Narazil jsem na něj v našem knihkupectví a od té doby jej pravidelně beru do ruky, listuji jeho stránkami, hladím obálku (má reliéfní ražbu, je co hladit) jako kotě, které člověk venku pravidelně potkává, ale které patří sousedům.
Potěším se tou jeho fyzickou přítomností, ale nakonec jej vrátím zpět do regálu mezi ostatní.
Jsem myšlenkový cestovatel, fascinují mě příběhy novodobých poutníků. Fascinují mě lidi, kteří za sebou nechají svoji minulost, svůj veškerý život nacpou do turistického batohu a vyrazí na Cestu. Rád je doprovázím prostřednictvím popsaných stránek a obrazů a když před sebou vidím nápis Poutnický deník, v duchu spatřím všechny ty možnosti. Jsem totiž i letitý zapisovatel deníků svých. Prostě cítím, že tahle kniha, tenhle deník, je určený přímo pro mě. Toužím po té knize déle než rok! Až teď, díky nabídce od Dobré knihy.cz mi konečně dělá společnici a mám ji doma. Splnila nakonec mé očekávání?
Jiří Bouda na začátku své knihy píše:
"Tulák by se ve mně asi neprobudil, nebýt nemoci a nečekaného odchodu mé ženy Jany. Celý život toužila po zájezdu do Španělska. Bohužel se nám to nepodařilo. Buď nebyl čas, nebo nebyla příležitost. Když onemocněla skrytou a zákeřnou chorobou, zcela náhodou jsem vyslechl v rozhlase závěr rozhovoru s někým, kdo vykonal cestu na kole do španělského poutního města Santiaga de Compostela. A tak na památku Jany podnikám tuto pouť a doufám, že mi zdraví a síly postačí, abych cestu dokončil. A když stačit nebudou, cestu přeruším a po zdravém odpočinku dokončím třeba za rok. Pojedu tak, jak mi to chuť, nálada a počasí dovolí; nechci překonávat nějaké rekordy rychlostní, vzdálenostní nebo vytrvalostní. Cestu jsem si naplánoval, abych se vyhnul velkým horám, takže nepojedu žádnou „klasickou“ poutní cestou, ale aby to bylo (vzhledem k mému věku) nejméně namáhavé. Dejž Pán Bůh, abych ve zdraví dojel."
Pan Bouda je umělec a jako takový se vyjadřuje hlavně obrazy. A většina ilustrací v deníku vydá za spousty slov psaných.
Talent na malování je očividný. Však to bylo také to první, kvůli čemu jsem tuto knihu tak často do ruky bral.
Malůvky doplňuje sbírka razítek z míst, kudy pan Bouda jede a spolu vytvářejí ideální společníky v grafické podobě knihy.
Vypadá to spolu prostě nádherně a zážitek umocňuje vhodně zvolený font, který vzdáleně napodobuje rukou psaný rukopis, přesto se pořád pohodlně a plynule čte.
Prostě a jednoduše, Poutnický deník je vzhledově nádherná kniha. Tečka.
Jenže co by to bylo za knihu, kdy v knize nebyly písmenka, která se druží do slova a vytvářejí věty. A ty věty by měly vytvářet myšlenky a ... a v tom je to "ale".
Jiří Bouda je obdivuhodný umělec a jeho cesty na kole budí respekt. Hlavně jsou i inspirací a v malých i přerostlých klucích (a věřím, že to platí i u holek) zapaluje pochodeň, která by tak moc chtěla svítit na cestu naši. Je příkladem vhodným k následování ... ale není spisovatel. Je mi líto, že to takto musím říci, ale chci-li být upřímným, říci to musím.
Možná si za to můžu sám. Když slyším slovo "deník", hned si za něj doplním slovo "myšlenky". Vzbuzuje to ve mně zvědavost a slyším všechny ty vnitřní rozhovory autorů deníků, které vedou sami se sebou.
Možná jsem jen zaujatý (protože své deníky tak sám vedu) a ostatní lidé to tak nemají, ale já v deníku očekávám hluboké osobní myšlenky. No dobře, nemusí být hluboké, ale osobní a vnitřní by být měly.
Jiří Bouda píše o tom, co měl k snídani. Píše o tom, zda jel z kopce nebo do kopce. Píše o tom, co měl k obědu. O tom, jaké bylo počasí. A píše o tom, co měl k večeři.
Také popisuje kde spal a koho tam potkal. Ale ani slovo o tom, jak se cítil uvnitř sebe. Na co myslel. Nepsal o svých démonech, nepsal o svých pocitech. Psal o vínu a trochu o kraji, kterým projížděl.Psal o ceně ubytování a o tom, kde všude si zapomněl říci o razítko.
A já se tak trochu cítil okradený. Asi je to tím, jak dlouho jsem kolem téhle knihy chodil.
Představoval jsem si, co všechno v ní najdu a jak se budu pročítat myšlenkami inspirativního člověka na cestách. Jak mě cestovatel pustí do své hlavy a ukáže svojí duši.
Todle očekávám od deníků. Jiří Bouda ale takový není.
Je úžasný malíř a nadšený cyklista brázdící na kole Evropu, není ale duševní spisovatel. Je zapisovatel. Jeho zápisky se čtou pěkně, plynule, ale chybí v nich energie, ve kterou jsem doufal.
Skoro bych chtěl kacířsky říci, že je to jídelní lístek doplněný krásnými obrázky a informacemi o probíhající cestě.
Nemusí to být na škodu, ale čtenář by s tím měl počítat, než se pustí do čtení.
Nechápejte mě prosím špatně. Ta kniha je opravdu krásná a spoustě lidem dá to, co od ní očekávají. Jen já jsem trochu zklamaný z toho, že jsem v ní nenašel to, co jsem v ní hledal ... intimnost.
Protože ta pravá, syrová intimnost knize chybí.
POUTNICKÝ DENÍKNapsal a ilustroval Jiří Bouda
288 stran na luxusním papíru
Formát 150 x 244 mm
Celobarevná, pevná vazba, reliéfní ražba
Vyšlo v květnu 2014
Vydalo nakladatelství CYKLOKNIHY s.r.o.
Více obrázku, ve velkém rozlišení, najdete na ArtForum
Knihu můžete zakoupit třeba na Dobrých knihách.cz
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat