Anne Gesthuysenová .:. Jsme přece sestry

Období nepřečtených knih skončilo, po delší době jsem pohledem pohladil poslední stranu a zažil ten kýžený pocit, kdy složím do klína polootevřenou knihu a zahledím se nepřítomným pohledem někam do prázdna. V myšlenkách se loučím s nedávno poznanými postavami a ukládám si jejich otisk do duševní knihovny k ostatním knižním přátelům.
Opustil jsem životy těch druhých a znovu se duševně oblékám do života svého ...

Netuším, jakým způsobem si ke mně hledají cestu nové knihy, ale nepřestává mě fascinovat ta jejich různorodost témat a knižních tváří, když si tu cestu ke mně nakonec najdou a skončí na mém pomyslném nočním stolku (nemám noční stolek, odkládám knihy všude možně po bytě).
Tak se občas stane, že mě navštíví knihy, o kterých bych se nenadál, že je pozvu na čaj o páté.
Však se sami podívejte na tuto obálku ... řekli byste, že ji objevíte u postele dospělého muže? I samotné nakladatelství Host ji ve svém katalogu zařadilo do sekce, opatrně nazvané, "Beletrie nejen pro ženy". Ještě že je tam propašované to slůvko "nejen"! ;-)
No, prostě tím chci říct, že některé knihy umí klamat tělem a člověk Čtenář by neměl trpět předsudky a soudit dle toho. Koneckonců, jak chce muž porozumět ženám, když se vyhýbá knihám, které jsou psány tak trochu pro jejich duše?

Neřekl bych, že kniha "Jsme přece sestry" je kniha pro ženy, řekl bych o ní spíš, že je to kniha o ženách. O třech sestrách, které na sklonku svých dlouhých životů (setkáváme se s nimi u příležitosti oslavy stých narozenin jedné z nich), vzpomínají na své osudy, na své nenaplněné lásky, na příkoří, které je postihly, ale i na ty okamžiky štěstí a úspěchů.
Ikdyž se jejich životy můžou zdát leckdy dramatické a jsou dotknuté druhou světovou válkou, neztrácí jejich vyprávění kouzlo obyčejné lidskosti a chutě běžného všedního dne ... dne, do kterého si každý čtenář může promítnout den svůj, protože "naše"sestry nejsou akčními hrdinkami thrillerů, nejsou obdařeny nadpřirozenými vlastnostmi, nekončící odvahou a zapeklitými osudy, kde o fous vyváznou svými životy.
Jsou to jen obyčejné ženy ze statku, které se snaží svůj život žít poctivě a najít si v něm kousek svého štěstí.
Nemá cenu více popisovat děj, ten si raději objevujte sami. Nejde tu totiž až tak o děj, jako spíš o ten otisk, který kniha zanechává.
Jde o atmosféru, o pocit z příběhu, o kouzlo propojení s postavami.
Pustil jsem do svého života tři knižní ženy, které si získaly mojí pozornost, moje pochopení a moje sympatie ... a jsem moc rád, že jsem je do svého života pustil, že jsem mohl navštívit jejich svět. Protože i přes absenci velkým slov a myšlenek jsem se na konci cítil obohacený ...