc dobře, pěkně odsýpala, plynule přecházela od jedné události ke druhé. Nedrhla, stupňovala napětí, gradovala ... ale doprčic, ta milostná aférka! Ta mi to kazila.
Nebyla ničím vyjímečná. Byla tak průhledná a předvidatelná, až to hezké není.
Jediné překvapující na ni je, že se vylíhla v hlavě Petera Maye :-)
Ne, že by se May milostným pletkám ve Sklále a spol vyhýbal, ale tam byla láska pevně zakořeněná, spjatá s dějem, s okolním prostředím. Prostě tam fungovala jako přirozený doplněk.
Zde ale působí tak lacině, jakoby čínský Tom Cruise na širokém filmovém plátně sváděl Scarlett Johansson a na pozadí se odehrával stokrát viděný akční příběh o záchraně světa.
Ano! Věřím, že jako film by tahle kniha fungovala skvěle a obsahuje vše, co správný akční film má obsahovat.
Ale na knihu (které má tolik dílů) mi to příjde trochu málo.
Třeba se to při dalším pokračování změní, třeba se to vyrovná a nebudou mi osudy hlavních hrdinů lhostejné natolik, jak jsou mi lhostejné teď.
Nebo (a to je více než pravděpodobné) k tomu již nebudu přistupovat s očekáváním mužné zábavy, ale jako k "akčnímu thrilleru nejen pro ženy" a nějaké to pusinkování a držení se za ruce (se zabijáky v zádech) mi už nebude vadit ;-)
Budu to brát jako poslechovou knihu k žehlení nebo k velkému úklidu. Zde funguje naprosto spolehlivě a přináší vytoužené vypnutí u nudných a stále se opakujících nenáročných činnostech.

Pán ohně
Napsal Peter May
Přeložil Filip Drlík
Načetli Martin Myšička a Jana Plodková

Délka: 11 hod. 26 min.
Série: Čínské thrillery
Kategorie: Detektivky, thrillery
Typ: Audiokniha kompletní
Vydalo OneHotBook

K zakoupení na Audioteka.cz

Vlastina Svátková .:. Sama sebou

Mám strašně rád, když mě dokáže kniha překvapit. Když se ukáže, že klame tělem a je v ní mnohem více, než titulní strana napovídá. Více, než od ní člověk očekává.
Vlastně jsem si ji v knihovně zapůjčil úplnou náhodou. Jako by si mě sama vybrala.
Na hřbetě stojí název Sama sebou a pod tím nalepený štítek knihovny se zkratkou jména autorky. To aby se kniha snázeji zařadila na své místo. SVÁ tam stálo. Sama sebou a SVÁ. Já vím, že je to blbost, ale já si takových blbostí všímám.

Vytáhnu ji z řady a díky obálce málem zase zasunuji zpět. To asi nebude kniha pro kluky. Ale nakonec stejně zalistuju.
Něco zaujme a čas naznačuje, že končí moje polední pauza a já musím zpět do práce. Není čas hledat něco lepšího a tak odcházím s touhle útlou knihou.

Ještě ten den ji málem celou přečtu.
Nejde přestat.
Našel jsem něco, co jsem nečekal.
Našel jsem myšlenky, se kterými souzním, našel jsem otevřenou duši, tak upřímně lidskou, až to překvapuje. Mám rád osobní deníky. Blogové zápisky popisujicí úvahy autorů. Mám rád lidi, kteří se nebojí otevřít se světu a přes psané slovo jej pustit k sobě. Obnažit se.
Vlastina Svátková se v téhle knize obnažila dost. Píše o svých dětech, o rozvodu, o lásce. O sobě.
Píše tak přirozeně a lehce. Plynule. Jako by člověk ani nečetl slova, ale rovnou si prohlížel myšlenky. A nacházel v nich ty svoje. Nevyřčené, ale přítomné.
Každý článek ... kapitola, je zakončena názvem písničky, který asi autorku inspiroval, zaujal.
Na mobilu nacházím zmíněné skladby a pouštím si je ke čtení. Doplňují atmosféru, umocňují zážitek.
Výborný nápad, přibližují autorku a čtenáře o to více k sobě.
Čtu pomalu a vstřebávám slova. Nikam nespěchám. Chvílemi přestávám a koukám do blba, přemítám.
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem dočetl knihu a měl chuť ji začít číst znovu od začátku.

