Daniel Goleman .:. Pozornost (Skrytá cesta k dokonalosti)

Kniha Pozornost ve mně vzbudila spoustu emocí ... vztek, nadšení, pokoru, nová a nová předsevzetí, zklamání ze sebe sama, další a další pokusy o uchopení toho všeho a snaha překonání veškerého zlého a nesoustředěného uvnitř sebe.
Tohle všechno se v nenápadné modré knize (s charakteristickým logem nakladatelství Jan Melvil publishing) ukrývá, tohle všechno jsem v ní našel.
A uznejte sami, to není málo na jednu knihu!

Otevřejně přiznávám, že mám problém s udržením pozornosti. Dost často dělám některé věci souběžně a přestože se tvářím jako hrdina a multifunkční člověk, dost z těchto věcí dělám jen tak napůl, povrchně. Kloužu po hladině a nenořím se do hloubky. Vybírám drobky, pokaždé někde něco ochutnám a hned se deru o stůl dál, možná proto, že se bojím, aby mi někde něco neuteklo. V prohlížeči mám vždy otevřeno o pět oken více, než můžu zvládnout, a proklikávám se mezi nimi, ikdyž mám článek v aktuálním okně rozečtený a opravdu mě baví. Namyšleně tomu říkám surfování po informacích, ale až Daniel Goleman mi díky svojí knize ukazuje mojí nesoustředěnost a pojmenovává to, co ve skutečnosti dělám.
Jsem na 24. stránce a narazím na kvíz.
Kvíz, který má nás čtenáře otestovat v tom, jak velkou pozornost jsme věnovali předešlému textu ... vyzkouší nás z již přečteného.

Kniha letí poprvé pod postel ...
"Pitomej namyšlenej pisálek! Neumí psát srozumitelně a pak se mi tu bude posmívat?! Je to jeho chyba, že jsem neuměl odpovědět ani na jednu otázku!" ...

Druhý den spolknu svojí nesmyslnou hrdost a jdu do toho znovu. A pak znovu. A znovu.
Za celou svojí kariéru knihomolství jsem neodhodil knihu do kouta tolikrát, jako právě knihu Pozornost. A už vůbec se mi nestalo, že bych ji z toho kouta tolikrát vytáhnul.
Většinou nedávám knihám druhou šanci. Natož třetí, čtvrtou ...
Ale takhle mi nedá spát. Jak jsem řekl už na začátku ... vzbuzovala ve mně emoce. Odhalila mi něco, co jsem si nechtěl přiznat pěkně dlouhou dobu ... a to mě zlobí, to mě štve.

Nene, ta kniha není špatná, vůbec (!) není špatná ... jen po svém čtenáři chce jednu jedinou věc a tou je: udržet si Pozornost. OK, není psaná zrovna nejčtivější formou (Daniel Goleman je spíše vědec, než autor čtivých nenáročných beletrií), ale to je asi hlavně můj problém, než problém autora.
Co se ale musí nechat a co moc rád vyzdvihuji, ta kniha je hrozně zajimavá.
Nutí mě některé věty číst opakovaně. Jak z důvodu, abych je správně pochopil, tak z důvodu, abych se přesvědčil, že jsou opravdu tak trefné, jak mi příjde.
Během čtení jsem si tolikrát řekl "Ty jo, fakt že jo!", že se tu o tom musím zmínit.
Goleman prostě ví, o čem píše a snaží se nám nastavit zrcadlo, ve kterém se můžeme důkladně prohlédnout. Někomu se nemusí ten výsledný pohled líbit (třeba mně), ale někdo se díky němu může naparovat pýchou z toho, jak dokonale soustředěný je (ten, kdo bez problému přelouská celou knihu a ani jednou ji neodhodí do kouta).

