sobota 20. prosince 2014

Douglas E. Richards .:. Napojení

Aby mezi námi bylo jasno hned na začátku, musím říci, že mám rád sci-fi. A taky mám rád dívky v nesnázích. Krásné a inteligentní dívky v nesnázích (je zvláštní, že hloupé a škaredé dívky většinou v nesnázích nebývají).

Mám rád honičky, kdy dívka v nesnázích utíká před armádou po zuby ozbrojených záporňáků s uspávacími pistolemi, vrtulníky a s jasnými rozkazy. Mám rád opuštěné špinavé motely, kde dívka v nesnázích přesvědčuje nedůvěřivého bývalého člena Delta Force (samozřejmě toho nejlepšího) o své nevinně a přesvědčí ho, aby se přidal na její stranu. A přesvědčí jej, aby se do ní zamiloval. Mám rád tlusté hackery, živící se jen pizzou, kteří hackují pro dobrou věc a jsou (jak jinak), nejlepší na světě. Mám rád ty čisté chytré duše, které objeví něco, co může změnit svět a chrání to před syčáky, kterým jde jen o moc a peníze. Nebo o peníze a moc.

Mám rád colu a popcorn.
Mám rád knihy, ze kterých se časem může stát drahý akční film s Tomem Cruisem v hlavní roli a na který se pak můžu dívat při žehlení čistého prádla. Mám rád knihy, u kterých nemusím přemýšlet o věrohodnosti (prostě vymyslela pilulku, spolkne ji a je tak chytrá, že žádný test nedokáže odhalit, jak moc chytrá vlastně je), protože to, co se tam odehrává se tak prostě odehrává. Nejsem vědec, netuším jak moc velké bláboly si spisovatel vymyslel a je mi to úplně jedno. U pohádek taky nevykřikuji do světa, že létající koště je nesmysl a famfrpál je nemožná věc. Čtenář sci-fi se neptá, čtenář sci-fi konzumuje a pokud je to čtenář sci-fi rejpal, tak ať si své postřehy laskavě nechá pro své kamarády a nenudí mě svými vyčtenými teoriemi.

Já beru sci-fi knihy jako odpočinkovou literaturu a také k ní tak přistupuji.
Napustím si horkou vanu a čtu tak dlouho, dokud mi nepromodrají rty. Nebo si pod záda v posteli naskládám tolik polštářů, že celá rodina pak spí na rovině. Následně čtu tak dlouho, že už se ani nevyplatí jít spát, protože za čtyři hodiny jdu do práce. Mám prostě sci-fi moc rád. Nečtu ho moc často, o to více si jej umím užít. Odpočinout si u čtení, obracet jednu stranu za druhou a těšit se z předem tušeného vývoje událostí. Pokud jste na tom stejně jako já, rád vám Napojení doporučuji. Je to svižné, je to rychlé. Je tam vše, co čtenář od příběhu očekává a je tam i přemýšlivý filozofický doslov o původu Boha (a tady jsem si zapřemýšlel rád, protože k podobné teorii mám hodně blízko - má Bůh Boha?). Strávil jsem s knihou dvě dlouhé noci a byly to noci, které jsem si opravdu užíval. A někdy to prostě ke spokojenosti stačí.

Napojení
Napsal Douglas E. Richards
Z anglického originálu Wired přeložila Radka Knotková
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. roku 2014
První vydání. Počet stran 383
http://nakladatelstvi.hostbrno.cz

úterý 16. prosince 2014

Austin Kleon .:. Ukaž, co děláš!

Číst si v knize Ukaž, co děláš je jako jít do hospody na pivo se svým nejlepším kamarádem. Je to jako strávit večer s někým, komu naprosto rozumíte a s kým si moc dobře popovídáte.
Přesně takový jsem měl z knihy pocit.
Takový ten pocit, kdy mi žena něco nadšeně vykládá, já v jejich slovech nacházím inspiraci a skáču ji do řeči s výkřiky typu: "No jasně! Přesně to si myslím také! Takhle by se to mělo dělat!" A ikdyž to běžně nedělám, beru do ruky tužku a v knize podtrhávám věty a odstavce, do diáře si přepisuji citace a jsem z knihy opravdu nadšený a podivně akčně natěšený. Přitom Austin Kleon nepřichází s nějak zvlášť objevnou metodou sebeprosazování. Vůbec ne. Nebo možná, skromnost stranou, mně neukazuje nic nového. Snažím se to dělat podobně už nějakou dobu. Ukazuji, co dělám. Ukazuji střípky a skládám z nich celky. Nabaluji na sebe podobně smýšlející lidi a nechávám se inspirovat těmi, kteří také ukazují, co dělají.
Poselstvím téhle knihy je myšlenka, že každý kreativní člověk (a vlastně to platí i pro ty nekreativní) by si neměl nechávat své myšlenky (svoji práci) pro sebe, ale měl by se podělit s ostatními. Podělit se s rozdělanou prací, ukázat proces vzniku. Popisovat, na co při práci myslí. Nebát se toho, že o něco příjde, že mu to někdo odcizí.

Ukazovat fragmenty své práce. Hledat inspiraci v reakcích nebo, což mi příjde ještě úžasnější, být ispirací někomu jinému. Někomu, kdo si ten váš střípek vezme, zasadí do svého obrazu vnímání světa a vytvoří něco naprosto nového. Jiného.
Tím, že veřejně ukážete, co děláte, získáte na svojí stranu lidi, se kterými si máte co říci. Podobně smýšlející, zabývajícími se podobnými věcmi.

Kniha je srozumitelná, nadmíru čtivá, její formát svádí k tomu tahat ji všude s sebou a jen tak mezi obědem si v ní listovat a podtrhávat zatím nepodtržené. Číst si ji stále dokola. Ne snad proto, že je v ní osažen obsah, který změní svět, ale právě pro toho pivního kamaráda, o kterém jsem se zmínil hned na začátku. A ještě ke všemu je to hezký kamarád. Tak hezký, že určitě může být záminkou pro někoho, kdo si k vám přisedne s otázkou: "Co to čteš zajimavého?" Takže směle do toho! A pokud můžete, nečtěte ji sami doma! Sdílejte ji se světem! Čtěte ji v kavárně, v autobusu, na zastávce. Prostě ukažte, co čtete ;-)

P.S. Ježíšku, je mi to hloupé, ale já jsem ještě nečetl Austinovu první knihu Kraď jako umělec a teď ji nutně potřebuju. Co s tím prosím jako hodláš dělat? ;-)

Ukaž, co děláš!
10 způsobů, jak sdílet svou kreativitu a nechat se objevit
Napsal a ilustroval Austin Kleon
Podle anglického originálu Show Your Work! přeložil Jan P. Martínek.
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing v roce 2014
www.melvil.cz
224 stran


středa 26. listopadu 2014

Lois Lowryová .:. Dárce

Téměř polovinu této knihy jsem přečetl při nedlouhé cestě vlakem, kterým jsem se nedávno vydal na výlet. Koleje pode mnou tiše tepaly v rytmu "tdm, tdm, tdm" a za okny se míhal podzimní kraj.
A stejným rovnoměrným tempem ubíhaly i věty na stránkách. Uhranuly mě a spolu s monotóním zvukem vlaku mě uvedly do čtenářského stavu příjemného tranzu. Častokrát jsem knihu odložil a nesoustředěným pohledem sledoval okolí. V mysli jsem byl ale stále v příběhu. Skutečné okolí jsem viděl jako v mlze a přes něj se mi mihotavě promítal kraj, který jsem díky této rozečtené knize poznával. Kraj, který je fiktivní a utopistický. Děsivě utopistický.


Dvanáctiletého Jonase poznáváme ve chvíli, kdy se snaží pojmenovat svoje současné pocity. Protože Jonas, stejně tak jako všichni lidé ve Společenství, si zakládá na přesném vyjadřování. Z počátku se přiklání ke slovu strach, nakonec ale příjde na to správné slovo. To slovo je "znepokojený".
Jonas se cítí znepokojený.
A postupem času ten pocit přenese i na mě. Začínám se totiž taky cítit mírně znepokojený.
Jonasův svět je tak dokonalý, že městečko Stepfortských paniček je (v porovnání s tímto světem) slabým odvarem chutného čaje. Jonasův svět prostě funguje. Dokonale.
Všichni jsou slušní, zdvořilý, ohleduplní, pomáhají si na vzájem. Nejsou války (a nikdo vlastně ani neví, co slovo "válka" znamená), není chudoba, hlad, nemoce.
Už od narození je život každého člověka detailně sledován a určován. Ošetřován k bezchybné dokonalosti. Žádné špatné emoce, žádný strach, žádná nejistota. Všichni mají stejné věci, stejné oblečení, stejný účes. Rodinné jednotky jsou pečlivě vybírány, partneři se k sobě skvěle hodí, vzájemně se doplňují. Všichni se mají rádi. Každé ráno se sejdou u jednoho stolu, povykládají si o svých snech a společně proberou jejich význam. Děti se celé své dětství připravují na svůj důležitý a plnohodnotný život. Studují, chodí na dobrovolnické práce a čekají na své Zařazení.
Zařazení je okamžik, kdy je jim přidělena práce, kterou budou zastávat celý svůj život. Až do svého slavného Vyřazení. Budoucí zaměstnání je tak pečlivě vybíráno, že se snad ještě nikdy nestalo, aby byl někdo nespokojený. Naprostá většina dětí ke svému povolání stejně už dávno měla nějaké sklony. Jak říkám, vše je naprosto dokonalé a úžasné!
Tak co? Už jste také trochu znepokojeni?
Jonas ano.
Protože Jonas nemá ani potuchy, kam jeho kroky vedou, k čemu může být předurčen. A ve světě, kde vše je pevně dané a jasné, je to tak trochu důvod k znepokojení.
Je proto pro něj velkým překvapením (a pocta), když je mu přidělena role Příjemce paměti.
Příjemce paměti je vážený člověk, který jako jediný uchovává vzpomínky Společenství.
Všechny vzpomínky. Ty dávno minulé. A když Společenství potřebuje v naléhavých situacích s něčím poradit, obrátí se právě na Příjemce paměti. Ten, na základě své moudrosti (kterou získá ze všech těch vzpomínek), poradí, kterým směrem se mají všichni dále vydat. Ale to se stává málokdy. Jak jsem řekl. Jonasův svět je prostě dokonalý.

