John Green .:. Hvězdy nám nepřály

Některé obaly knížek to nedělají čtenáři lehké. Obzvláště, když čtenář je třiceti-něco letý muž a kniha se tváří jako červená knihovna pro dospívající slečny ... kterou ve skutečnosti vlastně asi je.
V autobuse bych se ji styděl číst, naštěstí autobusem nejezdím, chodím pěšky.
Nechme ale škatulkování, jsou knihy, které mají přesah ze svého šuflíku a stávají se z nich nezařaditelné skvosty.
Ukrývají v sobě totiž příběhy, které dojmou jak šestnáctiletou holku, tak stárnoucího kluka.
Ne nadarmo se kniha pyšní titulkou "Nejlepší kniha roku 2012 podle časopisu Time."

Nevím, jestli je nejlepší (nečetl jsem všechny knihy roku 2012), ale dobrá opravdu je.

Rozehrávající se příběh vás pohltí hned od začátku.
John Green je, zdá se, citový vyděrač a svou čtenářskou oběť chytne za pačesy hned od začátku.
Koho by nedojmul beznadějný osud šestnáctileté dívky umírající na rakovinu, která se zamiluje do stejně postiženého sympatického mladíka? A opravdu není v dohlednu zázračný lék, který všechny zachrání a změní svět.
Už bulíte?
Ne, vážně, zapomeňte na vaše předsudky o červené knihovně, zde zas až tolik neplatí.
John Green je totiž vtipný a citlivý spisovatel, takže jsou takové i jeho postavy.
Nemocné jsou už dlouho, tak jsou se svojí nemocí srovnány (plus/mínus).
Jasně, nechce se jim umřít, ale do karet osudu se už dívají nějakou dobu a tak vědí, jak hra musí skončit.
Tak si od života berou to, co jim nabízí. A těmhle dvoum nabízí každému toho druhého.
On s protézou místo nohy a s nezapálenou cigaretou ve rtech (nechte ho, vždyť je mu sedumnáct, taky jste byli pozéři) a ona věčně připojená ke kyslíkové bombě, kterou tahá za sebou.

(Ke knize vznikla spousta fanouškovský ilustrací. Je vidět, že na čtenáře opravu zapůsobila)

Mimo jiné je spojí i její oblíbená kniha. O dívce, která umře na rakovinu. Ta kniha skončí uprostřed věty a všichni víme proč. A to je trápí. Oba dva.
Co se stane dál? Jak se s tím vypořádala její matka? Je přítel mámy pacholek? Co se stane s křečkem? ... a další a další otázky, které jsou tak důležité, když také umíráte na rakovinu.
No a tak se pustí do pátrání po spisovateli a po odpovědích na svoje otázky ...

Ikdyž to tak možná nevypadá, ta kniha není tak depresivní, jak téma může napovídat.
Jasně, jsou tam pasáže, kde i otrlý chlap málem sahá po kapesníku a nadává spisovateli za jeho krutý styl odsouzení, ale ta kniha opravdu není smutná.
Vždyť je o lásce, o dvou lidech, kteří se zamilují a užívají si svůj krátký čas života. A láska přeci není smutná.
Dobře, občas mě napadá, že jsou postavy na svůj věk až moc vyzrálé, ale co já vím, co s vašim životem udělá rakovina plic?
Nevím nic ... nekritizuji, jen čtu.
A tenhle příběh se čte sám ...

Hvězdy nám nepřály
Napsal John Green
Z anglického originálu The Fault in Our Stars, vydaného roku 2012, přeložila Veronika Volhejnová
Obálku navrhl Emil Křížka
Vydala Euromedia Group k.s. - Knižní klub (2013), 1. vydání
www.bux.cz
236 stran

Timur Vermes .:. Už je tady zas

Nebyl jsem si úplně jistý, jestli je dobrý nápad po knize Colette (viz minulý příspěvek) začít číst Už je tady zas od Timura Vermese.
Colette ve mně opět zažehla ten plamen znechucení a zloby z toho, čeho všeho jsou lidé schopni ve jménu víry či přesvědčení ... opravdu mám náladu po tom všem číst si knihu o Adolfu Hitlerovi, který se živý a zdravý probudí v současnosti (konkrétně v roce 2011), rozhlíží se kolem sebe a se sebedůvěrou sobě vlastní se opět dostává na vrchol společenského žebříčku?