Ne snad pro její objevnost, nebo pro originalitu.
Ale pro tu obsahující intimnost ženské duše. Obyčejnost a lidskost. Upřímnost. Člověk se při čtení cítí příjemně i přesto, že autorka popisuje pocity ze svého rozvodu. Snad je to proto, že píše rozumně. Citlivě. Bez přetvářek.
Snad je to proto, že není hysterická. Obviňující.
Působí tak vyrovnaně při popisování své nevyrovnanosti, až to má na člověka uklidňující dojem.
Moc těžko se to popisuje.
Jisté ale je, že jsem dočetl knihu, která mě opravdu překvapila. A jak jsem řekl už na začátku, mám rád knihy, které mě dokáží překvapit.
Tahle mě přímo nadchla.

Pokud neradi kupujete zajíce v pytli, zde je malá ochutnávka :-)
http://psychologie.cz/zkouska/
a nebo starší autorčin blog:
http://vlastinasvatkova.blog.sme.sk 

Příjemné čtení, přeji ;-)

Sama sebou
Napsala Vlastina Svátková
Jazyková úprava Marcela Nejedlá
Vyšlo ve vydavatelství SPN - Mladé letá, s.r.o.
www.mladeleta.sk
Vyšlo v čestině i slovenštině
Vydání první
2014
132 stran
www.vlastinasvatek.eu

David Michie .:. Dalajlamova kočka

"A Dalajlamovu kočku znáte?", zeptala se mně, když jsem přemýšlel, kterou knihu si poslechnout jako další.
Neznal jsem.
Vlastně se ani své neznalosti nedivím, protože obálka knihy mi příjde tak nehezká (a nemužská), že bych po ni sám od sebe nikdy nesáhnul. Nevzal bych ji do ruky i přes to, že mám doma kočky dvě a příjdou mi jako nejbožejší stvoření na světě. Prostě a jednoduše ... ta obálka by mi žádnou knihu nikdy neprodala :-)
Což, jak jsem později zjistil, by byla docela škoda.

Dalajláma je pro mě ten hodný strejda z hor, který kolem sebe šíří lásku a štěstí a pokud tedy má mít nějakou kočku, bude to určitě kočka, které se vyplatí naslouchat.
Přeci jen ji v kožichu drbe "svatý muž", vykládá ji při tom kdejaká moudra a pokud spojíme kočičí povahu a budhistické učení, zákonitě musíme získat mix, který nás pobaví a zároveň poučí.
A také, že ano.
Naštěstí, a jsem tomu opravdu rád, se nejedná jen tak o obyčejnou povrchní zábavu, s lacinými vtípky, ale o knihu (svým způsobem) moudrou.
Dalajlamova kočka je obyčejné kotě z ulice, kterou zachránil pán, k němuž vzhlíží miliony lidí z celého světa a který si ji vzal k sobě domů. Milá kočka pomalu roste, spí na parapetu Dalajlamova okna, poslouchá rozhovory, které se v tomto zvláštním domě vedou a Dalajlamu miluje. Také pomalu poznává okolní svět, jeho obyvatele a moudrost budhistického učení. No a my se samozřejmě, díky vyprávění téhle chlupaté kočky, spolu s ní nenásilně dozvídáme dávné pravdy o tom, kterak být šťastný a jak se vyhnout utrpení.
Vlastně si při poslouchání ani neuvědomujeme, že je nám do srdcí vkládáno nějaké učení.
Poslouchat vyprávění kočky hlasem Ivany Jirešové je tak příjemné a uklidňující, že pokud by kočky někdy měly mít lidský hlas, bude to bezpochyby hlas podobný právě herečce Jirešové ;-)
Koneckonců, posuďte sami, zde je ukázka

Dalajlamova kočka mi dělala společnost hezkých pár dní a vytvářela mi uklidňující obrazy v mysli.
Vrcholky velehor, budhistické chrámy, pomalu se pohybující mnichové ve svých dlouhých pláštích.
Myslel jsem na již zmiňované štěstí, myslel jsem na laskavost, myslel jsem na lásku.
Kniha mě nepřevracela na žádnou víru, nikam mě netlačila, jen mi vyprávěla obyčejný příběh, kde se vlastně nestalo nic zvláštního, jen popisovala obyčejné dny lidí, kteří žijí své malé životy, dost podbné těm našim.
Celá nálada knihy, hlas vypravěčky a její vypravěčské tempo, na mě působila ... laskavě. Ano, to je to správné slovo. Dalajlamova kočka je kniha laskavá a při poslouchání se čtenář/posluchač cítí uvolněný a nějakým zvláštním způsobem odpočatý. A to já dokážu ocenit. Obzvláště, když mi na nohách leží moje dvě kočky a já je můžu drbat mezi ušima :-)