Od téhle chvíle se Jonasův život začíná od základu měnit a on se od bývalého Příjemce paměti, ze kterého se stal Dárce, učí poznávat dávno zapomenuté.
Poznává, co je to bolest. Poznává, co je to láska. Poznává, že dokonalost jeho světa je vykoupena nekončícími ústupky a zapomenutími. Zjišťuje, že existují barvy ... A my, spolu s Jonasem, začínáme přicházet na to, že sťastní lidé v tomto světě jsou ochuzeni o spousty běžných věcí. Událostí. Skutečností. Citů.
Přicházíme na děsivý fakt, že dokonalost je záležitost nesmírně krutá ...

Úžasná kniha!

Dárce
Napsala Lois Lowryová
Z anglického originálu "The Giver" přeložila Dominika Křesťanová
Ilustrace na obálce Nikkarin
Vydalo nakladatelství ARGO (2013)
www.argo.cz
208 stran

pondělí 17. listopadu 2014

Peter May .:. Šachové figurky

Šachové figurky jsou třetí knihou kriminální serie popisující život Fina Macleoda z ostrova Lewis a začít číst tento poslední příběh bylo, jako vrátit se na místo své oblíbené dovolené.
Člověk už zná ty nejlepší obchody, zná místní štamgasty v hospodě a nezabloudí v uličkách města. Prostě to tu zná a město zná jeho.
Už nejsme jen obyčejní návštěvníci, už jsme návštěvníci, kteří vědí, kdo je kdo a kam se máme vydat na procházku.

Čtenář se prostě na stránkách knihy cítí jako doma a ví, že si má na návštěvu tohodle ostrova vzít svetr a nepromokavý plášť. Počasí ho nepřekvapí a přímočaré podivinské jednání místních obyvatel ho nevyvede z rovnováhy.
Atmosféra krajiny ho v minulých dvou dílech natolik pohltila, že se tentokráte vrací na místo, které důvěrně zná a má rád. Vystoupá na nedaleký kopec, rozhlédne se do dáli a řekne si: "Jo, je tady vážně pěkně. Drsný kraj, ale když na to příjde, mohl bych se tu cítit dobře."
Když Peter May začne vyprávět o lidech z Finovi minulosti, dělá to tak čtivě a důvěrně, až si člověk připadá jako aktér celého děje. Jako ten člověk v pozadí, který sice nebyl nikterak důležitý, ale všech těch událostí se zůčastnil a viděl je na vlastní oči. Jakoby autor mluvil o kamarádech z dětství, které jsme už ztratili z očí. Vybavujeme si ty dávné dny, kdy si vůdcové party dokazovali, který z nich je větší frajer a pamatujeme si všechna ta dramata, která se následně udála.

Ne, dnes nebudu psát o čem tahle kniha je. Je to zbytečné. Ten, kdo četl předchozí dva díly ví, že po třetím díle sáhnout prostě musí. A je mu úplně jedno, kdo umře tentokráte a kdo bude vrahem. Protože ať se to zdá sebedivněji, o kriminální zápletku mi v této serii vlastně vůbec nejde. Je to jen epizoda, která knihám udává rytmus, ale to, proč jsem z ostrova Lewis tak nadšený, je ta atmosféra. Ty postavy. Styl vyprávění je tak sugestivní, že se do děje prostě propadnete. Necháte se vtáhnout a vezmete ten svět za svůj.
Dočetl jsem knihu, z vousů vytřepal zbytky deštivého počasí a nad zavřenou knihou ještě dlouho seděl a promítal si všechny ty obrazy, které se mi v hlavě objevily. Loučil jsem se, jakobych odjížděl z místa svého dětství a už se nikdy neměl vracet ...

A vy, kteří jste ještě žádnou z knih Petera Maye nečetli, začněte Skálou ... přeji vám hezký výlet!

Šachové figurky
Napsal Peter May
Z anglického originálu "The Chessmen" přeložila Linda Kaprová
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. (2014)
www.hostbrno.cz
344 stran

Jo a  málem bych zapomněl! O vzniku úžasných obálek si můžete přečíst ZDE

pondělí 27. října 2014

Daniel Goleman .:. Pozornost (Skrytá cesta k dokonalosti)

Kniha Pozornost ve mně vzbudila spoustu emocí ... vztek, nadšení, pokoru, nová a nová předsevzetí, zklamání ze sebe sama, další a další pokusy o uchopení toho všeho a snaha překonání veškerého zlého a nesoustředěného uvnitř sebe.
Tohle všechno se v nenápadné modré knize (s charakteristickým logem nakladatelství Jan Melvil publishing) ukrývá, tohle všechno jsem v ní našel.
A uznejte sami, to není málo na jednu knihu!

Otevřejně přiznávám, že mám problém s udržením pozornosti. Dost často dělám některé věci souběžně a přestože se tvářím jako hrdina a multifunkční člověk, dost z těchto věcí dělám jen tak napůl, povrchně. Kloužu po hladině a nenořím se do hloubky. Vybírám drobky, pokaždé někde něco ochutnám a hned se deru o stůl dál, možná proto, že se bojím, aby mi někde něco neuteklo. V prohlížeči mám vždy otevřeno o pět oken více, než můžu zvládnout, a proklikávám se mezi nimi, ikdyž mám článek v aktuálním okně rozečtený a opravdu mě baví. Namyšleně tomu říkám surfování po informacích, ale až Daniel Goleman mi díky svojí knize ukazuje mojí nesoustředěnost a pojmenovává to, co ve skutečnosti dělám.
Jsem na 24. stránce a narazím na kvíz.
Kvíz, který má nás čtenáře otestovat v tom, jak velkou pozornost jsme věnovali předešlému textu ... vyzkouší nás z již přečteného.

Kniha letí poprvé pod postel ...
"Pitomej namyšlenej pisálek! Neumí psát srozumitelně a pak se mi tu bude posmívat?! Je to jeho chyba, že jsem neuměl odpovědět ani na jednu otázku!" ...

Druhý den spolknu svojí nesmyslnou hrdost a jdu do toho znovu. A pak znovu. A znovu.
Za celou svojí kariéru knihomolství jsem neodhodil knihu do kouta tolikrát, jako právě knihu Pozornost. A už vůbec se mi nestalo, že bych ji z toho kouta tolikrát vytáhnul.
Většinou nedávám knihám druhou šanci. Natož třetí, čtvrtou ...
Ale takhle mi nedá spát. Jak jsem řekl už na začátku ... vzbuzovala ve mně emoce. Odhalila mi něco, co jsem si nechtěl přiznat pěkně dlouhou dobu ... a to mě zlobí, to mě štve.

Nene, ta kniha není špatná, vůbec (!) není špatná ... jen po svém čtenáři chce jednu jedinou věc a tou je: udržet si Pozornost. OK, není psaná zrovna nejčtivější formou (Daniel Goleman je spíše vědec, než autor čtivých nenáročných beletrií), ale to je asi hlavně můj problém, než problém autora.
Co se ale musí nechat a co moc rád vyzdvihuji, ta kniha je hrozně zajimavá.
Nutí mě některé věty číst opakovaně. Jak z důvodu, abych je správně pochopil, tak z důvodu, abych se přesvědčil, že jsou opravdu tak trefné, jak mi příjde.
Během čtení jsem si tolikrát řekl "Ty jo, fakt že jo!", že se tu o tom musím zmínit.
Goleman prostě ví, o čem píše a snaží se nám nastavit zrcadlo, ve kterém se můžeme důkladně prohlédnout. Někomu se nemusí ten výsledný pohled líbit (třeba mně), ale někdo se díky němu může naparovat pýchou z toho, jak dokonale soustředěný je (ten, kdo bez problému přelouská celou knihu a ani jednou ji neodhodí do kouta).

Ano, bylo pro mě těžké najít si ke knize ten správný osobní vztah, najít si k ní cestu. Uchopit všechny ty myšlenky v ní ukryté a nějak je zpracovat. Ano, bylo těžké knihu neodložit a nevzít si do rukou jinou, snadněji stravitelnou. Stojí to však za to. Jak Melviláci píší na svém webu: "Tato knížka nemusí, ale může změnit váš život. Pokud se jí to podaří, změní skrze vás celý svět." ... pokud něco vystihuje podstatu této knihy, tak je to tahle věta.
Prostě ji musíte dát šanci. Dát svůj čas. Dát ji svojí POZORNOST!
Já jsem díky ni začal znovu. Snažím se jít do hloubky. Nepřeskakovat z jednoho internetového okna na druhé. Při rozhovoru se ženou po očku nesledovat nové statusy na Facebooku.
Při vyprávění svého syna (o imaginárních šarvátkách v jeho malém světě) zaklapnout rozečtenou knihu.
Dívat se lidem při rozhovoru do očí ...
To vše díky Pozornosti.
Ano, hrozně mě ta kniha štvala ... ale asi mi dala i tu dobře mířenou ranu do slabin, která mě probrala z mé zahleděnosti.
Díky za to!