Pravda je, že během pár stránek čtení z této knihy jsem na nějakou Colette zapomněl.
Těžko říct, zda to bylo tím, že Colette není psána čtivým způsobem, nebo tím, že Vermes je vypravěčský talent, faktem ale je, že jsem se bavil od první stránky a nepřestal jsem se bavit, dokud jsem knihu neodložil přečtenou. Ta kniha je totiž opravdu zábavná ... vtipná a chytrá. A nic na tom nezmění ani fakt, že "židovská otázka není legrační", jak povídá sám knižní Hitler.
Nejsem filozof, abych tu rozebíral, zda je vhodné stavět postavu Hitlera do pozice zábavného strýčka, který vám bude zpříjemňovat zimní večery pod peřinou.
Nebudu tu ani rozebírat, jakýpak mají asi názor na knihu přeživší (nebo příbuzní nepřeživších) oběti druhé světové války.
Nemám na to dostatek historického vzdělání, nemám na to ucelený názor a co je hlavní ... je mi to úplně jedno. Jsem rozumný člověk, který ví, že Hitler je špatný a nic na tom nezmění sebelepší vtip či historka.
Ale jsem taky člověk, který své dospívání velkou měrou strávil čtením sci-fi knížek a proto pro mě není težké popustit uzdu své fantazie a připustit možnost, že na opuštěném hřišti současnosti se probudil Adolf Hitler, vstal ze země, oprášil si svoji nažehlenou uniformu a rozhodným krokem se vydal za svým snem o silném a čistém Německu.

Kniha je psaná z pohledu samotného Hitlera a o to dělá knihu ještě více zajimavou, když se jeho "vlastními slovy" dozvídáme, kterak se vypořádává s novými vynálezy moderní doby a kterak je nadšený z nových možnosti propagandy pomocí televize a internetu.
Při jeho postřezích o současné Evropě a trefných glosách (upozorňující na dnešní stav naší společnosti) čtenáře zamrazí v zádech. Uvědomí si totiž, že jsme ve stejné (nebo dost podobné) náladě jako společnost před druhou světovou válkou.
Nespokojení, znechucení, toužící po změně ... naštvaně čekající na to, co se v nejbližsí době stane, vědoucí, že něco se prostě stát musí.
Předtím přišel Hitler a německý národ si jej dobrovolně zvolil za svého Vůdce ... a dnes?
Kdo příjde dnes?
A uvědomíme si hrozící nebezpečí včas?
Kniha končí novým Hitlerovým sloganem: "Všechno nebylo jenom špatné" ... také vám to přijde povědomé?

Ano, tato kniha je trefnou sondou dnešní doby ... a možná si uvědomíte (stejně jako já), že pokud příjde nový charismatický Vůdce a správně pojmenuje bolesti dnešní doby, nebude pro něj těžké najít oddané stoupence a najde jich dostatečně velký počet, aby změnil svět ... a protože jsem vyrůstal na postapokalyptckých sci-fi knihách, nemám moc velkou důvěru v to, že ta změna bude k lepšímu ... nebo že by při ní netekla krev.

Zde je rozhovor s překladatelkou Michaelou Škultéty v pořadu Artefakta Jana Rejžka ... doporučuji!

Už je tady zas
Napsal Timur Vermes
Z německého originálu Er Ist wieder da, vydaného roku 2012, přeložila Michaela Škultéty
Obálka: Johannes Wiebel
Vydalo ARGO (2013), 1. vydání
www.argo.cz
367 stran

Arnošt Lustig .:. Colette, dívka z Antverp

Už titulní stránka této knihy se nás snaží přesvědčit o tom, že se jedná o "Strhující příběh o lásce silnější než smrt".
Já vám ale nevím ... jakobych četl jinou knihu, než jakou se mi vydavatel snaží nabídnout.
Nemyslím si, že tato kniha je o lásce. Ne, že by se zde o lásce nepsalo ... píše se o ni, to zase ano. Ona miluje jeho a on zase jí. Nebo se alespoň o své lásce navzájem snaží přesvědčit, ale věřte tomu ve světě, kdy pravda a lež vůbec nic neznamenají.
Jejich vztah je jen o tom, aby si dokázali, že ještě žijí. Nemluví o tom, co bylo před tím a nemluví moc o tom, co bude potom.
Není nic, než současnost. Zítřek nemusí přijít.