Ano, bylo pro mě těžké najít si ke knize ten správný osobní vztah, najít si k ní cestu. Uchopit všechny ty myšlenky v ní ukryté a nějak je zpracovat. Ano, bylo těžké knihu neodložit a nevzít si do rukou jinou, snadněji stravitelnou. Stojí to však za to. Jak Melviláci píší na svém webu: "Tato knížka nemusí, ale může změnit váš život. Pokud se jí to podaří, změní skrze vás celý svět." ... pokud něco vystihuje podstatu této knihy, tak je to tahle věta.
Prostě ji musíte dát šanci. Dát svůj čas. Dát ji svojí POZORNOST!
Já jsem díky ni začal znovu. Snažím se jít do hloubky. Nepřeskakovat z jednoho internetového okna na druhé. Při rozhovoru se ženou po očku nesledovat nové statusy na Facebooku.
Při vyprávění svého syna (o imaginárních šarvátkách v jeho malém světě) zaklapnout rozečtenou knihu.
Dívat se lidem při rozhovoru do očí ...
To vše díky Pozornosti.
Ano, hrozně mě ta kniha štvala ... ale asi mi dala i tu dobře mířenou ranu do slabin, která mě probrala z mé zahleděnosti.
Díky za to!

... tak, a teď si jdu do knihovny půjčit nějaký zamilovaný román, abych si konečně odpočinul ;-)

Pozornost (Skrytá cesta k dokonalosti)
Napsal Daniel Goleman
Z anglického originálu "Focus: The Fidden Driver of Excellence" přeložil Jan Melvil
Vydal Jan Melvil Publishing (2014)
www.melvil.cz
312 stran

Monika Peetzová .:. Úterní ženy

Knižní edici "Beletrie nejen pro ženy" od vydavatelství Host mám opravdu rád a protože nejsem žena, jsem moc vděčný za to nevylučující slovo "nejen". Už jsem to asi u nějaké knihy z této řady zmínil, to slůvko "nejen" je tam docela důležité. Protože každá kniha, vydaná pod touto hlavičkou, je ideální šance pro muže, kterak navštívit intimní zónu ženských myšlenek a přitom nebýt narušitelem jejich klidnéhu toku. Něco takového, jako mít tu možnost být neviditelným účastníkem ženského kruhu a nikým nespatřen potichu naslouchat důvěrnému vyprávění celoživotních kamarádek. Inteligentních kamarádek ...
Je to asi moje podvědomá reakce, že po knihách z téhle přihrádky automaticky sáhnu vždy, když se mé tělo cítí unavené, nebo napadené virem. Vím už, že při čtení knih z této edice si odpočinu, pobavím, osvěžím ... že nemusím neustále přemýšlet nad složitostmi děje a odhalovat komplikované osobnosti postav.
Prostě vypnu a nechávám na sebe působit léčivou moc vyhřáté postele, hrnku horkého čaje a faktu, že po mně nikdo nic nechce. Proto, když na mě tentokráte přišlo usmrkané období, měl jsem po ruce nejen čaj, ale i Úterní ženy ...

Úterní ženy jsou odvěké kamarádky, které se každé první úterý v měsíci sejdou, něco popijí, pojí a hodně toho namluví. Normální, obyčejně neobyčejné ženské, plné zážitků ze svých rodin, zaměstnání, životů. Každý rok si spolu naplánují krátkou dovolenou a následně vyrazí. Prostě nejlepší kamarádky, které se takto schází už dlouhých patnáct let.
Žádná velká dramata, jen normální běžný život, který každý z nás známe a který sami žijeme.
Až jednoho dne se jejich společný setkávací rituál naruší, protože jedné z nich, Judith, se dosavadní život dramaticky změní. Stala se vdovou ...
Stala se vdovou a v pozůstalosti po svém manželovi našla deník, který si její manžel vedl při svém putování do Lurd. Nedokončený deník.
Na poutnickou cestu se Arne vydal, když zjistil, že je vážně nemocný a hledal na ni své rozhřešení. Možná i zázrak, kdo ví ... cestu však nedokončil. Došly mu síly a musel se vrátit. Aby následně umřel.
A tak tu teď Judith stojí před svými kamarádkami a praví, že s nimi letos na žádnou dovolenou nejede, že musí dokončit poutnickou cestu svého zesnulého manžela. Symbolicky se s ním takto rozloučit. Vyprovodit ho na věčnost a uzavřít tuto kapitolu svého života ...
Tušíte správně ... co by to bylo za kamarádky, kdyby nechaly svoji družku vyrazit samotnou, bez podpory. Vyrazily proto všechny společně a my vyrážíme s nimi.