... tak, a teď si jdu do knihovny půjčit nějaký zamilovaný román, abych si konečně odpočinul ;-)

Pozornost (Skrytá cesta k dokonalosti)
Napsal Daniel Goleman
Z anglického originálu "Focus: The Fidden Driver of Excellence" přeložil Jan Melvil
Vydal Jan Melvil Publishing (2014)
www.melvil.cz
312 stran

úterý 21. října 2014

Monika Peetzová .:. Úterní ženy

Knižní edici "Beletrie nejen pro ženy" od vydavatelství Host mám opravdu rád a protože nejsem žena, jsem moc vděčný za to nevylučující slovo "nejen". Už jsem to asi u nějaké knihy z této řady zmínil, to slůvko "nejen" je tam docela důležité. Protože každá kniha, vydaná pod touto hlavičkou, je ideální šance pro muže, kterak navštívit intimní zónu ženských myšlenek a přitom nebýt narušitelem jejich klidnéhu toku. Něco takového, jako mít tu možnost být neviditelným účastníkem ženského kruhu a nikým nespatřen potichu naslouchat důvěrnému vyprávění celoživotních kamarádek. Inteligentních kamarádek ...
Je to asi moje podvědomá reakce, že po knihách z téhle přihrádky automaticky sáhnu vždy, když se mé tělo cítí unavené, nebo napadené virem. Vím už, že při čtení knih z této edice si odpočinu, pobavím, osvěžím ... že nemusím neustále přemýšlet nad složitostmi děje a odhalovat komplikované osobnosti postav.
Prostě vypnu a nechávám na sebe působit léčivou moc vyhřáté postele, hrnku horkého čaje a faktu, že po mně nikdo nic nechce. Proto, když na mě tentokráte přišlo usmrkané období, měl jsem po ruce nejen čaj, ale i Úterní ženy ...

Úterní ženy jsou odvěké kamarádky, které se každé první úterý v měsíci sejdou, něco popijí, pojí a hodně toho namluví. Normální, obyčejně neobyčejné ženské, plné zážitků ze svých rodin, zaměstnání, životů. Každý rok si spolu naplánují krátkou dovolenou a následně vyrazí. Prostě nejlepší kamarádky, které se takto schází už dlouhých patnáct let.
Žádná velká dramata, jen normální běžný život, který každý z nás známe a který sami žijeme.
Až jednoho dne se jejich společný setkávací rituál naruší, protože jedné z nich, Judith, se dosavadní život dramaticky změní. Stala se vdovou ...
Stala se vdovou a v pozůstalosti po svém manželovi našla deník, který si její manžel vedl při svém putování do Lurd. Nedokončený deník.
Na poutnickou cestu se Arne vydal, když zjistil, že je vážně nemocný a hledal na ni své rozhřešení. Možná i zázrak, kdo ví ... cestu však nedokončil. Došly mu síly a musel se vrátit. Aby následně umřel.
A tak tu teď Judith stojí před svými kamarádkami a praví, že s nimi letos na žádnou dovolenou nejede, že musí dokončit poutnickou cestu svého zesnulého manžela. Symbolicky se s ním takto rozloučit. Vyprovodit ho na věčnost a uzavřít tuto kapitolu svého života ...
Tušíte správně ... co by to bylo za kamarádky, kdyby nechaly svoji družku vyrazit samotnou, bez podpory. Vyrazily proto všechny společně a my vyrážíme s nimi.

Duchovní poutnické cesty slouží k tomu, aby si poutník udělal pořádek ve svém životě, ve své duši. Na cestě totiž potkává sám sebe a musí se postavit svému protějšku čelem.
Nelze utéct před svojí povahou, před minulostí. Vlastní i společnou.
Čím větší vzdálenost Úterní ženy pokoří, tím více se o nich dozvíme. Společné osudy se prolínají, odkrývají skryté tajemství, touhy a uvědomění si.
Každá na této cestě něco nachází a každá z tohoto poznání vychází nová, silnější.
Silnější v prozření, že jejich dosavadní život se musí změnit. Ať už od základu, nebo jen nabrat jiný směr.
Každý z nás by se měl jednou sebrat a vydat na poutnickou cestu. To proto, aby na ní našel střípky sebe sama. Stejně tak, jak se to povedlo jim. Protože někdy se nehybný zatuchlý vzduch v srdci dá vyvětrat jen pořádným průvanem ...

Nebojte, ikdyž jde o cestu sebepoznání, v žádném případě není tato kniha vážná či těžká.
Sebepoznávat se dá i humorně, laskavě a čtivě.
Každou z žen během cesty důvěrně poznáme a ikdyž třeba nebudou naší krevní skupinou, zjistíme, že je všechny máme rádi. Pro tu jejich lidskost a nedokonalost.
Pro ten optimismus, do kterých je autorka oblékla.

Takže ... až i na vás někdy usedne únava tělesná či duševní, zkuste sáhnout po tomto příběhu.
Třeba i vás potom popadne touha vydat se na cestu a poznat sebe sama ... a pokud ne, tak si prostě jen přečtete další hezkou a milou knihu. Odpočinete si ...

Úterní ženy
Napsala Monika Peetzová
Z německého originálu "Die Dienstagsfrauen" přeložila Vladana Hallová
Vydal Host - nakladatelství s.r.o. (2012)
http://nakladatelstvi.hostbrno.cz
296 stran

neděle 14. září 2014

Dicks Matthew .:. Paměti imaginárního kamaráda

Tak jo ... dnes nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a řeknu to na rovinu.
Paměti imaginárního kamaráda jsou pro mě prozatím nejlepší knihou tohoto roku a rozhodně se dostávají do pomyslného žebříčku mých nejoblíbenějších knih.
Ne snad proto, že by "Paměti" změnily moje vnímání světa, že by odhalily něco doposud skrytého, nebo že by otevřely v mé mysli netušené rozměry a myšlenky.
To vůbec ne ... moji pozornost si získaly hlavně kvůli originálnímu příběhu. Tomu kouzlu vlastní fantazie. Představám a možností vytvářet si vlastní světy. Kvůli možnosti naprosto uvolněnému dennímu snění. Prostě a jednoduše, ta kniha je mi tak moc blízká, i přes to, že já jsem nikdy žádného imaginárního kamaráda nestvořil ... nebo si na něj alespoň nepamatuji.

Budo je kamarád Maxe, který chodí do první třídy a který je tak trochu jiný než ostatní děti.
Je chytrý a domů nosí ze školy moc pěkné známky, ale jako každé dítě, má své mouchy. Třeba nemá rád, když se ho někdo dotýká. Přímo nesnáší, když se něco děje jinak, než očekává. Vše musí mít svůj zajetý řád. Nemá rád, když na něj mluví někdo cizí a nedokáže řešit problémy. Nedokáže si poradit s rozhodnutím, zda si vzít ráno modré nebo zelené tričko. Občas je toho na něj všeho moc a aby se mu nepřetížil mozek, tak se prostě vypne ... zasekne. Uzavře se do své mysli, zůstane ve svém vnitřním světě.
A Budo je jeho kamarád. Kamarád, který mu pomáhá vyznat se v tom našem chaotickém světě. Budo je jeho jediný kamarád ... imaginární kamarád.
Celou knihou nás provází právě Budo. Jsou to jeho paměti a vypráví nám o tom, jaké to je být imaginárním kamarádem. Jaké starosti trápí jeho a na co myslí, když ho jeho reálný kamarád nepotřebuje, co dělá a kam chodí. Vypráví nám o svém strachu z neexistence. O mizení.

Také nám vypráví o Maxovi. O Maxovi, kterého má strašně moc rád a pro kterého by udělal všechno na světě.
Popisuje a vysvětluje nám jeho zvláštní chování a i my si díky tomuto vyprávění Maxe zamilujeme. Tak rádi bysme Maxe objali a řekli mu, že to všechno bude dobré a že se nemá čeho bát. Až na to, že kdybysme jej skutečně objali, s největší pravděpodobností by se Max zasekl a trvalo by mu hodně dlouho, než by se zase odsekl. Max přeci nemá objímání rád ... a nemá rád cizí lidi!

No a pak se jednoho dne stane něco, co v sobě nemá ani náznak tolik potřebného zaběhnutého řádu. Max je vystavený naprosto nové a neznámé situaci. Stane se mu něco, na co není ani trochu připravený a zůstane v tom sám. Protože (ikdyž to zní strašně neskutečně) se někdy svému  imaginárnímu kamarádovi můžete ztratit. A pokud svého imaginárního kamaráda potřebujete k žití a on potřebuje k životu vás, váš svět se změní v dramatické a nepřátelské místo.

Ze dne na den musí Budo sebrat své imaginární síly a vydat se na záchranou misi, aby našel a dovedl domů zpět svého reálného kamaráda. A Max, ten ztracený a utrápený Max, ten také musí sebrat své reálné síly a v neznámém a cizím světě přežít bez svého imaginárního kamaráda.
Moc těžko se vám ale někoho zachraňuje, když nemáte tu moc zasahovat do reálného světa, nedokážete se ničeho dotknou a nikdo vás neslyší a nevidí. Buda totiž vidí a slyší jen jeho Max a ostatní imaginární kamarádi. A s některými imaginárními kamarády je potíž.
Buď jsou to jen dvourozměrné skvrny na zdi a nebo nepobrali moc rozumu. Svět imaginárních kamarádu je totiž natolik pestrý, jako je pestrá fantazie dětí ...

