David Michie .:. Dalajlamova kočka

"A Dalajlamovu kočku znáte?", zeptala se mně, když jsem přemýšlel, kterou knihu si poslechnout jako další.
Neznal jsem.
Vlastně se ani své neznalosti nedivím, protože obálka knihy mi příjde tak nehezká (a nemužská), že bych po ni sám od sebe nikdy nesáhnul. Nevzal bych ji do ruky i přes to, že mám doma kočky dvě a příjdou mi jako nejbožejší stvoření na světě. Prostě a jednoduše ... ta obálka by mi žádnou knihu nikdy neprodala :-)
Což, jak jsem později zjistil, by byla docela škoda.

Dalajláma je pro mě ten hodný strejda z hor, který kolem sebe šíří lásku a štěstí a pokud tedy má mít nějakou kočku, bude to určitě kočka, které se vyplatí naslouchat.
Přeci jen ji v kožichu drbe "svatý muž", vykládá ji při tom kdejaká moudra a pokud spojíme kočičí povahu a budhistické učení, zákonitě musíme získat mix, který nás pobaví a zároveň poučí.
A také, že ano.
Naštěstí, a jsem tomu opravdu rád, se nejedná jen tak o obyčejnou povrchní zábavu, s lacinými vtípky, ale o knihu (svým způsobem) moudrou.
Dalajlamova kočka je obyčejné kotě z ulice, kterou zachránil pán, k němuž vzhlíží miliony lidí z celého světa a který si ji vzal k sobě domů. Milá kočka pomalu roste, spí na parapetu Dalajlamova okna, poslouchá rozhovory, které se v tomto zvláštním domě vedou a Dalajlamu miluje. Také pomalu poznává okolní svět, jeho obyvatele a moudrost budhistického učení. No a my se samozřejmě, díky vyprávění téhle chlupaté kočky, spolu s ní nenásilně dozvídáme dávné pravdy o tom, kterak být šťastný a jak se vyhnout utrpení.
Vlastně si při poslouchání ani neuvědomujeme, že je nám do srdcí vkládáno nějaké učení.
Poslouchat vyprávění kočky hlasem Ivany Jirešové je tak příjemné a uklidňující, že pokud by kočky někdy měly mít lidský hlas, bude to bezpochyby hlas podobný právě herečce Jirešové ;-)
Koneckonců, posuďte sami, zde je ukázka

Dalajlamova kočka mi dělala společnost hezkých pár dní a vytvářela mi uklidňující obrazy v mysli.
Vrcholky velehor, budhistické chrámy, pomalu se pohybující mnichové ve svých dlouhých pláštích.
Myslel jsem na již zmiňované štěstí, myslel jsem na laskavost, myslel jsem na lásku.
Kniha mě nepřevracela na žádnou víru, nikam mě netlačila, jen mi vyprávěla obyčejný příběh, kde se vlastně nestalo nic zvláštního, jen popisovala obyčejné dny lidí, kteří žijí své malé životy, dost podbné těm našim.
Celá nálada knihy, hlas vypravěčky a její vypravěčské tempo, na mě působila ... laskavě. Ano, to je to správné slovo. Dalajlamova kočka je kniha laskavá a při poslouchání se čtenář/posluchač cítí uvolněný a nějakým zvláštním způsobem odpočatý. A to já dokážu ocenit. Obzvláště, když mi na nohách leží moje dvě kočky a já je můžu drbat mezi ušima :-)


Dalajlamova kočka
Napsal David Michie
Z anglického originálu The Dalai Lama's Cat přeložila Petra Vlčková
Namluvila Ivana Jirešová
Délka čtené knihy 6 hod. 33 min.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE v roce 2015

Audioknihu si můžete zakoupit třeba ZDE ;-)

Cheryl Strayedová .:. Divočina

Když jsem poprvé viděl film s Reese Witherspoon "Divočina", byl jsem zvláštním způsobem nadšený. I když se nejedná o dílo, které by přepisovalo filmové dějiny a umisťovalo se na předních příčkách návštěvnosti, film obsahoval něco, co mě hodně oslovilo.
Něco, co zahrálo na mojí vnitřní duševní strunu. Dobrodružství? Divokou přírodu? Hezkou holku? Ne ...
Vlastně to byla ta touha hlavní hrdinky po změně. Nutnost něco udělat pro zachování si vlastního života.
Pomyslný tlustý fix, kterým člověk udělá vymezující čáru a oddělí svůj život na "před tím a po tom".
Mám rád příběhy o (a od) lidí, kteří se zvednou ze svého dna a vydají se vstříc k vrcholu. Mám na nich rád ty vnitřní rozhovory protagonistů, rád sleduji jejich změnu osobností.
No a o tom ten film je.
Jenže znáte to, pusťte knihomolovi film, který jej oslovil a on začne pátrat po knižní předloze.
Vždyť je to jen film, v knize toho musí být o hodně víc!
Vždycky je tam něco víc!