Dalajlamova kočka
Napsal David Michie
Z anglického originálu The Dalai Lama's Cat přeložila Petra Vlčková
Namluvila Ivana Jirešová
Délka čtené knihy 6 hod. 33 min.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE v roce 2015

Audioknihu si můžete zakoupit třeba ZDE ;-)

Cheryl Strayedová .:. Divočina

Když jsem poprvé viděl film s Reese Witherspoon "Divočina", byl jsem zvláštním způsobem nadšený. I když se nejedná o dílo, které by přepisovalo filmové dějiny a umisťovalo se na předních příčkách návštěvnosti, film obsahoval něco, co mě hodně oslovilo.
Něco, co zahrálo na mojí vnitřní duševní strunu. Dobrodružství? Divokou přírodu? Hezkou holku? Ne ...
Vlastně to byla ta touha hlavní hrdinky po změně. Nutnost něco udělat pro zachování si vlastního života.
Pomyslný tlustý fix, kterým člověk udělá vymezující čáru a oddělí svůj život na "před tím a po tom".
Mám rád příběhy o (a od) lidí, kteří se zvednou ze svého dna a vydají se vstříc k vrcholu. Mám na nich rád ty vnitřní rozhovory protagonistů, rád sleduji jejich změnu osobností.
No a o tom ten film je.
Jenže znáte to, pusťte knihomolovi film, který jej oslovil a on začne pátrat po knižní předloze.
Vždyť je to jen film, v knize toho musí být o hodně víc!
Vždycky je tam něco víc!

Proto jsem neodolal, když mě internetové knihkupectví Dobré knihy.cz oslovilo, zda si nechci přečíst nějakou knihu z jejich nabídky. Bylo to pár dní po mém třetím shlédnutí filmu a zvědavost na knihu dosáhla hranice, kdy už se s tím něco musí udělat.
Měl jsem radost, když jsem si na jejich eshopu všiml dvou vydání. Nového (s filmovou fotkou) a starého (s obrázkem boty). Boty, ve které Cheryl Strayedová svojí pouť podnikla a kterou po cestě ztratila. Nebylo nad čím váhat. Nemám rád filmové obálky na knihách a ta bota knihu pěkně vystihuje.

Na čtení téhle knihy bylo zvláštní to, že mě táhla pořád ven. Jakoby nechtěla, abych ji četl v uzavřených místnostech. Když jsem ji nevzal na zahradu, tak jsem ji v batohu táhl do lesa, abych alespoň na chvíli zalezl pod strom a přečetl pár stran. A když se jí nepodařilo dostat mě na výlet, tak mě vytáhla alespoň na balkón. Ano, ta kniha v sobě prostě má touhu po cestě. Po výletě. Po otevřeném nebi.
Čtenář úplně cítí to mravenčení v nohách a svojí touhu vyrazit do dáli. Když ne vyřešit si svoje vnitřní pnutí, tak prostě poznat kousek světa. Klidně i toho světa za humny. I když Cheryl barvitě popisuje útrapy chúze, tu bolest, špínu, únavu. Rozedrané nohy. I přesto všechno na čtenáře dýchá chuť obout si boty a vyrazit také. Možná je to tím, že se autorce podařilo mezi ta slova, popisující její útrapy, umístit i dobře viditelný obraz uzdravující se duše. Protože uzdravení duše je cílem její cesty. Vstání z popela. Odpuštění si sama sobě.
Čtenář má možnost seznámit se s myšlenkami obyčejného člověka, ženy na cestě a sledovat její vnitřní přerod.
Stejně tak, jako film nepřepisuje filmovou historii, ani kniha nezáří filozofickými úvahami o životě a smrti a nestává se biblí duševních rozhovorů. Na to je Cheryl Strayedová až moc stejně obyčejná, jako jsme my. Ale právě tento fakt dodává knize důvěryhodnost a možnost autorce její upřímnost uvěřit. Stát se jejím neviditelným spolupoutníkem a během čtení zkoumat vlastní krajinu duše, mít tu možnost zprostředkovaně otevřít zavřené dveře a nahlédnout dovnitř sebe.