Duchovní poutnické cesty slouží k tomu, aby si poutník udělal pořádek ve svém životě, ve své duši. Na cestě totiž potkává sám sebe a musí se postavit svému protějšku čelem.
Nelze utéct před svojí povahou, před minulostí. Vlastní i společnou.
Čím větší vzdálenost Úterní ženy pokoří, tím více se o nich dozvíme. Společné osudy se prolínají, odkrývají skryté tajemství, touhy a uvědomění si.
Každá na této cestě něco nachází a každá z tohoto poznání vychází nová, silnější.
Silnější v prozření, že jejich dosavadní život se musí změnit. Ať už od základu, nebo jen nabrat jiný směr.
Každý z nás by se měl jednou sebrat a vydat na poutnickou cestu. To proto, aby na ní našel střípky sebe sama. Stejně tak, jak se to povedlo jim. Protože někdy se nehybný zatuchlý vzduch v srdci dá vyvětrat jen pořádným průvanem ...

Nebojte, ikdyž jde o cestu sebepoznání, v žádném případě není tato kniha vážná či těžká.
Sebepoznávat se dá i humorně, laskavě a čtivě.
Každou z žen během cesty důvěrně poznáme a ikdyž třeba nebudou naší krevní skupinou, zjistíme, že je všechny máme rádi. Pro tu jejich lidskost a nedokonalost.
Pro ten optimismus, do kterých je autorka oblékla.

Takže ... až i na vás někdy usedne únava tělesná či duševní, zkuste sáhnout po tomto příběhu.
Třeba i vás potom popadne touha vydat se na cestu a poznat sebe sama ... a pokud ne, tak si prostě jen přečtete další hezkou a milou knihu. Odpočinete si ...

Úterní ženy
Napsala Monika Peetzová
Z německého originálu "Die Dienstagsfrauen" přeložila Vladana Hallová
Vydal Host - nakladatelství s.r.o. (2012)
http://nakladatelstvi.hostbrno.cz
296 stran

Dicks Matthew .:. Paměti imaginárního kamaráda

Tak jo ... dnes nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a řeknu to na rovinu.
Paměti imaginárního kamaráda jsou pro mě prozatím nejlepší knihou tohoto roku a rozhodně se dostávají do pomyslného žebříčku mých nejoblíbenějších knih.
Ne snad proto, že by "Paměti" změnily moje vnímání světa, že by odhalily něco doposud skrytého, nebo že by otevřely v mé mysli netušené rozměry a myšlenky.
To vůbec ne ... moji pozornost si získaly hlavně kvůli originálnímu příběhu. Tomu kouzlu vlastní fantazie. Představám a možností vytvářet si vlastní světy. Kvůli možnosti naprosto uvolněnému dennímu snění. Prostě a jednoduše, ta kniha je mi tak moc blízká, i přes to, že já jsem nikdy žádného imaginárního kamaráda nestvořil ... nebo si na něj alespoň nepamatuji.

Budo je kamarád Maxe, který chodí do první třídy a který je tak trochu jiný než ostatní děti.
Je chytrý a domů nosí ze školy moc pěkné známky, ale jako každé dítě, má své mouchy. Třeba nemá rád, když se ho někdo dotýká. Přímo nesnáší, když se něco děje jinak, než očekává. Vše musí mít svůj zajetý řád. Nemá rád, když na něj mluví někdo cizí a nedokáže řešit problémy. Nedokáže si poradit s rozhodnutím, zda si vzít ráno modré nebo zelené tričko. Občas je toho na něj všeho moc a aby se mu nepřetížil mozek, tak se prostě vypne ... zasekne. Uzavře se do své mysli, zůstane ve svém vnitřním světě.
A Budo je jeho kamarád. Kamarád, který mu pomáhá vyznat se v tom našem chaotickém světě. Budo je jeho jediný kamarád ... imaginární kamarád.
Celou knihou nás provází právě Budo. Jsou to jeho paměti a vypráví nám o tom, jaké to je být imaginárním kamarádem. Jaké starosti trápí jeho a na co myslí, když ho jeho reálný kamarád nepotřebuje, co dělá a kam chodí. Vypráví nám o svém strachu z neexistence. O mizení.