Jak jsem řekl už na začátku, tenhle příběh mě uchvátil díky tomu (nikdy nekončícímu) světu fantazie bez hranic. Díky té možnosti snít. Při čtení přemýšlím nad tím, zda není možné vymyslet si svého imaginárního kamaráda i v dospělosti a jak by asi vypadal ten můj. S čím bych se asi tak svému neviditelnému kamarádovi svěřoval, co bych mu vyprávěl?
Nakonec mi to dochází. Vždyť já svoji imaginárního kamarádku už dávno mám!
Snil jsem o ni celý život a nakonec jsem ji stvořil natolik skutečnou, že jsem si ji vzal za ženu.
A právě ona mi tuhle knihu věnovala ... k našemu výročí sňatku.
Někteří imaginární kamarádi se dokáží stát skutečnými ... ale o tom už tato kniha nevypráví, to je už jiný příběh.
To já jen abyste věděli, proč se mi ta kniha tak moc líbí ...

Paměti imaginárního kamaráda
Napsal Dicks Matthew
Z anglického originálu "Memoirs of an Imaginary Friend" přeložila Dominika Křesťanová
Ilustrace na oblálce Anna Neborová
Vydalo nakladatelství Argo (2014)
www.argo.cz
314 stran

čtvrtek 4. září 2014

Liane Moriarty .:. Manželovo tajemství

Jednoho dne se na mě usmálo štěstí a poštovní holubice mi doručila obálku s výhrou.
Byl jsem jeden z pěti, kteří na Facebooku Bux.cz vyhráli doposud nevydanou knihu v limitované edici Manželovo tajemství s podtitulem "někdy je lepší nevědět" ...

"Moje drahá Cecilie, pokud tohle čteš, tak jsem mrtvý ... "

Takto začíná dopis, o který v téhle knize jde.
Najde jej Cecilie a napsal ho její manžel ... jenže on ještě mrtvý není. Cecílie obrací v rukou obálku, na které je napsáno, že jej má otevřít jen v případě jeho smrti a dumá, co si s ním počít.
A jak tak přemýšlí, zda otevřít nebo neotevřít, mezitím poznáváme postavy příběhu.
Rozehrává se před námi děj, který je psaný svížným stylem a lehce se čte.
Poznáváme rodiny, kolem kterých se vše bude točit, poznáváme je na osobní úrovni, získáváme si k nim vztah, stávají se z nás jejich sousedé, kteří po setmění sledují v rozsvícených oknech jejich životy.
Postavy jako z červené knihovny ... rodina Cecilie je tak dokonalá, že více dokonalejší snad už ani nemůže být žádná jiná knižní či skutečná rodina.
Copak asi je obsahem dopisu?
Jaké strašné tajemství si pro nás paní spisovatelka připravila? Upřímně ... byl jsem zklamaný.
Obsah dopisu se dozvíme až někde ve čtvrtině knihy. Mezitím se seznamujeme s prostředím a s postavami ... zjišťujeme, kdo co prožil a jaký kdo je. Jen tam někde v pozadí se občas připomene ten svědivý pocit z touhy zjistit, co listy papíru vlastně skrývají.
Co by asi tak mohly uchovávat mě napadlo velmi brzy a celou dobu jsem doufal, že to tak nebude.
Líbil se mi styl psaní, kniha mě dokázala vtáhnout do myšlenek hlavních hrdinů a začínal jsem je mít opravdu rád. Ale pokud by se potvrdilo moje tušení, stane se z toho všeho najednou jiná kniha a mně se nechtělo jít tímhle směrem. Stalo se. Překvapení se nekoná, je to přesně tak, jak jsem tušil. Zklamání, rozčarování ...

 JENŽE! Pak přišlo to, co jsem nečekal. Autorka mě překvapila. Z příběhu se nestalo to, co jsem očekával a čeho jsem se bál. Žádné akční klišé a zběsilé tempo.
Dál zůstáváme uvnitř myšlenek a duší hrdinů a prožíváme s nimi jejich šok z odhalení.
Ano, některá tajemství je lepší nevědět, protože pokud se je dozvíte, musíte najednou čelit sami sobě. Dozvíte se díky nim to, co o sobě možná nechcete vědět.
Některá tajemství jsou tíživá a dusí vás ... provází vás celým životem.
A když to všechno prasklo, pocit úlevy se k manželovi Cecilie nedostavil. Někdy prostě úleva přijít nemůže. Jen přenesete ten tíživý pocit na další lidi a jejich život nadobro změníte. Svět kolem vás změní barvu, duhu zakryje mrak, zelená barva trávy není už tak zelená a chutná jídla nejsou už tak chutná.
Najednou přemýšlíte, co všechno ve vašem životě je lež. Nevíte, na co všechno se můžete spolehnout a váš život (tolik připomínající červenou knihovnu) se hroutí jako domeček z karet.
Osudy hlavních hrdinů se propojují, potůčky drobných příběhů se slévají do jediného toku řeky děje a vše spěje k dramatickému konci zakončený nekonečným vodopádem slov ... prdlajs! Další překvapení. Vodopád se nekoná. Dramatické vyústění nespěje ke konci a rozhřešení ... proud se zklidňuje, zpomaluje ... duševní rozhovory vedou ke kýženému pokoji a uvědomění si, že život jde dál, na nikoho nečeká. Každý se musí sám vypořádat se svým svědomím a zjistit, že cesty spravedlnosti jsou záhadné a leckdy kruté ... a když se najednou ta bouře přežene, je jen na nás, zda vstaneme z popela s odpuštěním, nebo zůstaneme ležet na lopatkách ...

Co o tom říci více? Příjemná kniha, která dokáže překvapit a strhnout svým vypravěčským stylem. Nenáročná, jednoduchá ... žádné zamotané vztahy, žádný bubák v koutě. Pro podzimní lenošení ve vyhřátých peřinách jako stvořená. Doporučuji.
Kniha výjde 22.10.2014

Manželovo tajemství
Napsala Liane Moriarty
Z anglického originálu "The Husband's Secret" přeložila Šárka Kadlecová
Vydala Euromedi Group, k. s. - IKAR v roce 2014
www.bux.cz
392 stran

sobota 30. srpna 2014

Barbora Šťastná .:. Šťastná kniha

Blogové postřehy o tom, kterak Bára Šťastná hledá své štěstí, mám strašně moc rád.
Vracím se k nim pravidelně a mám je rád pro tu lidskou upřímnost a otevřenost vetkanou do slov.
Dost často v nich nacházím sám sebe a tam, kde nenajdu stopy svého štěstí, nacházím inspiraci k poznání štěstí někoho jiného. Je to čtení laskavé a moudré. A je ho tolik, až z těchto postřehů vznikla celá kniha. Moc pěkná kniha!

Pravidelný čtenář Šťastného blogu se ale nemusí obávat, že by v knize nenašel něco nového.
Ano, jsou zde příhody, které zná, které si už mohl přečíst na virtuálních stránkách ... ale jsou zde upravené. Delší, doplněné. Jiné?
Nebo si je už všechny nepamatuji tak přesně?
No, ale není právě tohle důvod, proč se k některým myšlenkám opakovaně vracet? Proto, aby nám připomněly zapomenuté, proto, abysme si uvědomovali o co v tom našem životě vlastně jde?
Že v našem životě jde hlavně o hledání štěstí?
Ani ne tak o štěstí samotné, jako spíš o to jeho hledání?
Připomenout si, že je potřeba to mystické štěstí hledat každý den, v obyčejných věcech. A hledání štěstí prostřednictvím Báry je opravdu zábavné a dojemné. A hlavně opravdové.
Protože Bára není vyšinutý guru nějaké filozofie s hlavou v oblacích. Není učitel toho, kterak změnit svět snadno rychle.
Nepoučuje. Nezvedá varovný prst.
Je to jen obyčejná žena, stojící nohami pevně na zemi. Je člověkem, který v rukách drží igelitku plnou všedního dne. Plnou starostí a povinností. Plnou věcí, které s sebou v taškách nosíme každý den i my. A pokud opravdu chceme, může nám být Bára vzorem. Vzorem toho hezkého umění z ničeho nic se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a poslouchat. Poslouchat sebe, poslouchat ostatní.

Mužský čtenář tuto knihu může brát také i jako mapu. Mapu k ženské duši. Protože pokud nějaká kniha o sobě může prohlásit, že obsahuje myšlenky ženy, je to právě tato. Ta ženskost je v ní cítit na každé stránce a odhaluje vnímavému muži něco, k čemu se jen tak v jiných knihách nedostane. Právě to, že Bára hledá své štěstí v běžném životě a ne v dobrodružství běžnému člověku nedostupném, odhaluje její nitro možná více, než si uvědomuje. Najednou před sebou mužský čtenář nemá cizí ženu, ale ženu, která mu připomíná tu ženu jeho. V těch drobných a banálních situacích objevuji vlastní manželku, která se občas chová pro mé chápání nelogicky. Díky Báře ale najednou chápu, že tato "nelogičnost" je společná pro všechny ženy.
Ano, to se mi na této knize líbí asi nejvíce.
Že ukazuje obyčejné dny obyčejně neobyčejné ženy a dokazuje, že mezi cestou z nákupu a odvezením dětí na kroužky lze nacházet poklady lidského života.
Obyčejné štěstí.
Více takových intimních knih, prosím!