Proto jsem neodolal, když mě internetové knihkupectví Dobré knihy.cz oslovilo, zda si nechci přečíst nějakou knihu z jejich nabídky. Bylo to pár dní po mém třetím shlédnutí filmu a zvědavost na knihu dosáhla hranice, kdy už se s tím něco musí udělat.
Měl jsem radost, když jsem si na jejich eshopu všiml dvou vydání. Nového (s filmovou fotkou) a starého (s obrázkem boty). Boty, ve které Cheryl Strayedová svojí pouť podnikla a kterou po cestě ztratila. Nebylo nad čím váhat. Nemám rád filmové obálky na knihách a ta bota knihu pěkně vystihuje.

Na čtení téhle knihy bylo zvláštní to, že mě táhla pořád ven. Jakoby nechtěla, abych ji četl v uzavřených místnostech. Když jsem ji nevzal na zahradu, tak jsem ji v batohu táhl do lesa, abych alespoň na chvíli zalezl pod strom a přečetl pár stran. A když se jí nepodařilo dostat mě na výlet, tak mě vytáhla alespoň na balkón. Ano, ta kniha v sobě prostě má touhu po cestě. Po výletě. Po otevřeném nebi.
Čtenář úplně cítí to mravenčení v nohách a svojí touhu vyrazit do dáli. Když ne vyřešit si svoje vnitřní pnutí, tak prostě poznat kousek světa. Klidně i toho světa za humny. I když Cheryl barvitě popisuje útrapy chúze, tu bolest, špínu, únavu. Rozedrané nohy. I přesto všechno na čtenáře dýchá chuť obout si boty a vyrazit také. Možná je to tím, že se autorce podařilo mezi ta slova, popisující její útrapy, umístit i dobře viditelný obraz uzdravující se duše. Protože uzdravení duše je cílem její cesty. Vstání z popela. Odpuštění si sama sobě.
Čtenář má možnost seznámit se s myšlenkami obyčejného člověka, ženy na cestě a sledovat její vnitřní přerod.
Stejně tak, jako film nepřepisuje filmovou historii, ani kniha nezáří filozofickými úvahami o životě a smrti a nestává se biblí duševních rozhovorů. Na to je Cheryl Strayedová až moc stejně obyčejná, jako jsme my. Ale právě tento fakt dodává knize důvěryhodnost a možnost autorce její upřímnost uvěřit. Stát se jejím neviditelným spolupoutníkem a během čtení zkoumat vlastní krajinu duše, mít tu možnost zprostředkovaně otevřít zavřené dveře a nahlédnout dovnitř sebe.

Nebo alespoň mně se to díky Divočině podařilo a jsem za to moc rád. Vlastně jsem díky ni i ty boty obul a vydal se na několikahodinovou pěší procházku. Ne snad proto, abych se přiblížil její cestě, ale proto, že jsem pochopil, že nám chůze pomůže utřídit si myšlenky. A utřídit si myšlenky je dost často skvělá věc ;-)

DIVOČINA
Napsala Cheryl Strayedová
Z anglického originálu Wild přeložila Naďa Špetláková
Obálku zhotovila Jana Šťastná
Vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar
Vydání první
Počet stran 400

Koupíte třeba zde: www.dobre-knihy.cz

Radka Třeštíková .:. To prší moře

Už po přečtení prvního románu Radky Třeštíkové (Dobře mi tak) mi bylo jasné, že jsem našel spisovatelku, kterou budu mít bez výhrad rád a jejíž knihy budu kupovat bez toho, aniž bych četl anotace a recenze jiných. Není to potřeba. Její jméno se pro mě ihned stalo značkou a zárukou dobře stráveného času u otevřené knihy a jsem moc rád, že tohle vše můžu potvrdit i po přečtení knihy druhé. Ba co víc ... můžu s klidným svědomím prohlásit, že předčila mé očekávání (a to jsem ho měl veliké).
Radka Třeštíková ve svých románech tvoří postavy, které bych v reálném životě odepsal jako lidi, se kterými nechci mít nic společného. Jiné světy, osudy, názory.
A právě proto mi příběhy Radky Třeštíkové tak uhranuly, protože dokázala, abych se zamyslel a hledal si cestu i k lidem, ke kterým bych si cestu nikdy hledat nechtěl.

