úterý 22. října 2013

Raymond Chandler .:. Loučení s Lennoxem

Abych byl hned na začátku upřímný, musím otevřeně říci, že normálně nečtu detektivní romány.
Ne, že bych se jim vyloženě vyhýbal, ale nějak si ke mně prostě cestu nenajdou.
Až teď.
Aby se ke mně tato kniha dostala, musel jsem ji vyhrát v jedné soutěži (moc děkuji FILM NOIR BLOG). Měl jsem z ní radost a do knihovny jsem si ji vystavil obalem ven (aby byla vidět titulní stránka), protože mi přišla moc hezká. Nějaký ten týden jsem kolem ní jen chodil, občas ji pohladil pohledem, ale jinak ji naprosto normálně ignoroval.
Autora neznám a příběh knihy mě dle anotace moc nelákal. Však znáte detektivky.
Ten potkal tu, ta umřela a on nakonec taky a drsný soukromý detektiv pátrá z osobních pohnutek, kdože tu vládne smrtící zbraní. Kdo by ten příběh otevíral, když má na noční stolku připravené "zábavnější" knihy?
Já tedy ne ...


Jenže ... jak se říká, na každého jednou dojde a došlo i na Loučení s Lennoxem.
Přišel víkend, předchozí čtený příběh skončil, v knihovně je zavřeno a já mám před sebou neplánované dvě hodiny volného času, kdy budu čekat na rodinku v opuštěném vestibulu kina před kávou z automatu.
Vzal jsem si tedy Raymonda Chandlera, aby mi dělal společnost.

A byl to ten nejlepší společník, jakého jsem si s sebou mohl vzít!

Jako první mě napadlo, že ta kniha je černobílá.
Prostě rozehrává v mé představivosti černobílý film.
Ostré přechody mezi černými stíny a bílým světlem, temné kouty a pára nad kanálem.
Vysoký detektiv na rohu ulice opřený o zeď, klobouk vražený hluboko do čela a v těsně semknutých rtech ležérně zavěšenou cigaretu. Dým z cigarety se líně přelévá přes okraj toho klobouku a vznáší se do noční oblohy padesátých let.
Jsou to léta, kdy každý druhý detektiv balancuje na pokraji šílenství a alkoholismu a výpovědi svědků začínají pořádným úderem zatnuté pěsti do břicha, začouzenou výslechovou místností a panákem žitné z detektivova stolu.
Je to prostě stará detektivní škola s drsnými strážci zákona, s krásnými nedostupnými ženami a příběhem, který vás vtáhne do světa, který znáte z černobílých stylových filmů "pro pamětníky".
Takové to: „Louisi, myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.“
Prostě styl noir z téhle knihy přímo čiší a je cítit po zatuchlých pajzlech a střelném prachu.
Děj knihy je propracovaný a plyne nepřerušovaným tempem, strhne vaší pozornost a nutí obracet další a další stránku. Co je ale pro mě nejdůležitější, ta kniha má naprosto úžasnou atmosféru. Obtočí vás jako ranní mlha a v hlavě vám spustí tichý soundtrack, kde zastřený prokouřený hlas zpěváka zpívá o tom, kterak ho opustila jeho milá ...
Prostě knižní zážitek jak má být!

Rád bych se ještě vrátil k obalu a vyzdvihl snahu Mladé fronty dělat knihy hezčí.
Tvrdá vazba bez přebalu, s jednoduchou ilustrací, dělá z knihy detektivní skvost.
Ve stejném stylu pokračují i v celé řadě knih Raymonda Chandlera a oko graficky založeného čtenáře prostě chce mít všechny ty knihy doma. Ano, přesně takto se mají vydávat knihy!