Šťastná kniha
Napsala Barbora Šťastná
Ilustrace na titulní stránce Lela Geislerová
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s. (2013)
www.albatrosmedia.cz

sobota 16. srpna 2014

Haruki Murakamio .:. Spánek

Jako správný hipsterský pozér musím říct, že i já mám rád Haruki Murakamiho ... protože, kdo nemá rád Haruki Murakamiho, ten jakoby nebyl ... přeci!
Musím ale přiznat, že mám hlavně rád ty jeho knihy, o kterých lidé mluví jako o ne zrovna typickém Murakamim. Nevím, jak se pozná typický Murakami, ale kniha "O čem mluvím, když mluvím o běhání", patří mezi jednu z mých oblíbených knih vůbec. A právě tu mnozí Murakamisté odsoudili jako odklon stranou od běžného (a typického) díla.

Dalším odklonem je prý Spánek.
Původně povídka, ale doplněná výbornými ilustracemi Kat Menschik a natištěna na tvrdší papír, vešla se nakonec do formátu uzounké knihy. Délka tak akorát na koupel ve vaně, ikdyž ke konci už ta voda byla taková ... chladná.
80 stran (včetně černoblílých ilustrací) není moc prostoru na rozvíjení psychologie postav, přesto jsem zde našel to, proč mám knihy Murakamiho rád.
Tu intimitu lidské mysli, nahotu osobnosti.
Lidská moudrost spisovatele mě nikdy nepřestane překvapovat, když popisuje obyčejný den běžného, ničím zajimavého, člověka. V mnoha větách můžu poznávat sám sebe a díky tomu mám možnost podívat se na svůj život z toho druhého (nezaujatého) pohledu.
Neposuzovat, nerozebírat, jen se nechat unášet rytmem slov a proudem vět.

Trochu váhám nad myšlenkou, zda je Murakami vhodný třeba pro náctileté čtenáře. Ne snad proto, že by v knihách bylo něco závadného, ale spíš proto, zda není potřeba pro obyčejnost Murakamiho postav dozrát. Uvědomit si vlastní běžnost a umět najít v tichém nočním pokoji vlastní duše vzrušení z odrazu další knižní osobnosti.
Ne, Spánek opravdu není pro každého.
Možná je to jen odraz Murakamiho snu, možná je to jen tetelivý záchvěv snu našeho. Možná jsou to jen zavřené oči a klidný pohyb dechu.

Nebo je to jen obyčejná povídka s otevřeným koncem ... typicky netypický Murakami. Vlastně je úplně jedno, čím vším je Spánek jako takový. Důležité je, jakým hlasem promluví na vás. Na mě promluvil hlasem laskavým a chápavým. Důvěrným a známým. Tichým  ... ano, ta kniha je tichá. Ať už si pod tím představíte cokoliv.
 
Spánek
Napsal Haruki Murakamio
Ilustrace Kat Menschik
Z japonského originálu "Nemuri" přeložil Tomáš Jurkovič
Vydala Euromedia Group, k.s. - Odeon (2013)
www.bux.cz
80 stran

pondělí 11. srpna 2014

Christiane F. - Můj druhý život

Rád bych vám hned na začátku řekl, že toto nebude běžná recenze (ikdyž ... ony moje recenze jsou vlastně všechny takové nerecenzní). Nebudu zde dnes posuzovat literární dojem, plynulý tok myšlenek, skladbu slov, uměleckou hodnotu. Budu spíše trochu přemýšlet o vlivu knihy na život čtenáře, budu dumat nad tím, zda bych chtěl, aby některé knihy četl můj syn. Budu přemýšlet o tom, jaký otisk některé knihy zanechavají ve mně.
Dnes to nebude o spisovateli, dnes bude to o literární postavě ...

"My děti ze stanice ZOO" byla pro mě (svého času) dost důležitá a průlomová kniha. Byla pro mě jako zjevení. Člověka něco zajímá, cítí v sobě nějaké zvláštní nutkání, rád by o tom nutkání něco zjistil a najednou to má před sebou. Na stránkách knihy, bez příkras, ale s tím nádechem temnoty, která některé lidi láká.
Příběh z knihy na mě zafungoval zcela opačně (než asi měli autoři v plánu) a vzedmul ve mně vlnu zájmu o drogovou scénu. Autoři, vydavatelé ... nikdo si nevšiml, že ikdyž jsou v knize popsány hnusné věci, Christiane F. mezi řádky popsala to, proč skončila tam kde skončila a že vlastně dostala to, po čem nejvíce toužila. A touto knižní zpovědí některým rozervaným duším ukázala, že tohle je jedna z možných cest úniku. Jasně, všichni víme, že útěk nic neřeší ... ale nevíme to ve 14-ti letech. A někdy je útěk z reality to jediné, po čem toužíme ...

Moc mě proto nadchlo, když jsem se dozvěděl, že vyšla další kniha o Christiane F. Chtěl jsem poznat pokračování příběhu. Jak dopadla? Budu v sobě dnes cítit hnus místo fascinace? Jak se na tohle téma budu dívat zhruba po dvaceti letech od doby, kdy jsem dočetl "My děti ..."?
Z Christiane se stala po vydání knihy "hvězda". Hvězda, kterou celý život drogy provází, kterých se nikdy nadobro nezbavila ... jenže!

Předsudky stranou. Můžeme si o životě feťáku myslet cokoliv. Může moralizovat, můžeme odsuzovat. Dívat se skrze prsty, povyšovat se.
Ale můžeme se na to podívat i z jiného úhlu pohledu.
Už si detailně nepamatuji děj "My děti ze stanice ZOO", je to už mnoho let a mezi tím jsem přečetl mnoho dalších knih.
Vybavuji si Detlefa, fascinaci bydlení s přáteli ve squatech, popisované stavy z drog. Otevřený konec, kdy nevíme, zda se z toho Christiane dostane ... nikdy jsem se o její další osud nezajímal, tak nějak jsem vnitřně předpokládal, že umřela mladá.
Jenže ona neumřela ... pořád žije.
Obracím stránku za stránkou a zjišťuji, že žila svým způsobem fascinující život.
Jeden čas bydlela s Einstürzende Neubauten! Alexander Hacke byl její kluk! Mám rád Einstürzende Neubauten, to jen abyste pochopili to moje nadšení :-) Byla u toho, když vznikala hudební industriální německá vlna. Potkala se s Davidem Bowiem, s Ninou Hagen. Bydlela v Amsterdamu, v Řecku. Jeden čas bydlela na pláži ve stromovém "domečku".
Ikdyž celý svůj život byla závislá na drogách, žila na okraji společnosti, byla celou tu dobu svým způsobem svobodná. Nemusela se absolutně ohlížet na ostatní, byla jim ukradená a oni byli ukradení ji. Žila život, ze kterého bych byl já před 20-ti lety (jako depresivní puberťák) nadšený.
Myslím to vážně, opravdu!
V tomhle vidím riziko knih o Christiane F.
Mají působit jako odstrašující příklad, ale ne vždy se jim to daří.
Ano ... jako malá si na drogy opravdu musela vydělávat prostitucí. Ano, viděla pár "přátel" umřít se stříkačkou v žilách. Ano, sebrali ji syna. Ztratila rodinu.
Jenže člověk to ZLÉ z hlavy vytěsní.
Mladý zoufalý člověk obzvlášť.
Fascinuje ho něco jiného. Ten jiný svět. Pokud si to přečte nevyzrálé mladé "dítě", které chce od své rodiny utéct, utéct od sebe .. dítě, které nemyslí na budoucnost ... co uvidí?
Uvidí onu výše zmiňovanou jednu z cest. Je lehké řícI, že drogy jsou špatné. Ano, jsou. Ale jsou lehce přístupné. A zrovna Christiane F. ve své druhé knize ukazuje, že s drogama lze prožít celý život a neumřít na ně. Je to až legrační ... morbidně legrační. Christiane dnes již sice umírá, ale umírá na následky alkoholu. Zničené tělo alkoholem a žloutenkou. Trochu potrhlá, paranoidní a bláznivá ... ale víte co? Po celou dobu čtení jejího příběhu jsem neměl pocit, že by toho litovala. Nikdy se nepokusila o sebevraždu.
Ano, některé věci by dnes udělala jinak.
Neunesla by svého syna, některé lidi by nepustila do svého života.
Ale nenarazil jsem na postesknutí si, že by chtěla vrátit čas a nikdy nezkusit tu první drogu.
Tohle je podle mého to nebezpečí.
Knihy s Christiane F. mají mladé lidi odrazovat od drog, ale říká jim to dívka (a v druhé knize již starší žena), která fetuje moc ráda a která i přes všechno to zlé dokáže na drogách najít věci "hezké".
A spousta mladých tu lež může prokouknout a chtít tu pravdu odhalit ... a pro některé z nich to může být opravdu smrtelné.

čtvrtek 17. července 2014

Anne Gesthuysenová .:. Jsme přece sestry

Období nepřečtených knih skončilo, po delší době jsem pohledem pohladil poslední stranu a zažil ten kýžený pocit, kdy složím do klína polootevřenou knihu a zahledím se nepřítomným pohledem někam do prázdna. V myšlenkách se loučím s nedávno poznanými postavami a ukládám si jejich otisk do duševní knihovny k ostatním knižním přátelům.
Opustil jsem životy těch druhých a znovu se duševně oblékám do života svého ...