Je zbytečné vyprávět zde, o čem tato kniha je. Znělo by to nudně a povrchně. Něco ve smyslu: Hanka je ta, co se jí stalo tamto a teď dělá tohle, protože se jí do cesty připletl tamten.
Jenže hlavní dějová linka není to hlavní, co dělá knihy Radky Třeštíkové tak bohaté a zajímavé.
Jsou to ty myšlenky pod povrchem všedních nudných dní.
Jsou to pocity. Je to ta vnitřní intimita. Lidská otevřenost sebe sama. To je to pravé kouzlo Radky Třeštíkové. Představí čtenáři postavu, dovolí mu si ji trochu prohlédnou z venčí, ale pak ... jakoby zatáhla za pojízdného jezdce zipu ... to udělá zvuk otevírání a na nás se vysypou všechny ty myšlenky ukryté uvnitř.
Ukazuje nám, že ta divná sousedka od vedle má taky svůj křehký svět, svá trápení, svojí bolestivou minulost.
Už se nejde na lidi okolo dívat stejným pohledem jako doposud, protože i ti nesympatičtí lidé mají svojí mapu osudů, která je formuje a vytváří.
Najednou je začneme chápat, neodsuzovat.
A ikdyž si o hlavní postavě můžeme říkat: "Ty jsi ale hloupá kravka, že?", najednou zjistíme, že ji máme moc rádi právě pro tu otevřenost, jejíž prostřednictvím nám ji autorka představuje.

Tentokrát se Radka Třeštíková pěkně rozepsala, kniha už není tak útlá jako předchozí dílo a já jsem za to moc rád. Každé otevření a čtení knihy se stává malým svátkem, protože je cítit, jak druhým románem získává autorka ještě větší jistotu a sebedůvěru. Slova plynou bez přestání, bez klopýtnutí, bez zadrhnutí. Plynule navazují a spojují myšlenky hrdinky a myšlenky naše, dávají nás spolu dohromady a tvoří nového člověka. Když ne napořád, tak alespoň na tu chvíli, kdy naše oči bloudí po řádcích a odpoutaly se od našeho skutečného života. Radka Třeštíková dokáže postavit pocitové mosty mezi námi a hrdinami příběhu tak přirozeně, že si toho ani nevšimneme.
Najednou jsme to my, kdo je hrdinou příběhu a na svět se díváme jiným pohledem.
Právě pro toto miluji knihy. Právě proto mám rád Radku Třeštíkovou a Petru Soukupovou.
Pro jejich dar přiblížit mi obyčejného člověka natolik, že mu vidím do duše a můžu jej mít rád takového jaký doopravdy je.

To prší moře
Napsala Radka Třeštíková
Přebal a vazbu s použitím fotografie herečky Anny Fixové od Petry Klačkové navrhl Robert Imrych.
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s.
Vydání první, 2015
www.motto.cz
421 stran
Pro čtenáře od 15ti let

P.S. Jedinou výtku mám k obalu knihy. Jako chlap jsem se jí skoro styděl číst si ji na veřejnosti, protože mi příjde, že obal je zavádějící a knihu řadí do sekce laciných hloupých knih pro zamilované pubertální slečny. A taková ona opravdu, ale opravdu není.
Je to škoda, protože právě kvůli obálce ji do ruky moc mužů (pokud autorku neznají) nevezme a přitom jim kniha má co říct. Protože Radka Třeštíková píše tak otevřeně, že je to pro muže ideální možnost, jak nahlédnout do duše jedné ženy.

