V roce 1962 byly mojí mámě čtyři roky.
Nepíši to sem proto, bych snad upozornil, jak jsem starý ... píšu to sem proto, že ty roky nejsou tak daleko. Vůbec nejsou tak daleko!
Snažím se přesvědčit se, že kniha je fikce, nespoutaná fantazie autorky ... do doby, než narazím na její doslov, kde sice přiznává, že příběh je smyšlený, ale že ona sama pochází z totožného prostředí. Že i ona je jedna z děvčátek bílé paničky, kterou vychovávala barevná hospodyně.
Nejde zavírat oči a mávnout nad příběhem rukou, je potřeba si připustit, že takhle nějak to doopravdy mohlo být ...
Ikdyž je otrokářství v Americe již dvě generace zapovězeno, barevná a bílá rasa stále nemá k sobě blízko. Obzvláště, když žijete ve státě Mississippi, ve státě plantáží bavlny a domova Ku-Klux-Klanu.
Tato kniha vyprávý o světě bílé smetánky žijících v honosných sídlech a jejích barevných služkách, které v nich udržují pořádek a čistotu.
O dvou rozdílných světech, kde na straně jedné jsou bílé paničky mající na starosti veledůležité dámské spolky, bridžové dýchánky, nákupy, společenské večírky a v neposlední řadě pořádání dobročinných sbírek (pro záchranu hladových černých dětí v Africe ... ach, jak směšné a pokrytecké) a na straně druhé jsou tu jejich služky, hospodyně a vychovatelky jejich dětí.
Spisovatelka k nám promlouvá pomocí dvou barevných žen, Aibileen a Minny, a paní (slečny) Skeeter, která je jiná, než ostatní paničky v okolí.
Třeba v tom, že si pamatuje na svoji chůvu a na to, že to byla vlastně ona, kdo ji vychoval. Ono je to tak v tomto knižním městě totiž zařízeno.
Matky nemají čas (možná nemají ani chuť) se o své děti starat a tak nastává doba, kdy nastupující bílou generaci vyšší společnosti rasisticky smýšlejícího Mississippi vychovávají barevné chůvy.
Očima Aibileen a Minny se podíváme do soukromí bílých rodin a uvidíme něco, co se nám asi nebude moc líbit. Od hlouposti, najivity a nevědomosti až po nefalšovanou lidskou zlobu a temnotu.
A díky těmto dvoum chůvám (a následně dalším a dalším) se slečna Skeeter dozví, co možná už nějaký čas tuší. Podívá se na svůj život a na život svých přátel jinýma očima ... těmi barevnými.
Zjistí, že svět není opravdu černo-bílý, ale že je barevný.
Díky tomuto pohledu, spolu se ženami, které se stávají jejími jedinými přítelkyněmi, napíše knihu. Knihu o pravdě, knihu o Hospodyních.
Bez příkras a zamlčování. V době, kdy Martin Luther King mluví veřejně o svém snu, ony vydávají knihu, která je může připravit o vše.
O práci, o domov, o rodinu, o život ... ale ony vědí, že pokud se má svět změnit, pokud se má změnit pohled na lidi s černou tváří, musí ten pohled změnit i ony samy.
Tomuhle všemu my, jakožto čtenáři, mlčky přihlížíme, bavíme se krásným a vtipným stylem autorčina vyprávění, nacházíme si v té nehezké době i ty věci hezké a necháváme na sebe to téma působit.
Někdy je potřeba si přečíst román z nedaleké minulosti, aby jsme si uvědomili, že až tak daleko jsme jako lidstvo zase nepokročili, protože některé stíny své minulosti si vlečeme stále sebou a pořád je máme okolo sebe ... stačí se jen rozhlédnout.
Podle knihy byl natočen i hezký film ... doporučuji vám obojí. Jak film, tak knihu ... a když nad tím tak přemýšlím, je asi jedno, v jakém pořadí.
Černobílý svět
Napsala Kathryn Stockettová
Z anglického originálu "The Help" přeložila Jana Kordíková
Vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. - Knižní klub (2011 - vydání druhé, brožované vydání)
www.bux.cz
408 stran
Žádné komentáře:
Okomentovat