Také nám vypráví o Maxovi. O Maxovi, kterého má strašně moc rád a pro kterého by udělal všechno na světě.
Popisuje a vysvětluje nám jeho zvláštní chování a i my si díky tomuto vyprávění Maxe zamilujeme. Tak rádi bysme Maxe objali a řekli mu, že to všechno bude dobré a že se nemá čeho bát. Až na to, že kdybysme jej skutečně objali, s největší pravděpodobností by se Max zasekl a trvalo by mu hodně dlouho, než by se zase odsekl. Max přeci nemá objímání rád ... a nemá rád cizí lidi!

No a pak se jednoho dne stane něco, co v sobě nemá ani náznak tolik potřebného zaběhnutého řádu. Max je vystavený naprosto nové a neznámé situaci. Stane se mu něco, na co není ani trochu připravený a zůstane v tom sám. Protože (ikdyž to zní strašně neskutečně) se někdy svému  imaginárnímu kamarádovi můžete ztratit. A pokud svého imaginárního kamaráda potřebujete k žití a on potřebuje k životu vás, váš svět se změní v dramatické a nepřátelské místo.

Ze dne na den musí Budo sebrat své imaginární síly a vydat se na záchranou misi, aby našel a dovedl domů zpět svého reálného kamaráda. A Max, ten ztracený a utrápený Max, ten také musí sebrat své reálné síly a v neznámém a cizím světě přežít bez svého imaginárního kamaráda.
Moc těžko se vám ale někoho zachraňuje, když nemáte tu moc zasahovat do reálného světa, nedokážete se ničeho dotknou a nikdo vás neslyší a nevidí. Buda totiž vidí a slyší jen jeho Max a ostatní imaginární kamarádi. A s některými imaginárními kamarády je potíž.
Buď jsou to jen dvourozměrné skvrny na zdi a nebo nepobrali moc rozumu. Svět imaginárních kamarádu je totiž natolik pestrý, jako je pestrá fantazie dětí ...

Jak jsem řekl už na začátku, tenhle příběh mě uchvátil díky tomu (nikdy nekončícímu) světu fantazie bez hranic. Díky té možnosti snít. Při čtení přemýšlím nad tím, zda není možné vymyslet si svého imaginárního kamaráda i v dospělosti a jak by asi vypadal ten můj. S čím bych se asi tak svému neviditelnému kamarádovi svěřoval, co bych mu vyprávěl?
Nakonec mi to dochází. Vždyť já svoji imaginárního kamarádku už dávno mám!
Snil jsem o ni celý život a nakonec jsem ji stvořil natolik skutečnou, že jsem si ji vzal za ženu.
A právě ona mi tuhle knihu věnovala ... k našemu výročí sňatku.
Někteří imaginární kamarádi se dokáží stát skutečnými ... ale o tom už tato kniha nevypráví, to je už jiný příběh.
To já jen abyste věděli, proč se mi ta kniha tak moc líbí ...

Paměti imaginárního kamaráda
Napsal Dicks Matthew
Z anglického originálu "Memoirs of an Imaginary Friend" přeložila Dominika Křesťanová
Ilustrace na oblálce Anna Neborová
Vydalo nakladatelství Argo (2014)
www.argo.cz
314 stran

Liane Moriarty .:. Manželovo tajemství

Jednoho dne se na mě usmálo štěstí a poštovní holubice mi doručila obálku s výhrou.
Byl jsem jeden z pěti, kteří na Facebooku Bux.cz vyhráli doposud nevydanou knihu v limitované edici Manželovo tajemství s podtitulem "někdy je lepší nevědět" ...