Paulo Coelho .:. Nevěra

Představovat Paula Coelha čtenářům asi není potřeba.
Jeho Alchymista je natolik známý, že v jisté době nečíst Alchymistu bylo stejné, jako nečíst Malého prince. Kdo ho nečetl, raději to v diskuzi s dalším čtenářem nepřiznal.
No a právě Alchymista byl jediná kniha od Coelha, kterou jsem kdy četl.
Toho "Sluníčka uvnitř" na mě, v době mých telecích let, bylo trochu moc a dál jsem se mu už raději vyhýbal. Když vyšla Nevěra a s ní přišla vlna "Depresivní Coelho, vraťte nám Alchymistu!", zbystřil jsem. A teď, když nakladatelství Tympanum připravilo její čtenou podobu a já si ji díky Audioteka.cz mohl poslechnou, už jsem nezaváhal.
Je načase si na Coelha vytvořit svůj vlastní názor.

Co mě upřímně překvapilo, Nevěra pro mě není kniha o nevěře.
Jasně, nějaká ta mimo manželská pletka v knize je, ale není vlastně tak důležitá, jak se nás název knihy snaží přesvědčit.
Pro mě se tahle kniha stala sondou do duše jedné ženy, do duše manželky, která se uprostřed cesty svým vlastním životem zastaví a najednou zjistí, že už neví, kudy dál.
Je bohatá, má milujícího muže, bezproblémové děti, skvělou práci.
Ale něco ji chybí.
Sžírá uvnitř, prohlubuje prázdno.
Občas to tak na lidi příjde.
Mají relativně všechno, mají to, co by ostatní bez váhání nazvali Štěstím. Ale když jste uvnitř, když se to děje vám, můžete zjistit, že jste vlastně mrtví. Schází dobrodružství, schází emoce.
Životní vášeň.
Rodinný život tohle lidem občas způsobí. Den za dnem plyne, v restauraci si dáváte stále stejné jídlo, vedete stále ty stejné řeči se stejnými lidmi a váš partner každé ráno čte stejné noviny u stejné snídaně. Jistě, milujete ho, o tom není pochyb. Je tu ale to velké ALE.
Nejste prostě šťastní. Spokojení. V noci nemůžete spát a ve dne se cítíte jako ve snu. Něco se musí změnit. Něco se musí stát.

A o tomhle Nevěra je. O tom, že se něco stalo a hlavní hrdinka Linda se s tím musí vypořádat.
Další postavy jsou v tomhle příběhu vlastně jen kulisa.
Děti jakoby neexistovaly, charaktery dalších postav jsou jen nastíněné.
Zato vnitřní svět Lindy je tak intimně otevřený, že se v něm prostě musí najít každý dospělý člověk. Narazit zde na své vlastní myšlenky a začít přemýšlet, zda náhodou i on nejstojí uprostřed své životní cesty a najednou neví, kudy dál.
Jak jsem zmínil už na začátku. Je to sonda do ženské duše, byť perem muže.
A je to sonda mrazivá, nutící přemýšlet o svém vlastním životě.
Depresivní? Možná ... možná pro ty, kterým je zatěžko podívat se upřímně na svůj život, na své manželství a podrobit ho drobnohledu. Protože těch sžíravých myšlenek je mezi větami opravdu hodně. Ale možná právě díky tomu najde člověk sílu být k sobě konečně opravdu upřímný a otevřít oči. Ta trocha duševního nepohodlí za to vážně stojí ...

Nakonec bych se rád zmínil o zpracování téhle audioknihy.
Jana Stryková mi předčítala už jednou a to ženskou postavu v knize Zmizelá.
Moc pěkně se mi poslouchala a její hlas si pamatuji dodnes.
A teď, když propůjčila svůj hlas Lindě, jsem z ní byl nadšený.
Melodie jejího vyprávění k postavě prostě sedí a já jsem moc rád, že jsem dal přednost audioknize před potištěným papírem.
Jak jsem řekl, příběh Nevěry je pro mě příběhem o ženské duši a když vám kniha své myšlenky do ucha vkládá hlasem Jany Strykové, jsou to myšlenky tak uvěřitelné, až z toho mrazí.

Nevěra
Nahrávka vznikla podle knihy Paula Coelha - Nevěra vydané nakladatelstvím Argo v roce 2014. Z portugalského originálu Adultério přeložil Jindřich Vacek.
Čte Jana Stryková.
Režie Alexandra Bauerová.
Zvuk Jiří Pochvalovský.
Hudba Mario Buzzi.
Design obalu Pavel Růt.
Úprava obalu pro CD Martin Urbánek.

Vydalo Tympanum, s.r.o., v květnu 2015.