Nebo alespoň mně se to díky Divočině podařilo a jsem za to moc rád. Vlastně jsem díky ni i ty boty obul a vydal se na několikahodinovou pěší procházku. Ne snad proto, abych se přiblížil její cestě, ale proto, že jsem pochopil, že nám chůze pomůže utřídit si myšlenky. A utřídit si myšlenky je dost často skvělá věc ;-)

DIVOČINA
Napsala Cheryl Strayedová
Z anglického originálu Wild přeložila Naďa Špetláková
Obálku zhotovila Jana Šťastná
Vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar
Vydání první
Počet stran 400

Koupíte třeba zde: www.dobre-knihy.cz

Radka Třeštíková .:. To prší moře

Už po přečtení prvního románu Radky Třeštíkové (Dobře mi tak) mi bylo jasné, že jsem našel spisovatelku, kterou budu mít bez výhrad rád a jejíž knihy budu kupovat bez toho, aniž bych četl anotace a recenze jiných. Není to potřeba. Její jméno se pro mě ihned stalo značkou a zárukou dobře stráveného času u otevřené knihy a jsem moc rád, že tohle vše můžu potvrdit i po přečtení knihy druhé. Ba co víc ... můžu s klidným svědomím prohlásit, že předčila mé očekávání (a to jsem ho měl veliké).
Radka Třeštíková ve svých románech tvoří postavy, které bych v reálném životě odepsal jako lidi, se kterými nechci mít nic společného. Jiné světy, osudy, názory.
A právě proto mi příběhy Radky Třeštíkové tak uhranuly, protože dokázala, abych se zamyslel a hledal si cestu i k lidem, ke kterým bych si cestu nikdy hledat nechtěl.

Je zbytečné vyprávět zde, o čem tato kniha je. Znělo by to nudně a povrchně. Něco ve smyslu: Hanka je ta, co se jí stalo tamto a teď dělá tohle, protože se jí do cesty připletl tamten.
Jenže hlavní dějová linka není to hlavní, co dělá knihy Radky Třeštíkové tak bohaté a zajímavé.
Jsou to ty myšlenky pod povrchem všedních nudných dní.
Jsou to pocity. Je to ta vnitřní intimita. Lidská otevřenost sebe sama. To je to pravé kouzlo Radky Třeštíkové. Představí čtenáři postavu, dovolí mu si ji trochu prohlédnou z venčí, ale pak ... jakoby zatáhla za pojízdného jezdce zipu ... to udělá zvuk otevírání a na nás se vysypou všechny ty myšlenky ukryté uvnitř.
Ukazuje nám, že ta divná sousedka od vedle má taky svůj křehký svět, svá trápení, svojí bolestivou minulost.
Už se nejde na lidi okolo dívat stejným pohledem jako doposud, protože i ti nesympatičtí lidé mají svojí mapu osudů, která je formuje a vytváří.
Najednou je začneme chápat, neodsuzovat.
A ikdyž si o hlavní postavě můžeme říkat: "Ty jsi ale hloupá kravka, že?", najednou zjistíme, že ji máme moc rádi právě pro tu otevřenost, jejíž prostřednictvím nám ji autorka představuje.

Tentokrát se Radka Třeštíková pěkně rozepsala, kniha už není tak útlá jako předchozí dílo a já jsem za to moc rád. Každé otevření a čtení knihy se stává malým svátkem, protože je cítit, jak druhým románem získává autorka ještě větší jistotu a sebedůvěru. Slova plynou bez přestání, bez klopýtnutí, bez zadrhnutí. Plynule navazují a spojují myšlenky hrdinky a myšlenky naše, dávají nás spolu dohromady a tvoří nového člověka. Když ne napořád, tak alespoň na tu chvíli, kdy naše oči bloudí po řádcích a odpoutaly se od našeho skutečného života. Radka Třeštíková dokáže postavit pocitové mosty mezi námi a hrdinami příběhu tak přirozeně, že si toho ani nevšimneme.
Najednou jsme to my, kdo je hrdinou příběhu a na svět se díváme jiným pohledem.
Právě pro toto miluji knihy. Právě proto mám rád Radku Třeštíkovou a Petru Soukupovou.
Pro jejich dar přiblížit mi obyčejného člověka natolik, že mu vidím do duše a můžu jej mít rád takového jaký doopravdy je.

To prší moře
Napsala Radka Třeštíková
Přebal a vazbu s použitím fotografie herečky Anny Fixové od Petry Klačkové navrhl Robert Imrych.
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s.
Vydání první, 2015
www.motto.cz
421 stran
Pro čtenáře od 15ti let

P.S. Jedinou výtku mám k obalu knihy. Jako chlap jsem se jí skoro styděl číst si ji na veřejnosti, protože mi příjde, že obal je zavádějící a knihu řadí do sekce laciných hloupých knih pro zamilované pubertální slečny. A taková ona opravdu, ale opravdu není.
Je to škoda, protože právě kvůli obálce ji do ruky moc mužů (pokud autorku neznají) nevezme a přitom jim kniha má co říct. Protože Radka Třeštíková píše tak otevřeně, že je to pro muže ideální možnost, jak nahlédnout do duše jedné ženy.