"Moje drahá Cecilie, pokud tohle čteš, tak jsem mrtvý ... "

Takto začíná dopis, o který v téhle knize jde.
Najde jej Cecilie a napsal ho její manžel ... jenže on ještě mrtvý není. Cecílie obrací v rukou obálku, na které je napsáno, že jej má otevřít jen v případě jeho smrti a dumá, co si s ním počít.
A jak tak přemýšlí, zda otevřít nebo neotevřít, mezitím poznáváme postavy příběhu.
Rozehrává se před námi děj, který je psaný svížným stylem a lehce se čte.
Poznáváme rodiny, kolem kterých se vše bude točit, poznáváme je na osobní úrovni, získáváme si k nim vztah, stávají se z nás jejich sousedé, kteří po setmění sledují v rozsvícených oknech jejich životy.
Postavy jako z červené knihovny ... rodina Cecilie je tak dokonalá, že více dokonalejší snad už ani nemůže být žádná jiná knižní či skutečná rodina.
Copak asi je obsahem dopisu?
Jaké strašné tajemství si pro nás paní spisovatelka připravila? Upřímně ... byl jsem zklamaný.
Obsah dopisu se dozvíme až někde ve čtvrtině knihy. Mezitím se seznamujeme s prostředím a s postavami ... zjišťujeme, kdo co prožil a jaký kdo je. Jen tam někde v pozadí se občas připomene ten svědivý pocit z touhy zjistit, co listy papíru vlastně skrývají.
Co by asi tak mohly uchovávat mě napadlo velmi brzy a celou dobu jsem doufal, že to tak nebude.
Líbil se mi styl psaní, kniha mě dokázala vtáhnout do myšlenek hlavních hrdinů a začínal jsem je mít opravdu rád. Ale pokud by se potvrdilo moje tušení, stane se z toho všeho najednou jiná kniha a mně se nechtělo jít tímhle směrem. Stalo se. Překvapení se nekoná, je to přesně tak, jak jsem tušil. Zklamání, rozčarování ...

 JENŽE! Pak přišlo to, co jsem nečekal. Autorka mě překvapila. Z příběhu se nestalo to, co jsem očekával a čeho jsem se bál. Žádné akční klišé a zběsilé tempo.
Dál zůstáváme uvnitř myšlenek a duší hrdinů a prožíváme s nimi jejich šok z odhalení.
Ano, některá tajemství je lepší nevědět, protože pokud se je dozvíte, musíte najednou čelit sami sobě. Dozvíte se díky nim to, co o sobě možná nechcete vědět.
Některá tajemství jsou tíživá a dusí vás ... provází vás celým životem.
A když to všechno prasklo, pocit úlevy se k manželovi Cecilie nedostavil. Někdy prostě úleva přijít nemůže. Jen přenesete ten tíživý pocit na další lidi a jejich život nadobro změníte. Svět kolem vás změní barvu, duhu zakryje mrak, zelená barva trávy není už tak zelená a chutná jídla nejsou už tak chutná.
Najednou přemýšlíte, co všechno ve vašem životě je lež. Nevíte, na co všechno se můžete spolehnout a váš život (tolik připomínající červenou knihovnu) se hroutí jako domeček z karet.
Osudy hlavních hrdinů se propojují, potůčky drobných příběhů se slévají do jediného toku řeky děje a vše spěje k dramatickému konci zakončený nekonečným vodopádem slov ... prdlajs! Další překvapení. Vodopád se nekoná. Dramatické vyústění nespěje ke konci a rozhřešení ... proud se zklidňuje, zpomaluje ... duševní rozhovory vedou ke kýženému pokoji a uvědomění si, že život jde dál, na nikoho nečeká. Každý se musí sám vypořádat se svým svědomím a zjistit, že cesty spravedlnosti jsou záhadné a leckdy kruté ... a když se najednou ta bouře přežene, je jen na nás, zda vstaneme z popela s odpuštěním, nebo zůstaneme ležet na lopatkách ...