K zakoupení na Audioteka.cz

Helen Fieldingová .:. Bridget Jonesová: Láskou šílená

Audioknihy miluji po celý svůj život.
Pamatuji si, že už jako malý kluk jsem každou neděli po obědě zalezl do vyhřátých peřin a poslouchal rozhlasové hry, zdramatizované příběhy a pohádky. Ty chvíle byly úžasné. Pečlivě vybrané charismaticky znějící hlasy mě pozvaly na výlet do jiných světů. Stačilo jen ležet na zádech, mít zavřené oči a ruce za hlavou.
I po dvaceti letech si vybavím snad svůj první vyslechnutý sci-fi příběh o raketových stíhačkách, které pořádají závod kolem Slunce. Byl jsem nadšený a unešený. Byl jsem lapený mluveným slovem. A jsem dodnes.
Audioknihy jsou moji společníci při činnostech, kdy držet otevřenou knihu je nemyslitelné nebo hodně nepraktické. Třeba při tříhodinovém úklidu každý víkend na firmě. Při chlapských kutilských pokusech ve sklepě. Při chůzi tam a zase zpátky. Při cestě vlakem. Při řízení auta, když jedu někam dál než jen na nákup. A hlavně při pravidelném běhu.
Audioknihy jsou výborným společníkem, když se člověk cítí sám. Slyší příjemný lidský hlas, který k němu promlouvá a vypráví mi příběhy.

Proto jsem byl nadšený, když se mi ze stránek Audioteka.cz ozvali, zda bych zde nechtěl mluvit i o audioknihách. Jistě že chci. Vždyť v MP3 přehrávači mám vždy alespoň dvě knihy a přehrávač pokaždé připravený v kapse pro případ nouze :-)

Při výběru jsem dlouho neotálel. Knihu Bridget Jonesová: Láskou šílená jsem měl na seznamu už dlouho. Možná vás napadne otázka, proč chce chlap poslouchat zrovna takovouhle knihu? Protože tím chlapem jsem já :-) Mám rád chytré knihy určené pro ženy. Už jsem to tu určitě párkrát zmíníl. Používám knihy pro ženy jako sondu do jejich myšlení. Možná ne vždy úspěšně, ale snaha se přeci cení.

Příběhy Bridget Jonesové jsou pro audioknihu jako stvořené. Nebudeme si nic nalhávat, přeci jen to nejsou vážné a těžkopádné filozofické úvahy o životě a smrti (spousta žen teď se mnou určitě nesouhlasí a namítá, že právě o tom Bridget Jonesová doopravdy je) a jako takové můžou být ideální kulisou běžného obyčejného dne.

Takže vážení, zapněte žehličky, nachystejte kopu vypraného prádla, 13 hodin a 26 minut života Bridget Jonesové právě začíná.
Tentokráte žádná Renée Zellweger, ale Martina Hudečková se oblékla do téhle knižní postavy.
Upřímně, chvilku mi trvalo, než jsem se na její hlas naladil. Trochu mi lezl na nervy, někde (tam uvnitř mé hlavy) něco skřípalo a drhlo. Až později jsem si uvědomil, že ne hlas Martiny Hudečkové, ale to postava Bridget mi lezla na nervy. Protože tohle ona opravdu umí. Když někdo celou kapitolu skuhrá o tom, že nemá na Twitteru žádné followery, máte sto chutí mu virtuální knihu omlátit o hlavu. Takže vše je tak, jak má být a já se zpětně omlouvám se za svoji nedůvěru k výběru hlasu naší hrdinky. Vlastně to snad ani lepší být už nemohlo.

Asi je hloupost vyprávět zde, o čem kniha je. Všichni víme, co je Bridget Jonesová zač. Zmatená, nic nestíhající holka, která v tomto díle už mírně zestárla, má dvě děti, je zase bez chlapa (tentokráte ne vlastní vinou) a jejíž svět je jeden velký chaos. Normální vnitřní svět každé druhé holky. Strašně, ale opravdu strašně, dokáže jít chlapovi (který se do jejího příběhu ponoří) na nervy, ale i přesto ji musí mít člověk rád. Pro tu její myšlenkovou intimitu, rozhádanost a otevřenost.