Paulo Coelho .:. Nevěra

Představovat Paula Coelha čtenářům asi není potřeba.
Jeho Alchymista je natolik známý, že v jisté době nečíst Alchymistu bylo stejné, jako nečíst Malého prince. Kdo ho nečetl, raději to v diskuzi s dalším čtenářem nepřiznal.
No a právě Alchymista byl jediná kniha od Coelha, kterou jsem kdy četl.
Toho "Sluníčka uvnitř" na mě, v době mých telecích let, bylo trochu moc a dál jsem se mu už raději vyhýbal. Když vyšla Nevěra a s ní přišla vlna "Depresivní Coelho, vraťte nám Alchymistu!", zbystřil jsem. A teď, když nakladatelství Tympanum připravilo její čtenou podobu a já si ji díky Audioteka.cz mohl poslechnou, už jsem nezaváhal.
Je načase si na Coelha vytvořit svůj vlastní názor.

Co mě upřímně překvapilo, Nevěra pro mě není kniha o nevěře.
Jasně, nějaká ta mimo manželská pletka v knize je, ale není vlastně tak důležitá, jak se nás název knihy snaží přesvědčit.
Pro mě se tahle kniha stala sondou do duše jedné ženy, do duše manželky, která se uprostřed cesty svým vlastním životem zastaví a najednou zjistí, že už neví, kudy dál.
Je bohatá, má milujícího muže, bezproblémové děti, skvělou práci.
Ale něco ji chybí.
Sžírá uvnitř, prohlubuje prázdno.
Občas to tak na lidi příjde.
Mají relativně všechno, mají to, co by ostatní bez váhání nazvali Štěstím. Ale když jste uvnitř, když se to děje vám, můžete zjistit, že jste vlastně mrtví. Schází dobrodružství, schází emoce.
Životní vášeň.
Rodinný život tohle lidem občas způsobí. Den za dnem plyne, v restauraci si dáváte stále stejné jídlo, vedete stále ty stejné řeči se stejnými lidmi a váš partner každé ráno čte stejné noviny u stejné snídaně. Jistě, milujete ho, o tom není pochyb. Je tu ale to velké ALE.
Nejste prostě šťastní. Spokojení. V noci nemůžete spát a ve dne se cítíte jako ve snu. Něco se musí změnit. Něco se musí stát.

A o tomhle Nevěra je. O tom, že se něco stalo a hlavní hrdinka Linda se s tím musí vypořádat.
Další postavy jsou v tomhle příběhu vlastně jen kulisa.
Děti jakoby neexistovaly, charaktery dalších postav jsou jen nastíněné.
Zato vnitřní svět Lindy je tak intimně otevřený, že se v něm prostě musí najít každý dospělý člověk. Narazit zde na své vlastní myšlenky a začít přemýšlet, zda náhodou i on nejstojí uprostřed své životní cesty a najednou neví, kudy dál.
Jak jsem zmínil už na začátku. Je to sonda do ženské duše, byť perem muže.
A je to sonda mrazivá, nutící přemýšlet o svém vlastním životě.
Depresivní? Možná ... možná pro ty, kterým je zatěžko podívat se upřímně na svůj život, na své manželství a podrobit ho drobnohledu. Protože těch sžíravých myšlenek je mezi větami opravdu hodně. Ale možná právě díky tomu najde člověk sílu být k sobě konečně opravdu upřímný a otevřít oči. Ta trocha duševního nepohodlí za to vážně stojí ...

Nakonec bych se rád zmínil o zpracování téhle audioknihy.
Jana Stryková mi předčítala už jednou a to ženskou postavu v knize Zmizelá.
Moc pěkně se mi poslouchala a její hlas si pamatuji dodnes.
A teď, když propůjčila svůj hlas Lindě, jsem z ní byl nadšený.
Melodie jejího vyprávění k postavě prostě sedí a já jsem moc rád, že jsem dal přednost audioknize před potištěným papírem.
Jak jsem řekl, příběh Nevěry je pro mě příběhem o ženské duši a když vám kniha své myšlenky do ucha vkládá hlasem Jany Strykové, jsou to myšlenky tak uvěřitelné, až z toho mrazí.

