A stejným rovnoměrným tempem ubíhaly i věty na stránkách. Uhranuly mě a spolu s monotóním zvukem vlaku mě uvedly do čtenářského stavu příjemného tranzu. Častokrát jsem knihu odložil a nesoustředěným pohledem sledoval okolí. V mysli jsem byl ale stále v příběhu. Skutečné okolí jsem viděl jako v mlze a přes něj se mi mihotavě promítal kraj, který jsem díky této rozečtené knize poznával. Kraj, který je fiktivní a utopistický. Děsivě utopistický.
Dvanáctiletého Jonase poznáváme ve chvíli, kdy se snaží pojmenovat svoje současné pocity. Protože Jonas, stejně tak jako všichni lidé ve Společenství, si zakládá na přesném vyjadřování. Z počátku se přiklání ke slovu strach, nakonec ale příjde na to správné slovo. To slovo je "znepokojený".Jonas se cítí znepokojený.
A postupem času ten pocit přenese i na mě. Začínám se totiž taky cítit mírně znepokojený.
Jonasův svět je tak dokonalý, že městečko Stepfortských paniček je (v porovnání s tímto světem) slabým odvarem chutného čaje. Jonasův svět prostě funguje. Dokonale.
Všichni jsou slušní, zdvořilý, ohleduplní, pomáhají si na vzájem. Nejsou války (a nikdo vlastně ani neví, co slovo "válka" znamená), není chudoba, hlad, nemoce.
Už od narození je život každého člověka detailně sledován a určován. Ošetřován k bezchybné dokonalosti. Žádné špatné emoce, žádný strach, žádná nejistota. Všichni mají stejné věci, stejné oblečení, stejný účes. Rodinné jednotky jsou pečlivě vybírány, partneři se k sobě skvěle hodí, vzájemně se doplňují. Všichni se mají rádi. Každé ráno se sejdou u jednoho stolu, povykládají si o svých snech a společně proberou jejich význam. Děti se celé své dětství připravují na svůj důležitý a plnohodnotný život. Studují, chodí na dobrovolnické práce a čekají na své Zařazení.
Zařazení je okamžik, kdy je jim přidělena práce, kterou budou zastávat celý svůj život. Až do svého slavného Vyřazení. Budoucí zaměstnání je tak pečlivě vybíráno, že se snad ještě nikdy nestalo, aby byl někdo nespokojený. Naprostá většina dětí ke svému povolání stejně už dávno měla nějaké sklony. Jak říkám, vše je naprosto dokonalé a úžasné!
Tak co? Už jste také trochu znepokojeni?
Jonas ano.
Protože Jonas nemá ani potuchy, kam jeho kroky vedou, k čemu může být předurčen. A ve světě, kde vše je pevně dané a jasné, je to tak trochu důvod k znepokojení.
Je proto pro něj velkým překvapením (a pocta), když je mu přidělena role Příjemce paměti.
Příjemce paměti je vážený člověk, který jako jediný uchovává vzpomínky Společenství.
Všechny vzpomínky. Ty dávno minulé. A když Společenství potřebuje v naléhavých situacích s něčím poradit, obrátí se právě na Příjemce paměti. Ten, na základě své moudrosti (kterou získá ze všech těch vzpomínek), poradí, kterým směrem se mají všichni dále vydat. Ale to se stává málokdy. Jak jsem řekl. Jonasův svět je prostě dokonalý.
Poznává, co je to bolest. Poznává, co je to láska. Poznává, že dokonalost jeho světa je vykoupena nekončícími ústupky a zapomenutími. Zjišťuje, že existují barvy ... A my, spolu s Jonasem, začínáme přicházet na to, že sťastní lidé v tomto světě jsou ochuzeni o spousty běžných věcí. Událostí. Skutečností. Citů.
Přicházíme na děsivý fakt, že dokonalost je záležitost nesmírně krutá ...
Úžasná kniha!
Dárce
Napsala Lois Lowryová
Z anglického originálu "The Giver" přeložila Dominika Křesťanová
Ilustrace na obálce Nikkarin
Vydalo nakladatelství ARGO (2013)
www.argo.cz
208 stran
Díky za text. Já ji četla asi před rokem, říkala si "dobrý, dobrý...ale ne výborný. Takový Orwell pro děti, asi by si to měly přečíst. Ale já? Připadalo mi to trochu moc schematické No a pak jsem došla na konec a zůstala zírat s otevřenou pusou. Ten konec je vynikající a silný a vůbec, já i ty své výtky vzala zpět. Pak ještě autorčin doslov o tom, jak právě závěr chápou děti, co jí o něm píší. K přemýšlení, zůstalo mi to v hlavě.
OdpovědětVymazat