Co o tom říci více? Příjemná kniha, která dokáže překvapit a strhnout svým vypravěčským stylem. Nenáročná, jednoduchá ... žádné zamotané vztahy, žádný bubák v koutě. Pro podzimní lenošení ve vyhřátých peřinách jako stvořená. Doporučuji.
Kniha výjde 22.10.2014

Manželovo tajemství
Napsala Liane Moriarty
Z anglického originálu "The Husband's Secret" přeložila Šárka Kadlecová
Vydala Euromedi Group, k. s. - IKAR v roce 2014
www.bux.cz
392 stran

Barbora Šťastná .:. Šťastná kniha

Blogové postřehy o tom, kterak Bára Šťastná hledá své štěstí, mám strašně moc rád.
Vracím se k nim pravidelně a mám je rád pro tu lidskou upřímnost a otevřenost vetkanou do slov.
Dost často v nich nacházím sám sebe a tam, kde nenajdu stopy svého štěstí, nacházím inspiraci k poznání štěstí někoho jiného. Je to čtení laskavé a moudré. A je ho tolik, až z těchto postřehů vznikla celá kniha. Moc pěkná kniha!

Pravidelný čtenář Šťastného blogu se ale nemusí obávat, že by v knize nenašel něco nového.
Ano, jsou zde příhody, které zná, které si už mohl přečíst na virtuálních stránkách ... ale jsou zde upravené. Delší, doplněné. Jiné?
Nebo si je už všechny nepamatuji tak přesně?
No, ale není právě tohle důvod, proč se k některým myšlenkám opakovaně vracet? Proto, aby nám připomněly zapomenuté, proto, abysme si uvědomovali o co v tom našem životě vlastně jde?
Že v našem životě jde hlavně o hledání štěstí?
Ani ne tak o štěstí samotné, jako spíš o to jeho hledání?
Připomenout si, že je potřeba to mystické štěstí hledat každý den, v obyčejných věcech. A hledání štěstí prostřednictvím Báry je opravdu zábavné a dojemné. A hlavně opravdové.
Protože Bára není vyšinutý guru nějaké filozofie s hlavou v oblacích. Není učitel toho, kterak změnit svět snadno rychle.
Nepoučuje. Nezvedá varovný prst.
Je to jen obyčejná žena, stojící nohami pevně na zemi. Je člověkem, který v rukách drží igelitku plnou všedního dne. Plnou starostí a povinností. Plnou věcí, které s sebou v taškách nosíme každý den i my. A pokud opravdu chceme, může nám být Bára vzorem. Vzorem toho hezkého umění z ničeho nic se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a poslouchat. Poslouchat sebe, poslouchat ostatní.

Mužský čtenář tuto knihu může brát také i jako mapu. Mapu k ženské duši. Protože pokud nějaká kniha o sobě může prohlásit, že obsahuje myšlenky ženy, je to právě tato. Ta ženskost je v ní cítit na každé stránce a odhaluje vnímavému muži něco, k čemu se jen tak v jiných knihách nedostane. Právě to, že Bára hledá své štěstí v běžném životě a ne v dobrodružství běžnému člověku nedostupném, odhaluje její nitro možná více, než si uvědomuje. Najednou před sebou mužský čtenář nemá cizí ženu, ale ženu, která mu připomíná tu ženu jeho. V těch drobných a banálních situacích objevuji vlastní manželku, která se občas chová pro mé chápání nelogicky. Díky Báře ale najednou chápu, že tato "nelogičnost" je společná pro všechny ženy.
Ano, to se mi na této knize líbí asi nejvíce.
Že ukazuje obyčejné dny obyčejně neobyčejné ženy a dokazuje, že mezi cestou z nákupu a odvezením dětí na kroužky lze nacházet poklady lidského života.
Obyčejné štěstí.
Více takových intimních knih, prosím!

Šťastná kniha
Napsala Barbora Šťastná
Ilustrace na titulní stránce Lela Geislerová
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s. (2013)
www.albatrosmedia.cz

Haruki Murakamio .:. Spánek

Jako správný hipsterský pozér musím říct, že i já mám rád Haruki Murakamiho ... protože, kdo nemá rád Haruki Murakamiho, ten jakoby nebyl ... přeci!
Musím ale přiznat, že mám hlavně rád ty jeho knihy, o kterých lidé mluví jako o ne zrovna typickém Murakamim. Nevím, jak se pozná typický Murakami, ale kniha "O čem mluvím, když mluvím o běhání", patří mezi jednu z mých oblíbených knih vůbec. A právě tu mnozí Murakamisté odsoudili jako odklon stranou od běžného (a typického) díla.