Netuším, jakým způsobem si ke mně hledají cestu nové knihy, ale nepřestává mě fascinovat ta jejich různorodost témat a knižních tváří, když si tu cestu ke mně nakonec najdou a skončí na mém pomyslném nočním stolku (nemám noční stolek, odkládám knihy všude možně po bytě).
Tak se občas stane, že mě navštíví knihy, o kterých bych se nenadál, že je pozvu na čaj o páté.
Však se sami podívejte na tuto obálku ... řekli byste, že ji objevíte u postele dospělého muže? I samotné nakladatelství Host ji ve svém katalogu zařadilo do sekce, opatrně nazvané, "Beletrie nejen pro ženy". Ještě že je tam propašované to slůvko "nejen"! ;-)
No, prostě tím chci říct, že některé knihy umí klamat tělem a člověk Čtenář by neměl trpět předsudky a soudit dle toho. Koneckonců, jak chce muž porozumět ženám, když se vyhýbá knihám, které jsou psány tak trochu pro jejich duše?

Neřekl bych, že kniha "Jsme přece sestry" je kniha pro ženy, řekl bych o ní spíš, že je to kniha o ženách. O třech sestrách, které na sklonku svých dlouhých životů (setkáváme se s nimi u příležitosti oslavy stých narozenin jedné z nich), vzpomínají na své osudy, na své nenaplněné lásky, na příkoří, které je postihly, ale i na ty okamžiky štěstí a úspěchů.
Ikdyž se jejich životy můžou zdát leckdy dramatické a jsou dotknuté druhou světovou válkou, neztrácí jejich vyprávění kouzlo obyčejné lidskosti a chutě běžného všedního dne ... dne, do kterého si každý čtenář může promítnout den svůj, protože "naše"sestry nejsou akčními hrdinkami thrillerů, nejsou obdařeny nadpřirozenými vlastnostmi, nekončící odvahou a zapeklitými osudy, kde o fous vyváznou svými životy.
Jsou to jen obyčejné ženy ze statku, které se snaží svůj život žít poctivě a najít si v něm kousek svého štěstí.
Nemá cenu více popisovat děj, ten si raději objevujte sami. Nejde tu totiž až tak o děj, jako spíš o ten otisk, který kniha zanechává.
Jde o atmosféru, o pocit z příběhu, o kouzlo propojení s postavami.
Pustil jsem do svého života tři knižní ženy, které si získaly mojí pozornost, moje pochopení a moje sympatie ... a jsem moc rád, že jsem je do svého života pustil, že jsem mohl navštívit jejich svět. Protože i přes absenci velkým slov a myšlenek jsem se na konci cítil obohacený ...


pondělí 14. července 2014

Období nedočtených knih

Někdy to tak na mě příjde ... úplně neplánovaně a nechtěně ... prostě se tak stane a nenadělám s tím nic.
Příjde na mě období nedočtených knih.
Můžu se snažit jak chci, ale prostě to nejde.
Jednou za to může špatný výběr, podruhé nevhodná doba na to konkrétní téma, jindy zase rozsah knihy a někdy si jen prostě řeknu, že na světě je tolik knih, že se člověk nesmí zdržovat knihou, která mu nedává stoprocentní odezvu.
Ale co vám to budu vysvětlovat, určitě to znáte ...

Rád bych si teď tady odložil pár myšlenek o knihách, které jsem v poslední době nedočetl.

Timothée de Fombelle - Vango
Nedočtení téhle knihy mě opravdu mrzí, ale je to pro mě vlastně trochu symbolické. Mám Timothéé(a) moc rád, moc se mi líbí jeho styl psaní a jsem fascinovaný tempem vyprávění, ale nedokážu jeho knihy dočíst do konce.

Ať už to byl Tobiáš Lolness, nebo teď zmiňovaný Vango, prostě tomu okolnosti nechtějí, abych našel na tak tlusté bichle čas a udržel po celou dobu pozornost či náladu. Jsou to úžasné knihy (Tobiáš o pár příček více), ale ...
Vango je kniha krásná na pohled a absolutně nevhodná na čtení do vany. Je moc těžká a balancování touto cihlou nad vodou mě dlouho nebavilo ... začaly mě bolet ruce :-) A když z knihovny začaly přicházet upomínky a paní Knihovnice se dožadovala vrácení s tím, že je na tento příběh fronta až za roh, najednou jsem zjistil, že mě vlastně už ani moc nezajímá, co je vlastně Vango zač a jak to s ním dopadne. Je to škoda, ale je to tak ...

Kvůli tomu měla trochu smůlu i další kniha v řadě a to Pán vzduchu Ondřeje Neffa.
Ilustrace na obálce je natolik úžasná, až mi připomněla má klučičí léta, velké školní prázdniny, hodiny a hodiny čtení dobrodružných knih u nás na chatě, že jsem neodolal a knihu si půjčil při vrácení Vanga.
Nedošlo mi ale, že číst dvě knihy po sobě, které mají hodně společného se vzducholodí (obzvlášť, když mi výšky nedělají dobře a nejsem fanoušek létání), je prostě nesmysl a knihu jsem odložil po první stránce.
Rozhodně jsem na ní ale zvědavý a nechám to na jindy ... možná až na dobu, kdy budou sepsány a vydány všechny tři plánované svazky.
Jenže to zas bude strašně tlustý, tak kdoví jak :-)

Jessica Khoury - Počátek
Počátek mě nalákal svým tématem. Zdálo se mi, že je vhodná doba na podobné téma a možná i vhodná doba byla.
Teplé počasí, žádné zvláštní povinosti, relax, nenáročná kniha. Oddechovka mezi prací a výlety se synem na dětské hřiště ... co jiného si vybrat, když se to tak nabízí?
Brzy mi ale došlo, že nejsem čtrnáctiletá dívka se sny o velké Lásce (není třeba snít, když to člověk žije) ale třiceti-něco letý chlap, tak jsem dostal rozum a šel o knihu dál.
Bylo jasné, že tenhle příběh mi nemá co dát. Není to ale chybou autorky, jen jsem prostě sáhnul do regálu, který nebyl určený pro mě. Věřím tomu, že cílové skupině kniha otevře další dveře do světa fantazie a snů.







Další kniha, která má smůlu kvůli létu, je Svět, který skončil včera od Jareda Diamonda. Na tuhle knihu jsem se těšil už od chvíle, kdy nakladatelství Melvil ohlásilo její vydání. Téma mě zajímá a tušil jsem spousty postřehů a zajimavostí ze světa lidí. A hlavně ... konečně kniha, která nestojí na hranici dětského světa a světa dospívajících dívek, po které jsem se mometálně pohyboval.
Prostě jsem čekal poučení z chytrého tématu. A přesně tohle jsem také dostal! Vědeckou knihu antropologa o světě domorodců srovnávající dobu minulou s dobou přítomnou.
Porovnání toho, jak problémy zítřka řeší mizející generace přírodních národů v odlehlých končinách poslední divočiny.
Zajímavé, poučné ... ale je léto!
Cítil jsem se jako školák připravující se na závěrečnou zkoušku, dohánějící ztracenou látku.
Nedokázal jsem najít tu kýženou radost ze čtení i přes to, že téma mě zajímá a láká.
Nemůžu říci, že Jared Diamond píše špatně, to ani náhodou, ale píše jako profesor.
Píše poutavě a zajímavě, ale já se stále častěji přistihávám, že mám hlavu podepřenou dlaněmi, koukám z okna a sním o lese, vodě a dalších letních atrakcí.
Vzdávám to, knihu odkládám a slibuji jí, že se k ní vrátím. Na podzim, v zimě ... v období nečasů, kdy s ní zalezu do peřin a budu se plně soustředit. Protože vím, že tahle kniha si soustředění zaslouží.

No a zatím poslední nedočtenou knihou se stává Vraní dívka, která si vysloužila varování na titulní stránce, že je určená jen pro silné povahy.
Recenze mluví o nejdrsnější a nejbrutálnější knize, která kdy byla napsána v žánru temných severský psychothrillerů. Najivně si myslím, že je to přesně to pravé ke čtení k nebi bez mráčku a zářícího slunce.
Omyl.
Jsem otec šestiletého kluka a už u první kapitoly (kde se nestalo vůbec nic) jsem si uvědomil, že některé knihy vlastně nechci číst. Nějaká pomatená ženská chystající skrytou místnost pro unesené dítě? Proč do své duše zasévat strach a pouštět do srdce obavy? Co mi tahle kniha může dát? Čím mě obohatí?
Je to už pár let, co jsem ze svého života vypustil televizi a zprávy právě z tohoto důvodu.
Že nám denodenně předkládá bezdůvodné násilí a utrpení.
Žije se mi od té doby lépe.
Ne, děkuji nechci, nemám zájem se pouštět dobrovolně do podobného tématu. Možná by to bylo jiné, kdybych nebyl otcem, možná by mě takováto kniha bavila před pár lety ... ale už dávno nejsem mladistvý psychopat ...

(Obraz Carla Larssona, který se stal předlohou obálky Vraní dívky)

No a tímto to snad už končí ... doufám, že jsem přerušil tu serii nedočtených knih a další rozjímání už bude o knize, která opravdu končí poslední stránkou. Zatím to vypadá nádějně ;-)

pátek 16. května 2014

Rachel Joyceová .:. Nepravděpodobná pouť Harolda Frye

Harold Fry je starý nemluvný důchodce, který žije se svojí manželkou Maureen v domě, který je tak moc uklizený, že i prach se bojí na něco usednout.
Tento uklizený dům je již spousty let tichý, jeho obyvatelé mezi sebou občas prohodí pár zdvořilostních frází, ale jinak každý žije sám svůj opuštěný život. Už dávno si nemají co říci a noci tráví každý ve svém pokoji.

