Jon Krakauer - Útěk do divočiny

Někdy se to nepodaří. To magické souznění mezi vizí spisovatele a fantazií čtenáře. Nedojde k vzájemnému propojení a všechna ta energie, to vzrušující jiskření vznikající při otevření každé nové knihy, se prostě během pár popsaných stran ztratí a vyšumí do prázdna.
Uznávám, že dnes je to mnou, že to já sám můžu za své zklamání. Mám totiž tenhle příběh rád zfilmovný a ikonická fotka Christophera, kterak sedí v divočině před rozpadlým autobusem (ve kterém za pár dní zemře), je pro mě symbolem volnosti, svobody a dobrodružství.
Kolem tohoto příběhu jsem si za ta dlouhá léta vytvořil tak velké množství doměnek a opředl jsem jej dlouhými sítěmi svých vnitřních příběhů a myšlenek, že realita pro mě zákonitě musela být zklamáním.
Na přečtení knihy jsem se totiž těšil dlouho. Až příliž dlouho.
Natolik dlouho, že mé podvědomí si vytvořilo očekávání od knihy naprosto nereálné.
V té mé představě ji píše sám Christopher, pročítám si vlastně jeho deník, kde jazykem Henryho Davida Thoreaua popisuje svoji svobodu, svůj vnitřní svět a ukončuje jej dojemným rozloučením se světem, když si uvědomí, že autobus již nikdy neopustí, že v něm doopravdy zemře.
Neptejte se mě, kde jsem tuto představu vzal, prostě ve mně již léta vězí a když jsem knihu konečně spařil v knihovně a poprvé ji doma otevřel, vyvolalo to ve mně tak velké zklamání, že už nemohlo pomoci vůbec nic ... někdy jsou očekávání příliž veliká ...

V žádném případě nechci říci, že ta kniha je špatná, protože ona není špatná.
Jen je jiná, než jsem já potřeboval.
Píše ji novinář, který se vydal po stopě tragicky zahynuvšího hrdiny a stylem detektivního pátrání nás seznamuje s tím, jak to všechno asi bylo.
Navštěvuje lidi, se kterými se Christopher po své cestě setkal a kus knihy se dokonce zabývá dobrodružstvím svým, které nemá s příběhem o Christopherovi pranic společného. Jakoby ego spisovatele vybuchlo a chtělo nám čtenářům dokázat, že i on je dobrodruh a ikdyž nezemřel hlady, má nám co vyprávět.

Sorry jako, ale mě šlo jen a jen o příběh Christophera!

Přeskakuji ... ano, opravdu přeskakuji ... celou pasáž s příběhem autorovým a během toho mi dochází, že už dál číst nechci. To, co jsem očekával od knihy, již nedostanu a konec příběhu znám. Protože koncem tenhle příběh začíná. V rozpadlém autobuse v divočině Aljašky se najde mrtvé tělo mladého muže, který se vydal do těchto koutů, aby zkusil žit v souladu s přírodou. Nepovedlo se mu to. Umřel.
A všechny ty naše vnitřní příběhy a vysvětlení o tom, co ho k tomu vedlo, jsou stejně dobré (ne-li lepší) jako jakékoliv jiné. V tomto případě by bylo lepší, kdybych zůstal u těch svých vlastních a žil v nevinném přesvědčení o tom, že existuje deník dobrodruha, který neumřel, ale jen usnul a teď žije ve svých dokonalých představách o divočině a souznění s přírodou ...

Útěk do divočiny
Napsal Jon Krakauer
Z anglického originálu Into the Wild přeložil Jiří Martínek
Vydal Columbus, spol. s r.o. roku 1999
268 stran