Mužský čtenář/posluchač si během vyprávění zákonitě musí položit otázku, zda se opravdu v hlavě každé ženy honí takovéhle věci. A pokud ano, jak ten život vlastně můžou přežít bez úhony :-)
Ale pak si určitě vzpomene na svoje vlastní vnitřní hovory a kajícně se všem ženám potichu omluví.
Ano, Bridget je možná trochu láskou šílená, ale je tak příjemně lidská, že ji člověk tu její odvěkou rozhádanost rád odpustí.

Ano, zvolit si knihu Bridget Jonesová: Láskou šílená v její audio podobě byla dobrá volba.
Kdybych sáhnul po papírové verzi, možná bych tak spokojený nebyl, ale když mi promlouvala do uší při běhu a mé myšlenky odváděla pryč od upocené únavy, byl jsem za její společnost moc rád.

Helen Fieldingová .:. Bridget Jonesová: Láskou šílená
Napsala Helen Fieldingová, čte Martina Hudečková
Délka: 13 hod. 26 min.
Kategorie: Humor, satira a komedie
Typ: Audiokniha kompletní

Kupit si ji můžete za 299,- Kč ZDE ;-)

Petra Soukupová .:. Pod sněhem

Tak jo. Nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše a řekněme si to hned na začátku.
Tahle kniha je to nejlepší, co jsem prozatím letos četl. Tečka.
Takže si obujte boty, vemte si peněženku, jděte do nejbližšího knihkupectví a knihu si kupte.
...

Co?
Vy jste ještě pořád tady? Tenhle můj dramatický úvod vám nestačí a stále na něco čekáte?
No dobrá, tak tedy jinak.
Miluji obyčejné a banální lidské příběhy, kde se neděje nic moc zvláštního, jen takové to normální lidské žití, upřímné, pravděpodobné a tak pravdivé, až člověku po zádech přejíždí mrazivé svědění a nutí jej se ošívat, protože si při čtení stále častěji uvědomuje, jak se najednou stal součásti příběhu a už to nejsou jen tři sestry se svými dětmi v autě, jedoucí na narozeninovou oslavu, ale jsou to tři sestry se svými dětmi a on, jedoucí na narozeninovou oslavu.
Soukupová píše tak děsně sugestivně a reálně, až najednou opravdu sedíte v tom autě s nimi, cítíte se jako jejich bratr (nebo čtvrtá sestra) posloucháte ty obyčejné nudné rozhovory a zůčastňujete se vášnivých hádek, které bodají nože do zad a ubližují.
A to vše píše tím svým frackovitým stylem, znějící jako kulometná palaba, dlouhá souvětí bez přímé řeči a bez nadechnutí. Tok slov nabírá svoji rychlost, slévá se do vět a souvětí a nedovolí čtenáři si odpočinout. Neznám Petru Soukupovou osobně, ale z různých rozhovorů a reportáží mi příjde jako holka, která toho mezi cizými lidmi moc nenamluví. Vždy na mě působí jako někdo, kdo by chtěl být někde jinde, než právě je. Ve své ulitě. Když ale začne psát, urve se ze řetězu a je k nezastavení. Příjde mi, jako člověk, který mlčel už dlouho, neměl se komu vypovídat a teď, když konečně našel svého posluchače, je k nezastavení a mluví a mluví a mluví.
A mluví takovým zajimavým a upřímným způsobem, že se vám dostane pod kůži, dotkne se těch nejskrytějších myšlenek uvnitř vás, zahraje na citlivou strunu a vy ji to všechno sežerete a jen čekáte, co bude na další straně.
Petra má dar vytvořit postavy, které vás štvou a lezou vám na nervy a přitom vám je představí takovým lidským způsobem, že chápete proč jsou takové. A co víc, najdete v jejich nitru i kousek sebe a díky tomu jsou vám blíž. Prostě rodina. Knižní rodina. Ikdyž víte, že jsou to lidi na ranu, máte je rádi, protože jste mezi svými a cítíte se s nimi doma.
Tohle Petra Soukupová prostě umí. Vytvořit svět, který je tak moc podobný tomu vašemu, že snadno uvěříte v jeho existenci a budete se v něm cítit přirozeně, ikdyž se tam dějí obyčejné a smutné věci.