Loučení s Lennoxem
Napsal Raymond Chandler
Z anglického originálu "The Long Goodbye" přeložila Josef Schwarz
Vydalo nakladatelství Mladá fronta (2013)
www.kniha.cz
352 stran

sobota 5. října 2013

Kathryn Stockettová .:. Černobílý svět

Když jsem začal číst tento příběh, dost často jsem zamyšleně přestal, nalistoval začátek první kapitoly a přesvědčoval se, že je tam opravu napsáno: "srpen 1962". 
V roce 1962 byly mojí mámě čtyři roky.
Nepíši to sem proto, bych snad upozornil, jak jsem starý ... píšu to sem proto, že ty roky nejsou tak daleko. Vůbec nejsou tak daleko!
Snažím se přesvědčit se, že kniha je fikce, nespoutaná fantazie autorky ... do doby, než narazím na její doslov, kde sice přiznává, že příběh je smyšlený, ale že ona sama pochází z totožného prostředí. Že i ona je jedna z děvčátek bílé paničky, kterou vychovávala barevná hospodyně.
Nejde zavírat oči a mávnout nad příběhem rukou, je potřeba si připustit, že takhle nějak to doopravdy mohlo být ...


Ikdyž je otrokářství v Americe již dvě generace zapovězeno, barevná a bílá rasa stále nemá k sobě blízko. Obzvláště, když žijete ve státě Mississippi, ve státě plantáží bavlny a domova Ku-Klux-Klanu.
Tato kniha vyprávý o světě bílé smetánky žijících v honosných sídlech a jejích barevných služkách, které v nich udržují pořádek a čistotu.
O dvou rozdílných světech, kde na straně jedné jsou bílé paničky mající na starosti veledůležité dámské spolky, bridžové dýchánky, nákupy, společenské večírky a v neposlední řadě pořádání dobročinných sbírek (pro záchranu hladových černých dětí v Africe ... ach, jak směšné a pokrytecké) a na straně druhé jsou tu jejich služky, hospodyně a vychovatelky jejich dětí.
Spisovatelka k nám promlouvá pomocí dvou barevných žen, Aibileen a Minny, a paní (slečny) Skeeter, která je jiná, než ostatní paničky v okolí.
Třeba v tom, že si pamatuje na svoji chůvu a na to, že to byla vlastně ona, kdo ji vychoval. Ono je to tak v tomto knižním městě totiž zařízeno.
Matky nemají čas (možná nemají ani chuť) se o své děti starat a tak nastává doba, kdy nastupující bílou generaci vyšší společnosti rasisticky smýšlejícího Mississippi vychovávají barevné chůvy.
Očima Aibileen a Minny se podíváme do soukromí bílých rodin a uvidíme něco, co se nám asi nebude moc líbit. Od hlouposti, najivity a nevědomosti až po nefalšovanou lidskou zlobu a temnotu.
A díky těmto dvoum chůvám (a následně dalším a dalším) se slečna Skeeter dozví, co možná už nějaký čas tuší. Podívá se na svůj život a na život svých přátel jinýma očima ... těmi barevnými.
Zjistí, že svět není opravdu černo-bílý, ale že je barevný.
Díky tomuto pohledu, spolu se ženami, které se stávají jejími jedinými přítelkyněmi, napíše knihu. Knihu o pravdě, knihu o Hospodyních.
Bez příkras a zamlčování. V době, kdy Martin Luther King mluví veřejně o svém snu, ony vydávají knihu, která je může připravit o vše.
O práci, o domov, o rodinu, o život ... ale ony vědí, že pokud se má svět změnit, pokud se má změnit pohled na lidi s černou tváří, musí ten pohled změnit i ony samy.
Tomuhle všemu my, jakožto čtenáři, mlčky přihlížíme, bavíme se krásným a vtipným stylem autorčina vyprávění, nacházíme si v té nehezké době i ty věci hezké a necháváme na sebe to téma působit.
Někdy je potřeba si přečíst román z nedaleké minulosti, aby jsme si uvědomili, že až tak daleko jsme jako lidstvo zase nepokročili, protože některé stíny své minulosti si vlečeme stále sebou a pořád je máme okolo sebe ... stačí se jen rozhlédnout.



Podle knihy byl natočen i hezký film ... doporučuji vám obojí. Jak film, tak knihu ... a když nad tím tak přemýšlím, je asi jedno, v jakém pořadí.



Černobílý svět
Napsala Kathryn Stockettová
Z anglického originálu "The Help" přeložila Jana Kordíková
Vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. - Knižní klub (2011 - vydání druhé, brožované vydání)

www.bux.cz
408 stran