Smutný život starců v malém městě. Bez vzrušení a nadějí. Pokud na něco v tomto domě padá prach, jsou to srdce jeho obyvatel.
Až jednou ...
Vše změní krátký dopis, který jednoho dne příjde Haroldovi.
Je od jeho dávné spolupracovnice a tímto dopisem se s ním loučí. Onemocněla rakovinou a umírá. A Harlod netuší jak s touto informaci naložit. Nakonec napíše krátký vzkaz: "Milá Queenie, díky za dopis. Je mi to moc líto. S pozdravem Váš - Harold Fry."
Nic moc, že? Ale takový je už Harold. Zalepil vzkaz do obálky, obul ošoupané staré mokasíny a tak, jak byl, se vydal ven. Vhodit dopis do schránky.
A protože byl hezký den, první schránku minul bez povšimnutí a šel dál. Tam za rohem je přeci další. A pak další.
U pumpy, kde zastavil na kus něčeho k snědku, potkal Dívku od pumpy, která mu změnila život.
Dal se s ní do řeči a povídal jí o nemocné kamarádce. Ona jemu na oplátku o nemocné tetě, která také měla rakovinu. "Člověk musí být pozitivní. Musíte věřit. Nezáleží na lécích a tak dále. Musíte věřit, že se ten dotyčný může uzdravit. Lidská mysl je hrozně složitá. Když ale věříte, dokážete cokoliv!"
Tahle slova Harolda zasáhla natolik, až se v jeho mysli zjevil čerstvý závan života ... myšlenek.
Zničeho nic stál v telefoní budce a volal do sanatoria: "Vzkažte jí, že Harold Fry je na cestě. Musí jenom počkat. Protože já ji zachráním, víte. Já půjdu a ona musí žít!"
A vyrazil. Pěšky. Před sebou stovky mil, na nohou ošoupané mokasíny a na sobě čistou košili, vázanku a nepromokavou bundu. V kapse kreditní kartu. V hlavě přesvědčení, že musí jít pěšky, že jenom takto Queenie zachrání. Přesvědčen, že tuto cestu musí podstoupit a nesmí si ji ulehčit.
Šel a začal ten důležitý intimní rozhovor sám se sebou.
Myslel na svojí ženu, myslel na syna, kterého od sebe odehnal. Vracely se mu vzpomínky hezké a vracely se i vzpomínky nehezké.
Když jdete opuštěně po světě, jediné co máte jste vy sami a musíte se s tím nějak vypořádat.
Občas zavolal své ženě, občasi jí poslal pohled. Také posílal pohled Dívce od pumpy a Queenie, aby věděla, že je na cestě. Do igelitky skládal suvenýry z cesty, dárky pro ženu a přítelkyni.
Potkával lidi, vyprávěl jim o své cestě. Nasával do svého srdce jejich příběhy a do jejich srdce vkládal ten svůj.
A pořád byl na cestě. Nohy samý puchýř, svaly v bolestivé křeči. Ale pořád šel.

Každý, kdo se vydá na Cestu, zákonitě se při ní změní. Měnil se i Harold a z jeho cesty se stala Pouť. Pouť za záchranu Queeny a pouť za záchranu vlastní duše.
Sledujeme i nastávající změnu Maureen, která zůstala opuštěná sama doma. Jejich vzpomínky a myšlenky nás seznamují s jejich dosavadním životem a ukazují tu propast, která se mezi nimi rozprostřela. Maureen pomalu zjišťuje, jak moc se navzájem odcizili a jak moc se bojí, že už se Harold nikdy nevrátí. Pomocí pohledů, které od něj dostává, sleduje jeho cestu a my vidíme, jak i ji jeho cesta mění. Jak moc narušila tu strnulost jejich dní.
Z Harolda se postupně stává Poutník, vzdal se všech věcí které má a svůj osud svěřil do rukou Cesty.
A ta se o něj postará ...

Úžasný příběh o nalezení sebe sama, o nalezení cesty zpět ke své ženě, ke svému synovi.
Příběh o uvědomění si, že nikdy není pozdě na změnu a že nejdůležitějším krokem je vždycky ten krok první. Nenápadná kniha, která v sobě skrývá více, než jsem na začátku čekal. Kniha, která od určitého bodu již nešla odložit a musela se dočíst až do konce. Krásná kniha. Kniha pro všechny, kteří tuší, že někdy je Cesta důležitější než cíl.

Nepravděpodobná pouť Harolda Frye
Napsala Rachel Joyceová
Z anglického originálu "The Unlikely Pilgrimage of Harold Fry" přeložila Naďa Špetláková
Vydala Euromedia Group, k.s. - Knižní klub (2012)
www.bux.cz
339 stran

pondělí 5. května 2014

Ivo Stehlík .:. Naplavené dříví

Naplavené dříví jsem objevil na recyklovaném papírů aktuální Sedmé generace. Zmínka o téhle knize na mě vykoukla tak nějak mimoděk a něco z těch napsaných slov o ni ve mně zanechalo tichou ozvěnu, rezonující se samotnou podstatou mé duše.
Někdy stačí opravdu málo a víte ... VÍTE, že jste našli střípek skládačky zvané Život a že je to důležitý střípek, který ve výsledku pomáhá (spolu s dalšími a dalšími maličkostmi) určovat podobu celkového obrazu budoucnosti. Tento střípek je tenká malá knížka obsahující myšlenky muže, procházejícího se lesem a vlastní duší.
 
 Beze studu a ostychu odkrývá niterné myšlenky obyčejného muže ... krátkými zamyšleními a postřehy se s námi dělí o svůj svět.
Myšlenky nahé a důvěrné, prosté a přitom tak bohaté a moudré.
Nemluví o "velkých" věcech ovládající svět, právě naopak ... mluví o těch malých, každodenních.
O věcech, které můžeme vnímat až ve chvíli, kdy se zastavíme, zvedneme oči vzhůru ke korunám stromů a zaposloucháme se.  O věcech, které začneme vnímat až ve chvílích, kdy začneme poslouchat sami sebe.

Nebojte, není to další guru hlásající návrat k přírodě, vyzívající k prozření a hledání svobody duše. Vůbec! Ani náhodou!
Je to jen obyčejný chlap, který vnímá svoje okolí a dokáže se s námi podělit o své běžné dny.
Chlap, který dokáže přerušit svoji práci kvůli návštěvě z ptačí říše a s pokorným pokývnutím hlavou fascinovaně hledí kolem sebe.

Celou knihou se vine tenký pramínek pocitu, který jsem si sám pro sebe pojmenoval skromnost.
Ikdyž pan Stehlík občas mluví o Bohu, necítím v něm toho Boha z kostela. Je to Ten, který jej doprovází v myšlenkách, když se v silném větru prochází opuštěným lesem a na kousky papíru zaznamenává své vnitřní rozhovory. Pro sebe, pro nás.
Nedokážu být k této knize nestranný a přiznávám, že se na ni dívám s něhou a nekriticky.
Souzněla se mnou beze zbytku.

Pan Stehlík ke mně mluví jazykem, kterému naprosto rozumím ... jazykem, kterým mluví otcové ke svým synům, dědové ke svým vnukům.
Je to moudré povídání o věcech, na které se sám osobně vnitřně dívám.
Popsané jednoduchým a srozumitelným jazykem.
Možná to není kniha pro všechny, možná musí jít člověk po podobné životní cestě. A nemusí to být cesta reálná, stačí to být jen cesta snová. Je úleva otevřít knihu, otáčet jednu stranu za druhou a cítit ten klid, vyzařující z ní. Žádné drama, jen něžné pohlazení po duši a vlhká vůně jehličí.
Sedět v křesle a odpojit se ... cítit se poctěný a cítít se být mezi svými. Tohle vše dokázalo těch pár stran, přečtených za jeden večer. Dlouho se mi nestalo, že bych dočetl knihu, chvíli ji držel jen tak na klíně a pak v ní namátkou zalistoval a začal číst znovu.
Vybíral si konkrétní myšlenky a s letmím úsměvem je srovnával se svými.

Tahle kniha nezmizí zařazena v knihovně mezi ostatními.
Tuším, že ji budu chtít mít po ruce, někde na očích. Vždy, když budu potřebovat nalést vnitřní klid a do lesa to budu mít daleko, otevřu tuto knihu a budu jej hledat mezi naplaveným dřívím ... děkuji, pane Stehlíku ... napsal jste krásnou knihu! 

Naplavené dříví
Napsal Ivo Stehlík
Fotografie Petr "Pavouk" Hajner
Vydalo nakladatelství Stehlík ve Volarech roku 2013
www.knihystehlik.eu
84 stran

Nevím, zda knihu najdete v běžném knihkupectví, ale pokud si ji objednáte přímo z nakladatelství Stehlík, jehož je Ivo Stehlík majitelem, a požádáte o to, dostanete knihu i s věnováním.
V tomto případě jsem moc rád, že jsem se osmělil a o věnování požádal.


sobota 12. dubna 2014

Jason Fried a David H. Hansson .:. Práce na dálku

Věřím tomu, že každého zaměstnaného člověka někdy napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby si vydělávat peníze na obživu doma. Zbavil se chladných okov sterilní kanceláře (kterou zařídil někdo, komu na našem pohodlí moc nezáleží), kde jediné osobní věci na pracovním stole jsou hrníček na kávu (který pomaloval syn ve školce), poznámka "8.00 zubař" ve společném kalendáři a neuroticky okousaná tužka, kterou vám díky tomu žádný spolupracovník nesebere.
Kolikrát jste myšlenkami zabloudili do útulné domácí pracovny, když vás kolega zas a znovu využil a svoje povinnosti hodil na váš krk, protože on si musel nutně dát svojí desátou (mlčky tolerovanou) cigaretu v kuřárně ... a ještě k tomu za vyšší plat, než máte vy?
Je to tak. Věřím, že sněním o Práci na dálku strávilo mnoho zaměstnanců nejednu hodinu své pevně stanovené pracovní doby.
Sen o práci, kdy o odměně rozhodují výsledky a ne odsezené hodiny v práci.