Nevěra
Nahrávka vznikla podle knihy Paula Coelha - Nevěra vydané nakladatelstvím Argo v roce 2014. Z portugalského originálu Adultério přeložil Jindřich Vacek.
Čte Jana Stryková.
Režie Alexandra Bauerová.
Zvuk Jiří Pochvalovský.
Hudba Mario Buzzi.
Design obalu Pavel Růt.
Úprava obalu pro CD Martin Urbánek.

Vydalo Tympanum, s.r.o., v květnu 2015.

K zakoupení na Audioteka.cz

Helen Fieldingová .:. Bridget Jonesová: Láskou šílená

Audioknihy miluji po celý svůj život.
Pamatuji si, že už jako malý kluk jsem každou neděli po obědě zalezl do vyhřátých peřin a poslouchal rozhlasové hry, zdramatizované příběhy a pohádky. Ty chvíle byly úžasné. Pečlivě vybrané charismaticky znějící hlasy mě pozvaly na výlet do jiných světů. Stačilo jen ležet na zádech, mít zavřené oči a ruce za hlavou.
I po dvaceti letech si vybavím snad svůj první vyslechnutý sci-fi příběh o raketových stíhačkách, které pořádají závod kolem Slunce. Byl jsem nadšený a unešený. Byl jsem lapený mluveným slovem. A jsem dodnes.
Audioknihy jsou moji společníci při činnostech, kdy držet otevřenou knihu je nemyslitelné nebo hodně nepraktické. Třeba při tříhodinovém úklidu každý víkend na firmě. Při chlapských kutilských pokusech ve sklepě. Při chůzi tam a zase zpátky. Při cestě vlakem. Při řízení auta, když jedu někam dál než jen na nákup. A hlavně při pravidelném běhu.
Audioknihy jsou výborným společníkem, když se člověk cítí sám. Slyší příjemný lidský hlas, který k němu promlouvá a vypráví mi příběhy.

Proto jsem byl nadšený, když se mi ze stránek Audioteka.cz ozvali, zda bych zde nechtěl mluvit i o audioknihách. Jistě že chci. Vždyť v MP3 přehrávači mám vždy alespoň dvě knihy a přehrávač pokaždé připravený v kapse pro případ nouze :-)

Při výběru jsem dlouho neotálel. Knihu Bridget Jonesová: Láskou šílená jsem měl na seznamu už dlouho. Možná vás napadne otázka, proč chce chlap poslouchat zrovna takovouhle knihu? Protože tím chlapem jsem já :-) Mám rád chytré knihy určené pro ženy. Už jsem to tu určitě párkrát zmíníl. Používám knihy pro ženy jako sondu do jejich myšlení. Možná ne vždy úspěšně, ale snaha se přeci cení.

Příběhy Bridget Jonesové jsou pro audioknihu jako stvořené. Nebudeme si nic nalhávat, přeci jen to nejsou vážné a těžkopádné filozofické úvahy o životě a smrti (spousta žen teď se mnou určitě nesouhlasí a namítá, že právě o tom Bridget Jonesová doopravdy je) a jako takové můžou být ideální kulisou běžného obyčejného dne.

Takže vážení, zapněte žehličky, nachystejte kopu vypraného prádla, 13 hodin a 26 minut života Bridget Jonesové právě začíná.
Tentokráte žádná Renée Zellweger, ale Martina Hudečková se oblékla do téhle knižní postavy.
Upřímně, chvilku mi trvalo, než jsem se na její hlas naladil. Trochu mi lezl na nervy, někde (tam uvnitř mé hlavy) něco skřípalo a drhlo. Až později jsem si uvědomil, že ne hlas Martiny Hudečkové, ale to postava Bridget mi lezla na nervy. Protože tohle ona opravdu umí. Když někdo celou kapitolu skuhrá o tom, že nemá na Twitteru žádné followery, máte sto chutí mu virtuální knihu omlátit o hlavu. Takže vše je tak, jak má být a já se zpětně omlouvám se za svoji nedůvěru k výběru hlasu naší hrdinky. Vlastně to snad ani lepší být už nemohlo.

Asi je hloupost vyprávět zde, o čem kniha je. Všichni víme, co je Bridget Jonesová zač. Zmatená, nic nestíhající holka, která v tomto díle už mírně zestárla, má dvě děti, je zase bez chlapa (tentokráte ne vlastní vinou) a jejíž svět je jeden velký chaos. Normální vnitřní svět každé druhé holky. Strašně, ale opravdu strašně, dokáže jít chlapovi (který se do jejího příběhu ponoří) na nervy, ale i přesto ji musí mít člověk rád. Pro tu její myšlenkovou intimitu, rozhádanost a otevřenost.

