Jak jsem si nenechal podepsat knihu od Davida Lagercrantze

Vyjití čtvrtého dílu Milénia (knihy inpirované serií Stiega Larssona) s názvem Dívka v pavoučí síti, nemohlo žádného knihomola minout. Už dlouho jsem nezažil takovou reklamní kampaň na knihu.
Sociální sítě toho byly plné a každý netrpělivě očekával, jak velký průšvih to bude. Vždyť pokračovat v díle, jehož autor umřel po třetím díle, to se tak moc často nevidí.
Každopádně, je to tu a na pultech knihkupectví leží nová kniha s punkerskou Lisbeth na obálce.

Kniha vyšla a já, jako velký fanoušek Lisbeth Salanderové, mám radost.
Těším se na knižní postavu, kterou jsem si tak nekriticky oblíbil a která se zapsala do nejednoho srdce čtenářova. Jen koupi knihy prozatím odkládám. Noční stolek se prohýbá pod jinými nepřečtenými a vše má přeci svůj čas.

Jenže! Můj čas pro Dívku v pavoučí síti přišel dříve, než jsem čekal.
Nastal asi tak před měsícem, když mi došla pozvánka od nakladatelství HOST na tiskovou konfercenci s jejím novým autorem, Davidem Lagercrantzem.
Cítil jsem se poctěn. Nestává se mi každý den, aby mě někdo zval na Švédské velvyslanectví na pokec s autorem, který je momentálně asi největší superstár knižního světa.
Tak trochu jsem se cítil nepatřičně, když jsem pozvání potvrzoval, ale říkal jsem si, že příležitosti se mají využívat.

"Ženo moje, jedeme do Prahy! Já Ti říkal, že moje čtení není ztráta času, teď ti zajistilo výlet" ;-)

Jen ke knize jsem se dostal až tři dny před odjezdem. No co, snad nás hned před vchodem nebudou zkoušet ze znalosti tohoto dílu a neodhalí mě jako podvodníka. Prvních sto stránek už mám za sebou a můžu upřímně říct, že průšvih to není.

Nastal den D, já stojím ležérně opřený o roh kostela před ambasádou a ťukám zprávu do mobilu ženě, která sama lítá po Staré Praze a užívá se výletu. Přímo přede mnou zastaví auto, otevřou se zadní dveře a z něj vyleze rozesmátý David. Pevně se mi podívá do očí, řekne "Hello" a už už mi podává ruku, ale předběhl ho nějaký maník od televize a zhatí mi můj zážitek dne.
A tak jen tak koukám a měřím si pohledem člověka, který se stal přes noc hvězdou. On i jako slavná hvězda vypadá. Charismatický, sebevědomý, přesto působící skromně ... muž na svém místě.

Projdu bezpečnostní prověrkou (řeknu paní u dveří své jméno - Maaristaana tam nemají, tak musím použít své civilní jméno), nechám si nalít kávu od velvyslankyně (takové moje soukromé fopa, ale když ona tam tak blbě stála a tak trochu se nabídla) a už sedím na židličce v útulné místnosti, kde běžně sedávají prezidenti, knižní hvězdy a knižní blogeři. Kolem mně si všímám asi třech naklonovaných mladých Gillmorových děvčat s novinářskými poznámkovými sešitky a připadám si jako kluk, který není na svém místě. Tak jsem taky vytáhl notýsek a tvářil se děsně profesionálně.

Pak začala tiskovka. Na Davidovi je vidět, že takových tiskovek už absolvoval stovky, je příjemný a uvolněný, usmívá se, směje se. Novináři kladou chytré otázky, autor chytře odpovídá a já si přemýšlím nad rolí spisovatele. Myslím na to, že ikdyž je tahle kniha napsaná na zakázku a že je to jeden velký byznys, tak mně to vůbec nevadí. David Lagercrantz je vlastně jen obyčejný najatý dělník, dělník pera, ale je natolik talentovaný, že to kultu Milénia vůbec neuškodilo. Možná i naopak.
Poslouchám jeho vyprávění o schizofreních pocitech ze psaní, poslouchám o přísných bezpečnostních opatřeních, které psaní doprovázelo. David vypráví o svých rituálech (vstává brzy ráno a při psaní si brouká, aby cítil, že text má rytmus) a odvádí moji mysl k přemýšlení nad běžným dnem spisovatele, nad kterým visí pomyslný meč kritiky, jež se jej chystá setnout. David mluví o strachu a nervovém zhroucení, dělá si legraci z psychiatrických léčeben a mně se vybavuje Stephen King a Jack Nicholson coby šílený spisovatel v odříznutém hotelu.
Jak blízko k němu mohl (a může) mít David Lagercrantz? Omlouval se za svojí únavu, vysvětloval fakt, že je stále na cestách a svým způsobem již skoro neví, kde je. Přesto vše ale působil přátelským a energetickým dojmem, jako člověk, který si vše tohle užívá. Profesionál po všech stránkách.

Za hodinu bylo po všem. Rozloučil se a hned se na něj sesypaly novináři s kamerami, fotografové s velkými foťáky, strkali si jej před sebou, bylo to samé "Davide sem a Davide tam".
Chvilku jsem postával schovaný v rohu, nesměle pokukoval s jeho knihou v batohu a myslel na to, že chci autogram. A přišel jsem si jako jediný, kdo si na autogram myslí.
Profesionální novináři diskutovali mezi sebou, Gilmorova děvčata někam zmizela a já se rozhodl je následovat.
Řekl jsem "Hello" velvyslankyni, s úsměvem na ní mávl a šel jsem hledat manželku do pražských ulic s nepodepsanou knihou v batohu.

Mimochodem ... miluji ten pocit, když jsem si do našeho rodinného kalendáře mohl k dnešnímu datu napsat velkým a tučným písmem: "TISKOVKA". Tak snad mě zase někdy někdo pozve ...