Vlastně mi ta jejich láska příjde jen jako kulisa toho všeho, náhodná epizoda, nepodstatný detail ... a rozhodně mi nepřišla "silnější než smrt".
Všechnu tu krásnou lásku prostě zastíní prostředí, kde se oba dva nedobrovolně nachází.
Jsou židé a jsou v koncentračním táboře.
On je kápo, odsouzenec k smrti hlídající jiné odsouzence k smrti, a ona ta, která páře zabavené šaty tisíců lidí (kteří prošli branou s nápisem "Arbeit macht frei") a hledá skryté a zašité cennosti, peníze a šperky.
Ona je krásná a její krása ji drží prakticky naživu.
Čistá rasa je sice čistá rasa, ale i oddaný voják a stoupenec Vůdce je jen člověk a ke všemu muž, podléhající tělesným touhám. Ona je jen maso, předurčená k likvidaci a vůbec nezáleží na tom, zda do plynové sprchy půjde dnes, nebo až za měsíc.
A tak to jde den za dnem.
Tisíce a tisíce lidí to štěstí nemají, umírají a nikoho to nezajímá.
Děti umírají bez matek, ženy bez mužů, muži beze cti.
Plynová komora funguje s děsivou jistotou a vysoké komíny chrlí nekonečná oblaka sazí pocházející z ... no, vždyť to všichni víme.
Ať je láska sebevětší, tak strašný exteriér jejího děje zadupe veškerá romantická slůvka do bahna a pohřbí vše, co lásku dělá láskou.
To, co nám Lustig představuje (a že ví o čem píše, sám koncentračním táborem prošel a přežil jej) vás tak otupí, že na nějakou lásku prostě nemáte chuť.
Nebo alespoň já tu chuť opravdu neměl a nedokázal jsem v ní věřit. Doufal jsem, že už brzy narazím na poslední stranu, knihu zavřu a už nikdy se k ní nebudu vracet.
Ne po tom, co jsem si přečetl úsek:

"Všiml si unterscharführera Weissackera, jak zorganizoval děti, aby se ukázněně dostaly co nejrychleji do plynové komory krematoria číslo 2, nejbližšího rampě. Unterscharführer přikázal pěti stům dětí zastavit. Na povel smějí vyběhnout. Kdo dosáhne podzemních sprch první, dostane k svačině chleba s medem a máslem. Teď! Děti běžely jako o závod, rovnou z vagonů do plynové komory. Oberführer Hermlich se vyjádřil, že život je sladký běh dětí. Vyhlásil unterscharführera za vzor esesmana..."

Zmrdi !

Colette
Napsal Arnošt Lustig
Vydala Mladá fronta (2013), 3. vydání
www.kniha.cz
200 stran textu, 16 stran obrazové přílohy

Ještě bych se rád zmínil, že tato kniha vyšla s poznámkou, že se jedná o předlohu filmu.
Film jsem neviděl, ale v knize jsou fotky z tohoto filmu.
Naprostá většina fotek nemá nic společného s knihou, jejich děj se v knize vůbec nevyskytuje.
Působí to hodně rušivě a kazí to z knihy dojem.
Kdyby si vydavatel fotky odpustil, udělal by lépe. Nebo měl alespoň vybrat ty, které mají s knihou nějakou spojitost. Škoda toho!

Pro srovnání obaly starších dvou vydání:

A závěrem (pro odlehčení a mírné poznání pana Lustiga) bych doporučil shlédnout tento díl Všechnopárty, kam si jej pozval pan Uhlíř - zde: Arnošt Lustig - Všechnopárty 

J. K. Rowlingová - Prázdné místo

Někdy se u netrpělivě očekávaných knih opravdu vyplatí nepodlehnout kolem čtoucímu davu a s koupí (potažmo čtením) vyčkat.
Vyčkat až opadne ta vlna vzrušení a hysterie a pozornost všech se upře na další a další momentální bestseller.
Protože někdy se o některých knihách píše až moc, každý chce přispět svojí troškou rozumu a názoru do mlýna a virtuální předobraz příběhu a knihy kazí výsledný dojem. Ten váš, osobní a intimní.
Od vydání "prvního dospěláckého" románu J.K. Rowlingové už uběhlo spousty písmenkové vody a nikdo v online světě současnosti se o něm již nezmiňuje.
Zapomenuty jsou ty chytré i méně chytré recenze a jediný názor na tuto knihu (který mi utkvěl v paměti) je ten, kdy si autor recenze na jejím konci povzdechl, že kdyby hrdinové příběhu měli kouzelnické hůlky, bylo by to vše o dost lepší.
Dát mu pěstí mezi oči, se mi celou dobu čtení chtělo :-)
Protože když budete k této knize přistupovat jako ke knize od autorky knih Vy víte o kom, tak jste čtenář, kteří si nezaslouží další příběhy z pera paní Rowlingové.
Jste prostě knižní důchodci, kteří si stále budou stěžovat, že v době jejich mládí bylo na světě lépe a stále budete srovnávat oblíbenou krupicovou kašičku s vybranými pochutinami dospělého a zkušeného kuchaře.
Prostě budete mimo.