Mužský čtenář/posluchač si během vyprávění zákonitě musí položit otázku, zda se opravdu v hlavě každé ženy honí takovéhle věci. A pokud ano, jak ten život vlastně můžou přežít bez úhony :-)
Ale pak si určitě vzpomene na svoje vlastní vnitřní hovory a kajícně se všem ženám potichu omluví.
Ano, Bridget je možná trochu láskou šílená, ale je tak příjemně lidská, že ji člověk tu její odvěkou rozhádanost rád odpustí.

Ano, zvolit si knihu Bridget Jonesová: Láskou šílená v její audio podobě byla dobrá volba.
Kdybych sáhnul po papírové verzi, možná bych tak spokojený nebyl, ale když mi promlouvala do uší při běhu a mé myšlenky odváděla pryč od upocené únavy, byl jsem za její společnost moc rád.

Helen Fieldingová .:. Bridget Jonesová: Láskou šílená
Napsala Helen Fieldingová, čte Martina Hudečková
Délka: 13 hod. 26 min.
Kategorie: Humor, satira a komedie
Typ: Audiokniha kompletní

Kupit si ji můžete za 299,- Kč ZDE ;-)

Petra Soukupová .:. Pod sněhem

Tak jo. Nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše a řekněme si to hned na začátku.
Tahle kniha je to nejlepší, co jsem prozatím letos četl. Tečka.
Takže si obujte boty, vemte si peněženku, jděte do nejbližšího knihkupectví a knihu si kupte.
...

Co?
Vy jste ještě pořád tady? Tenhle můj dramatický úvod vám nestačí a stále na něco čekáte?
No dobrá, tak tedy jinak.
Miluji obyčejné a banální lidské příběhy, kde se neděje nic moc zvláštního, jen takové to normální lidské žití, upřímné, pravděpodobné a tak pravdivé, až člověku po zádech přejíždí mrazivé svědění a nutí jej se ošívat, protože si při čtení stále častěji uvědomuje, jak se najednou stal součásti příběhu a už to nejsou jen tři sestry se svými dětmi v autě, jedoucí na narozeninovou oslavu, ale jsou to tři sestry se svými dětmi a on, jedoucí na narozeninovou oslavu.
Soukupová píše tak děsně sugestivně a reálně, až najednou opravdu sedíte v tom autě s nimi, cítíte se jako jejich bratr (nebo čtvrtá sestra) posloucháte ty obyčejné nudné rozhovory a zůčastňujete se vášnivých hádek, které bodají nože do zad a ubližují.
A to vše píše tím svým frackovitým stylem, znějící jako kulometná palaba, dlouhá souvětí bez přímé řeči a bez nadechnutí. Tok slov nabírá svoji rychlost, slévá se do vět a souvětí a nedovolí čtenáři si odpočinout. Neznám Petru Soukupovou osobně, ale z různých rozhovorů a reportáží mi příjde jako holka, která toho mezi cizými lidmi moc nenamluví. Vždy na mě působí jako někdo, kdo by chtěl být někde jinde, než právě je. Ve své ulitě. Když ale začne psát, urve se ze řetězu a je k nezastavení. Příjde mi, jako člověk, který mlčel už dlouho, neměl se komu vypovídat a teď, když konečně našel svého posluchače, je k nezastavení a mluví a mluví a mluví.
A mluví takovým zajimavým a upřímným způsobem, že se vám dostane pod kůži, dotkne se těch nejskrytějších myšlenek uvnitř vás, zahraje na citlivou strunu a vy ji to všechno sežerete a jen čekáte, co bude na další straně.
Petra má dar vytvořit postavy, které vás štvou a lezou vám na nervy a přitom vám je představí takovým lidským způsobem, že chápete proč jsou takové. A co víc, najdete v jejich nitru i kousek sebe a díky tomu jsou vám blíž. Prostě rodina. Knižní rodina. Ikdyž víte, že jsou to lidi na ranu, máte je rádi, protože jste mezi svými a cítíte se s nimi doma.
Tohle Petra Soukupová prostě umí. Vytvořit svět, který je tak moc podobný tomu vašemu, že snadno uvěříte v jeho existenci a budete se v něm cítit přirozeně, ikdyž se tam dějí obyčejné a smutné věci.