Tak a teď vážně. Běžte do toho knihkupectví!
Protože i obálka je jedna z nejhezčích, jaká letos vyšla, a v knihovně vypadá prostě skvěle ;-)




 
Pod sněhem
Napsala Petra Soukupová
Obálka Tomski & Polanski (www.tomskipolanski.com)
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. (2015), vydání první
www.hostbrno.cz
373 stran

Simon Sinek .:. Lídři jedí poslední

Kniha Lídři jedí poslední není kniha o jídle a také to není kuchařka.
No, ikdyž ... pokud se na to nezaujatě podíváme, kuchařkou by v jistém slova smyslu být mohla.
Mohla by to být kuchařka, kterak správně vyrobit vůdce, hodného následování.
Jedna část knihy totiž rozebírá chemické látky v těle a vysvětluje, jaký vliv mají na člověka, co způsobují a proč se vlastně chováme tak, jak se chováme v určitých situacích.
Čtenář se chvílemi cítí jako mladý chemik.
Smíchává všechny ty korizoly a oxytociny, serotiny a dopaminy a díky tomu mu v hlavě vzniká guláš chutnající po dokonalém zaměstnanci. A po dokonalém šéfovi.

Ale nebojte, není to náročná kniha plná chemických vzorců a těžko pochopitelných příkladů toho, co a jak funguje. Vůbec ne!
Právě naopak!
Simon Sinek mě nadchnul už svojí první knihou Začněte s proč a dost často si na ni vzpomenu, když se rozhlížím kolem sebe a myslím si na své oblíbené firmy, podniky.
S knihou Lídři jedí poslední jde Sinek ještě hlouběji a ukazuje nám ty, kteří naše oblíbené firmy pozvedli. A nebo přivedli ke zkáze.
Na spoustech příkladů nám představuje hrdiny, upozorňuje na to, kde se zachovali jinak než všichni ostatní a jaký to mělo následek.
A my, čtenáři, tohle povídání čteme s nadšeným zaujetím, jakoby se jednalo o napínavý dobrodružný román.
Protože to svým způsobem dobrodružný román je. Držíme palce charakterním hrdinům, kteří se bijí za své podřízené, kteří svým kolegům slouží a pomáhají jim v jejich vzestupu a pohrdlivě se posmíváme těm, kteří mysleli jen na sebe a čekal je zákonitý pád.
"A co jsi čekal, všiváku", často nás napadne, když Sinek jasně a srozumitelně popisuje, proč špatný vůdce dopadl tak, jak dopal. Popisuje to totiž takovým způsobem, že vás prostě musí napadnout: "No jasně, vždyť to je logické. To je jasné! Jak jsem si toho mohl nevšimnout dřív!".
A začnete myslet na svého šéfa, začnete nezaujatě přemýšlet nad sebou a nad svojí pracovní morálkou. Přemýšlíte, zda jste svým kolegům tou správnou podporou, nebo zda jste ten, kdo by šel nahoru přes jejich mrtvoly.
Díky téhle knize si dovolíte dívat se na svoje zaměstnání ne jako na prostředek obživy, ale jako na činnost, kterou ovlivňujete ostatní lidi a vidíte situace, které ovlivňují vás.
A je docela pravděpodobné, že vás přepadne touha se vůdcem stát. Být tím, kdo dělá věci správně a inspiruje lidi. Protože si uvědomíte, že Simon Sinek má pravdu v tom, že když něco děláte pro druhé, přežene se vámi vlna příjemného uspokojení a dodá vám hřejivý pocit člověka, který drží tým pohromadě.
U téhle knihy platí, více než kdy jindy, poslední věta příběhu: "Pokud vás tato kniha inspirovala, předejte ji prosím dál někomu, koho chcete inspirovat."
Opravdu budete mít chuť ji poslat dál. Dát ji svému šéfovi, ať už dělá svoji práci správně nebo ne, protože v téhle knize jsou ukryté odpovědi na otázky, které si musí (ve skrytu srdce) každý upřímný vůdce pokládat.
Takže pokud váháte nad vhodným darem pro někoho, kdo má pod sebou nějaké lidi, lepší dar asi už ani nenajdete. Protože láhev vína mu dá každý, ale možnost změnit životy ostatním už málo kdo.

Lídři jedí poslední
Napsal Simon Sinek
Z anglického originálu Leaders Eat Last: Why Some Teams Pull Together and Others Don't, přeložil Viktor Horák
Vydal Jan Melvil Publishing, s.r.o. (2015), vydání první
www.melvil.cz
www.mitvsehotovo.cz
262 stran