Foto přebráno ze stránek Melvil.cz
Sen o práci, kterou můžete kdykoliv přerušit hodinovu pauzou (kterou využijete inspirativním během v lese), protože víte, že "ztracenou" hodinu hravě doženete díky čerstvé nabité duševní energií, kterou jste získali právě v tom lese.

Sáhněme si do svědomí.
Kolik času v práci opravdu věnujeme své skutečné práci? Kolik času z naší pracovní doby zaberou nesmyslné porady, neplodné rozhovory a nápravování chyb způsobené nefunkčností pracovních postupů všech zůčastněných?

Nebylo by prostě hezké doma v papučích vyřídit vše potřebné, udělat té práce daleko více (protože nás nikdo nevyrušuje) a ještě k tomu mít čas na svoji rodinu, koníčky a osobní život?
Neztrácet čas každodenním dojížděním a pak strávit nesmyslných osm a půl hodiny prací, na kterou nemáme šanci se celou dobu soustředit? Protože osm hodin soustředění (bez odreagování se) prostě nevydrží nikdo. A všichni to víme.
Trávíme osm hodin v práci proto, abysme udělali práci, která by se hravě dala zvládnout za hodin pět nebo šest. Kdyby nás nikdo nevyrušoval, neodváděl naší pozornost a neúkoloval naprosto nedůležitými a nesmyslnými úkoly, které nepřivedou ani zisk ani pracovní pohodu.

No ... a přesně o tom tato kniha je.
Ukazuje nám, proč je příjemné pracovat na dálku a jak to máme dělat. No co si musíme dávat pozor a jaké návyky musíme získat, abysme nepodlehli tomu domácímu pohodlí a místo práce nečučeli na přiblblé dopolední seriály v televizi, nebo spali až do oběda.
Poradí nám, jak najít jistotu a řád, kterak si dny plánovat a jaké nástroje používat. Jak komunikovat se svým šéfem a svými kolegy, jak vše zesynchronizovat a vyladit.

Je to kniha velmi inspirativní a čtivá.
Dává tomu našemu tajnému snění jasné obrysy a ukazuje, že když obě strany (zaměstanec i zaměstnavatel) chtějí, cesta se vždycky najde ... no dobrá, většinou najde. Třeba já, jakožto prodavač v obchodě, bych tu motorovou pilu z obyváku asi hned tak neprodal. A kolega servisák ji v kuchyni asi také neopraví.
Ale jinak je na světě spousta a spousta práce, které jde provádět na dálku. Stačí se jen zamyslet ... a popravdě, najít také odvahu a ty správné zaměstnance a zaměstnavatele. Znám spousty zaměstnanců, na které by práce na dálku prozradila, že jsou to jen hadi na hrudi, užírající energii ostatním a peníze celé firmy. A znám také spousty zaměstnavatelů, kterým by jejich ego a touha vše řídit a kontrolovat tento trend práce na dálku sebral vítr z plachet a vzala veškerý důvod jejich existence.

Ale zpět ke knize.
Pokud si s myšlenkou na Práci na dálku už nějaký čas zahráváte a tak nějak tušíte, že druh vaší pracovní činnosti tuto vymoženost umožňuje, je prostě vaší povinností si ji přečíst.
Spousty věcí si totiž díky ní ujasníte. Spousty věcí vám poradí a na spousty věcí upozorní.
Zas a znova (stejně tak, jako další a další knihy z nakladatelství Jan Melvil) vás tato kniha inspiruje k tomu, abyste mysleli jinak. S otevřenou hlavou a čistými myšlenkami.
Pokud víte, že díky práci z domova uděláte té práce stejně nebo dokonce více a ještě k tomu budete šťastnější, darujte tuto knihu svému šéfovi.
Pokud jste šéf a podvědomě tušíte, že vaše podnikání se dostalo do slepé uličky, zkuste kolektivní vztahy osvěžit novou změnou a darujte tuto knihu svým zaměstnancům.
Nemusíte hned všichni pracovat z domova. Stačí jen třeba pár dní v týdnu. Ono vlastně stačí jen pár hodin denně. Práce na dálku totiž dává spousty možností. Více možností, než vás právě teď napadají.
A autoři této knihy všechny ty možnosti znají ... a neváhají je použít.
Vždyť sami mají úspěšnou firmu, kde naprostá většina zaměstnanců pracuje na dálku. A spousta z nich bydlí v jiném státě ... na jiném kontinentu.


Kniha Práce na dálku může do vašeho života přinést velkou změnu. Může nabourat dosavadní způsob života. Pokud to vaše současné pracovní zařazení neumožňuje, může se stát, že se začnete poohlížet po jiném zaměstnání. Možná zjistíte, že vaši dosavadní zaměstnanci jsou jen zastaralé součástky nevýkoného stroje a nastal čas je nahradit.
Může nastat cokoliv. Jedno je ale jisté. Po přečtení této knihy se začnete dívat na svoje povolání z trochu odlišného úhlu pohledu a položíte si jednu jedinou důležitou otázku:

Jsem ve svém zaměstnání opravdu spokojený?

Práce na dálku
Napsal Jason Fried a David Heinemeier Hansson
Z anglického originálu "Remote: Office Not Required" přeložil Jaromír Vicari
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing (2014)
www.melvil.cz
247 stran

pátek 4. dubna 2014

Peter May .:. Muž z ostrova Lewis

Na poznávací výlet na ostrov Lewis jsem se s Peterem Mayem poprvé vydal docela nedávno ... bylo to na Skálu a byla mi u toho docela zima.
Když ale opominu tu kosu, vyklubal se z toho nakonec super výlet. Peter May je úžasný společník. Hodně upovídaný a hodně autentický. Jeho příběh měl hloubku a napětí a patří k těm, ke kterému se budu moc rád vracet.

Když se Peter ozval znovu, s dalším pozváním k výletu na stejná místa, neváhal jsem ani chviličku a pozvání přijal. Některá místa se vám prostě vryjí do paměti, budete je mít nadosmrti rádi a budete toužit se k nim vracet.
I když se tam dějí obyvatelům nehezké věci (v dětství je týrá církev, spolužáci nebo rodiče a v dospělosti se týrají sami) a i když se na tom ostrově člověk moc neopálí, na holku v bikinách jen tak nenarazí, stejně je to nádherný kraj. A když vás doprovází Peter May, o zábavu máte postaráno. Přišel totiž s novým příběhem, kde vystupuje Fin Mcload, který se (zdá se) na ostrov definitivně vrátil ...

Příběh opět začíná nalezenou mrtvolou a záhadou kolem ní. A ta záhada svá chapadla omotává kolem rodiny Finovi dětské lásky Marsaili, se kterou jsme se mohli seznámit už na Skále. Tak se milý Fin (chtě nechtě) vydává to zamotané klubko rozmotávat.
Ostatně, tentokrát už to nemá nikterak daleko. Bydlí totiž ve stanu poblíž zborceného domu svých rodičů, který se rozhodnul opravit. Jasně! ... než mrznout ve stanu v závětří, taky bych se raději vydal vyšetřovat vraždu ...

Vypravěčský styl Petera Maye mám moc rád.
Je mi tak důvěrně známý, že mi hravě dokáže před očima věrně vykreslovat popisované reálie. Moc se mi líbí, když vyprávění převezme nejstarší hrdina příběhu a začne k nám promlouvat v přímé řeči. Chudáka postihla stařecká demence a my postupně sledujeme, kterak se s tím vypořádává.
Vidíme, že stále častěji netuší, cože se to stalo před chvíli ... vidíme, jak se postupně mlha vzpomínek zatahuje jen proto, aby se v mysli zjevily záblesky doby dávno minulé.
Záblesky krušného dospívání a tragických zlomů osudu.
Je úžasné, že nám spisovatel tentokrát nic moc netají a my tu záhadu objevujeme spolu s nim.
Ano, nekoná se kdoví jaké nečekané rozuzlení, všechno to trochu dopředu tušíme, ale není to na škodu. To vůbec ne! O to více v nás roste zdravé rozhořčení z ošklivého a krutého osudu, rostou sympatie s hlavními hrdiny a dovoluje nám to ponořit se hlouběji do děje.

foto převzaté z facebooku nakladatelství HOST
Výlet skončil, tentokrát mi zima tolik nebyla, možná proto, že ani vypravěče tolik netrápila.
Muž z ostrova Lewis je trochu jiný než Skála.
Možná není tolik ponurý a tak depresivní, přesto jde o silný příběh a o úžasný zážitek.
Úplně láká k tomu, aby člověk zakoupil letenku a vydal se na skutečný výlet. Ten kraj musí být nádherný ... nebo je Peter May bravůrní lhář.



Muž z ostrova Lewis
Napsal Peter May
Z anglického originálu "The Lewis Man" přeložila Linda Kaprová
Vydalo nakladatelství HOST (2014)
www.hostbrno.cz
352 stran