Dalším odklonem je prý Spánek.
Původně povídka, ale doplněná výbornými ilustracemi Kat Menschik a natištěna na tvrdší papír, vešla se nakonec do formátu uzounké knihy. Délka tak akorát na koupel ve vaně, ikdyž ke konci už ta voda byla taková ... chladná.
80 stran (včetně černoblílých ilustrací) není moc prostoru na rozvíjení psychologie postav, přesto jsem zde našel to, proč mám knihy Murakamiho rád.
Tu intimitu lidské mysli, nahotu osobnosti.
Lidská moudrost spisovatele mě nikdy nepřestane překvapovat, když popisuje obyčejný den běžného, ničím zajimavého, člověka. V mnoha větách můžu poznávat sám sebe a díky tomu mám možnost podívat se na svůj život z toho druhého (nezaujatého) pohledu.
Neposuzovat, nerozebírat, jen se nechat unášet rytmem slov a proudem vět.

Trochu váhám nad myšlenkou, zda je Murakami vhodný třeba pro náctileté čtenáře. Ne snad proto, že by v knihách bylo něco závadného, ale spíš proto, zda není potřeba pro obyčejnost Murakamiho postav dozrát. Uvědomit si vlastní běžnost a umět najít v tichém nočním pokoji vlastní duše vzrušení z odrazu další knižní osobnosti.
Ne, Spánek opravdu není pro každého.
Možná je to jen odraz Murakamiho snu, možná je to jen tetelivý záchvěv snu našeho. Možná jsou to jen zavřené oči a klidný pohyb dechu.

Nebo je to jen obyčejná povídka s otevřeným koncem ... typicky netypický Murakami. Vlastně je úplně jedno, čím vším je Spánek jako takový. Důležité je, jakým hlasem promluví na vás. Na mě promluvil hlasem laskavým a chápavým. Důvěrným a známým. Tichým  ... ano, ta kniha je tichá. Ať už si pod tím představíte cokoliv.
 
Spánek
Napsal Haruki Murakamio
Ilustrace Kat Menschik
Z japonského originálu "Nemuri" přeložil Tomáš Jurkovič
Vydala Euromedia Group, k.s. - Odeon (2013)
www.bux.cz
80 stran

Christiane F. - Můj druhý život

Rád bych vám hned na začátku řekl, že toto nebude běžná recenze (ikdyž ... ony moje recenze jsou vlastně všechny takové nerecenzní). Nebudu zde dnes posuzovat literární dojem, plynulý tok myšlenek, skladbu slov, uměleckou hodnotu. Budu spíše trochu přemýšlet o vlivu knihy na život čtenáře, budu dumat nad tím, zda bych chtěl, aby některé knihy četl můj syn. Budu přemýšlet o tom, jaký otisk některé knihy zanechavají ve mně.
Dnes to nebude o spisovateli, dnes bude to o literární postavě ...

"My děti ze stanice ZOO" byla pro mě (svého času) dost důležitá a průlomová kniha. Byla pro mě jako zjevení. Člověka něco zajímá, cítí v sobě nějaké zvláštní nutkání, rád by o tom nutkání něco zjistil a najednou to má před sebou. Na stránkách knihy, bez příkras, ale s tím nádechem temnoty, která některé lidi láká.
Příběh z knihy na mě zafungoval zcela opačně (než asi měli autoři v plánu) a vzedmul ve mně vlnu zájmu o drogovou scénu. Autoři, vydavatelé ... nikdo si nevšiml, že ikdyž jsou v knize popsány hnusné věci, Christiane F. mezi řádky popsala to, proč skončila tam kde skončila a že vlastně dostala to, po čem nejvíce toužila. A touto knižní zpovědí některým rozervaným duším ukázala, že tohle je jedna z možných cest úniku. Jasně, všichni víme, že útěk nic neřeší ... ale nevíme to ve 14-ti letech. A někdy je útěk z reality to jediné, po čem toužíme ...

