Tak usilovně jsem se snažil začíst se do stránek populárních románů, tak moc jsem se snažil ... přesto jsem odkládal jednu knihu za druhou. Nepřečtenou. Rozečtenou. Roztěkaný, nesoustředěný.
Plul jsem jen na povrchu a nenacházel jsem myšlenky, které by mě stáhly hluboko do děje.
Nemyslím si, že to byla vina těch knih ... jen prostě nenastala jejich doba.
Věřím, že si ty odložené zaslouží chvalozpěvy, které se jim dostává ze všech stran, já však hledal něco jiného ...
Potřeboval jsem se nechat pohltit!
Nakonec se naše cesty setkaly. Zase. A opět jsme se potkali v knihovně.
Já měl rozcuchaný účes a kruhy pod očima z nevyspání a ona hodně blbou obálku a nic neříkající název. Ani jsem se nedíval o čem je. Stačilo mi jméno na hřbetě. Vlastina Svátková. Nehledal jsem nic dalšího a šel domů. Po přečtení její knihy Sama sebou mě anotace nemusí přesvědčovat, abych ji věnoval pozornost. Jsou autorky, kterým věnuji pozornost automaticky. Radka Třeštíková, Petra Soukupová a právě Vlastina Svátková. Neřekl bych, že mají něco společného, ale všechny tři dokáží v mé hlavě otevřít dveře do světa, kterému plně rozumím. Ve kterém se cítím jako doma.
Jenže ono to není tak jednoduché a nejde to odbýt jednou či dvěma větami.
Protože Vlastina Svátková není jen tak obyčejná holka píšící o lásce a rodině. Je to autorka citlivá, upřímná a hlavně přemýšlející. Přemýšlející otevřeně o svých bolestech a radostech. Když vzpomíná na svoji babičku, popisuje ji s takovou láskou, že úplně cítíte vůni všech babiček v květinových šátcích a zástěrách s mozoly na rukou a špínou za nehty. Vlastina Svátková má obdivuhodný dar lehce a něžně se dotknout podstaty toho všeho v nás a přestože může jít o bolavé téma, vypráví o něm citlivě a s něhou. Neobviňuje druhé za svůj život, za své chyby. Prostě jen neustále hledá sama sebe v každém dni a snaží se najít to štěstí, po kterém touží každý člověk.
Bez uzardění přiznává všechny své chyby a kroky vedle, přitom je bere jako naprostou samozřejmost sebe sama, neutíká před nimi a nedělá z nich děsivé démony. A právě to je na celé knize strašně osvěžující a úžasné. Dovoluje nám totiž dívat se na své životy také bez přetvářky a následovat jejího příkladu. Být k sobě naprosto upřímní. Všímat si běžných věcí, těch maličkostí všedních dní a hledat v nich sílu.
Zamyslet se, zavzpomínat na roky minulé a hledat v nich ty drobné události, které nás tvoří.
Když mluví o svém prvním synovi, úplně cítíte jak se z holky rodí žena, jak se mění, přetváří.
V těch slovech jsou ukryty všechny ženy světa, jejich boje, jejich války. Jejich lásky, přátelství. Strachy i naděje.
Přestože anotace na zadní obálce mluví hlavně ke čtenářkám, musím podotknout, že právě muži by měli zbystřit. Je tu totiž ideální šance poznat o čem ženy sní, na co ženy myslí. Málokterá žena totiž dokáže být v reálném světě, z očí do očí, tak intimně otevřená a pustit tak hluboko do své duše jiného člověka. Tuhle šanci bychom si, kluci, neměli nechat ujít, možná ledasco na svých ženách pochopíme ...
A na obálku se vykašlete ... není to příběh z Africké divočiny, ve kterém se mladá najivní ochránkyně slonů zamiluje do sličného pytláka ;-)
Modrý slon (O čem všem je láska ...)
Napsala Vlastina Svátková
Ze slovenského originálu "Moara. O čom všetkom je láska ...", přeložila Mirka Slámová.
Vydalo nakladatelství Eroika, s.r.o. v roce 2010
Vydání první, Stran 176.