Tak a teď vážně. Běžte do toho knihkupectví!
Protože i obálka je jedna z nejhezčích, jaká letos vyšla, a v knihovně vypadá prostě skvěle ;-)




 
Pod sněhem
Napsala Petra Soukupová
Obálka Tomski & Polanski (www.tomskipolanski.com)
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. (2015), vydání první
www.hostbrno.cz
373 stran

Simon Sinek .:. Lídři jedí poslední

Kniha Lídři jedí poslední není kniha o jídle a také to není kuchařka.
No, ikdyž ... pokud se na to nezaujatě podíváme, kuchařkou by v jistém slova smyslu být mohla.
Mohla by to být kuchařka, kterak správně vyrobit vůdce, hodného následování.
Jedna část knihy totiž rozebírá chemické látky v těle a vysvětluje, jaký vliv mají na člověka, co způsobují a proč se vlastně chováme tak, jak se chováme v určitých situacích.
Čtenář se chvílemi cítí jako mladý chemik.
Smíchává všechny ty korizoly a oxytociny, serotiny a dopaminy a díky tomu mu v hlavě vzniká guláš chutnající po dokonalém zaměstnanci. A po dokonalém šéfovi.

Ale nebojte, není to náročná kniha plná chemických vzorců a těžko pochopitelných příkladů toho, co a jak funguje. Vůbec ne!
Právě naopak!
Simon Sinek mě nadchnul už svojí první knihou Začněte s proč a dost často si na ni vzpomenu, když se rozhlížím kolem sebe a myslím si na své oblíbené firmy, podniky.
S knihou Lídři jedí poslední jde Sinek ještě hlouběji a ukazuje nám ty, kteří naše oblíbené firmy pozvedli. A nebo přivedli ke zkáze.
Na spoustech příkladů nám představuje hrdiny, upozorňuje na to, kde se zachovali jinak než všichni ostatní a jaký to mělo následek.
A my, čtenáři, tohle povídání čteme s nadšeným zaujetím, jakoby se jednalo o napínavý dobrodružný román.
Protože to svým způsobem dobrodružný román je. Držíme palce charakterním hrdinům, kteří se bijí za své podřízené, kteří svým kolegům slouží a pomáhají jim v jejich vzestupu a pohrdlivě se posmíváme těm, kteří mysleli jen na sebe a čekal je zákonitý pád.
"A co jsi čekal, všiváku", často nás napadne, když Sinek jasně a srozumitelně popisuje, proč špatný vůdce dopadl tak, jak dopal. Popisuje to totiž takovým způsobem, že vás prostě musí napadnout: "No jasně, vždyť to je logické. To je jasné! Jak jsem si toho mohl nevšimnout dřív!".
A začnete myslet na svého šéfa, začnete nezaujatě přemýšlet nad sebou a nad svojí pracovní morálkou. Přemýšlíte, zda jste svým kolegům tou správnou podporou, nebo zda jste ten, kdo by šel nahoru přes jejich mrtvoly.
Díky téhle knize si dovolíte dívat se na svoje zaměstnání ne jako na prostředek obživy, ale jako na činnost, kterou ovlivňujete ostatní lidi a vidíte situace, které ovlivňují vás.
A je docela pravděpodobné, že vás přepadne touha se vůdcem stát. Být tím, kdo dělá věci správně a inspiruje lidi. Protože si uvědomíte, že Simon Sinek má pravdu v tom, že když něco děláte pro druhé, přežene se vámi vlna příjemného uspokojení a dodá vám hřejivý pocit člověka, který drží tým pohromadě.
U téhle knihy platí, více než kdy jindy, poslední věta příběhu: "Pokud vás tato kniha inspirovala, předejte ji prosím dál někomu, koho chcete inspirovat."
Opravdu budete mít chuť ji poslat dál. Dát ji svému šéfovi, ať už dělá svoji práci správně nebo ne, protože v téhle knize jsou ukryté odpovědi na otázky, které si musí (ve skrytu srdce) každý upřímný vůdce pokládat.
Takže pokud váháte nad vhodným darem pro někoho, kdo má pod sebou nějaké lidi, lepší dar asi už ani nenajdete. Protože láhev vína mu dá každý, ale možnost změnit životy ostatním už málo kdo.

Lídři jedí poslední
Napsal Simon Sinek
Z anglického originálu Leaders Eat Last: Why Some Teams Pull Together and Others Don't, přeložil Viktor Horák
Vydal Jan Melvil Publishing, s.r.o. (2015), vydání první
www.melvil.cz
www.mitvsehotovo.cz
262 stran