Moc mě proto nadchlo, když jsem se dozvěděl, že vyšla další kniha o Christiane F. Chtěl jsem poznat pokračování příběhu. Jak dopadla? Budu v sobě dnes cítit hnus místo fascinace? Jak se na tohle téma budu dívat zhruba po dvaceti letech od doby, kdy jsem dočetl "My děti ..."?
Z Christiane se stala po vydání knihy "hvězda". Hvězda, kterou celý život drogy provází, kterých se nikdy nadobro nezbavila ... jenže!

Předsudky stranou. Můžeme si o životě feťáku myslet cokoliv. Může moralizovat, můžeme odsuzovat. Dívat se skrze prsty, povyšovat se.
Ale můžeme se na to podívat i z jiného úhlu pohledu.
Už si detailně nepamatuji děj "My děti ze stanice ZOO", je to už mnoho let a mezi tím jsem přečetl mnoho dalších knih.
Vybavuji si Detlefa, fascinaci bydlení s přáteli ve squatech, popisované stavy z drog. Otevřený konec, kdy nevíme, zda se z toho Christiane dostane ... nikdy jsem se o její další osud nezajímal, tak nějak jsem vnitřně předpokládal, že umřela mladá.
Jenže ona neumřela ... pořád žije.
Obracím stránku za stránkou a zjišťuji, že žila svým způsobem fascinující život.
Jeden čas bydlela s Einstürzende Neubauten! Alexander Hacke byl její kluk! Mám rád Einstürzende Neubauten, to jen abyste pochopili to moje nadšení :-) Byla u toho, když vznikala hudební industriální německá vlna. Potkala se s Davidem Bowiem, s Ninou Hagen. Bydlela v Amsterdamu, v Řecku. Jeden čas bydlela na pláži ve stromovém "domečku".
Ikdyž celý svůj život byla závislá na drogách, žila na okraji společnosti, byla celou tu dobu svým způsobem svobodná. Nemusela se absolutně ohlížet na ostatní, byla jim ukradená a oni byli ukradení ji. Žila život, ze kterého bych byl já před 20-ti lety (jako depresivní puberťák) nadšený.
Myslím to vážně, opravdu!
V tomhle vidím riziko knih o Christiane F.
Mají působit jako odstrašující příklad, ale ne vždy se jim to daří.
Ano ... jako malá si na drogy opravdu musela vydělávat prostitucí. Ano, viděla pár "přátel" umřít se stříkačkou v žilách. Ano, sebrali ji syna. Ztratila rodinu.
Jenže člověk to ZLÉ z hlavy vytěsní.
Mladý zoufalý člověk obzvlášť.
Fascinuje ho něco jiného. Ten jiný svět. Pokud si to přečte nevyzrálé mladé "dítě", které chce od své rodiny utéct, utéct od sebe .. dítě, které nemyslí na budoucnost ... co uvidí?
Uvidí onu výše zmiňovanou jednu z cest. Je lehké řícI, že drogy jsou špatné. Ano, jsou. Ale jsou lehce přístupné. A zrovna Christiane F. ve své druhé knize ukazuje, že s drogama lze prožít celý život a neumřít na ně. Je to až legrační ... morbidně legrační. Christiane dnes již sice umírá, ale umírá na následky alkoholu. Zničené tělo alkoholem a žloutenkou. Trochu potrhlá, paranoidní a bláznivá ... ale víte co? Po celou dobu čtení jejího příběhu jsem neměl pocit, že by toho litovala. Nikdy se nepokusila o sebevraždu.
Ano, některé věci by dnes udělala jinak.
Neunesla by svého syna, některé lidi by nepustila do svého života.
Ale nenarazil jsem na postesknutí si, že by chtěla vrátit čas a nikdy nezkusit tu první drogu.
Tohle je podle mého to nebezpečí.
Knihy s Christiane F. mají mladé lidi odrazovat od drog, ale říká jim to dívka (a v druhé knize již starší žena), která fetuje moc ráda a která i přes všechno to zlé dokáže na drogách najít věci "hezké".
A spousta mladých tu lež může prokouknout a chtít tu pravdu odhalit ... a pro některé z nich to může být opravdu smrtelné.