Ať se vám to líbí nebo ne, Rowlingová psát umí a má talent na vybudování knižních světů, kde se brzy budete cítíte jako doma a znát každý kout a každou tvář schovávající se za zataženou žaluzií.
Cítíte se jako soused všech těch podivných postav a vše vnímáte z pozice zůčastněného občana, který v tomto víru události musí žít.
Jako čtenáře mě fascinuje umění Rowlinngové postupně vrstvit na postavy nové a nové kousky osobnosti, až před vámi stojí člověk, kterého důvěrně znáte, znáte i jeho tajemství a i přesto, že je vám krajně nesympatický, chápete jeho životní kroky a předvídáte směr toku jeho myšlenek.
Nejednou jsem si při úvahách nad Prázdným místem vzpomněl na Stephena Kinga, který má pro mě naprosto stejný dar jako Rowlingová ... stvořit postavu s takovými detaily, že při pohledu do zrcadla jej naprosto jasně vidím, kterak stojí za mnou, včetně jeho vrásek a kruhů pod očima.
Děj Prázdného místa plyne volně jako klidná hladina řeky, jen občas narušená kruhy způsobené odhozeným kamenem, kdy do děje zasáhne předzvěst budoucího. Řeka vyprávění se pozvolně rozšiřuje, napojují se na ni další a další drobné přítoky osudů postav a hrdinů, jejichž následkem se voda sem tam vyleje z koryta řeky a zaplavý nedalekou louku. Ale stále je to pomalý proud slov.
Nechal jsem se unášet jeho klidným, přesto poutavým pohupováním, rozhlížel se kolem sebe a vnímal, co se děje okolo.
A když už jsem si (unaven klidným nedělním dnem) začal říkat, zda ta řeka není až moc pomalá, strhnul mě najednou proud dravých slov a strhnul mě do peřejí gradujícího děje.
Nečekaně, ale v tu pravou chvíli!
Nuda, která už mě asi čekala za další zátočinou, se nekoná, Rowlingová naplánovala zvrat děje naprosto přesně.
Do toho malého městečka, které jsem za tu dobu čtení už důvěrně poznal, se vlila děsivá vlna vrcholícího příběhu a nenechala kámen na kameni.
Já jen stojím uprostřed toho všeho na vyvýšeném místě, v ruce držím tuhle tlustou knihu a bezmocně se dívám, čí hlava se dostane na povrch a nalezne pevnou oporu k vytažení svého obyčejného života na suchou zem.
Po tom všem, pln emocí, zaklapnu desky knihy a oddychnu si:
"Uff ... ještě že tam nebyla ani jedna jediná kouzelnická hůlka!"

Prázdné místo
Napsala J. K. Rowlingová
Z anglického originálu "The Casual Vacancy" přeložila Hana Zahradníková
Vydalo nakladatelství Plus (2013) ve společnosti Albatros Media a.s.
www.nakladatelstviplus.cz
www.albatrosmedia.cz
542 stran

Haruki Murakami - Norské dřevo

Ideální čtená kniha k úklidu, k žehlení, k brouzdání se spadaným listím, k máchání se ve vaně či jen tak k sezení na balkoně s čuměním do blba ... ne, není to dílo, které změní váš pohled na svět, není to dílo, které vám přinese nové myšlenky a změní od základu život. Je to kniha na neděli, příjemný poslech a mírná melancholie smutku. Obyčejný příběh obyčejných lidí, kteří žijí obyčejné životy plné obyčejných věcí ... a přesto vám to nevadí a pozorně posloucháte dále a dále příjemné hlasy vypravěčů.
Prostě si odpočinete ... a to je to důležité.

 

Norské dřevo
Napsal Haruki Murakami
Předčítají Filip Čapka, Klára Issová, Jana Stryková

Délka 10 hod. 6 min.
Vydalo nakladatelství OneHotBook (2013)

Raymond Chandler .:. Loučení s Lennoxem

Abych byl hned na začátku upřímný, musím otevřeně říci, že normálně nečtu detektivní romány.
Ne, že bych se jim vyloženě vyhýbal, ale nějak si ke mně prostě cestu nenajdou.
Až teď.
Aby se ke mně tato kniha dostala, musel jsem ji vyhrát v jedné soutěži (moc děkuji FILM NOIR BLOG). Měl jsem z ní radost a do knihovny jsem si ji vystavil obalem ven (aby byla vidět titulní stránka), protože mi přišla moc hezká. Nějaký ten týden jsem kolem ní jen chodil, občas ji pohladil pohledem, ale jinak ji naprosto normálně ignoroval.
Autora neznám a příběh knihy mě dle anotace moc nelákal. Však znáte detektivky.
Ten potkal tu, ta umřela a on nakonec taky a drsný soukromý detektiv pátrá z osobních pohnutek, kdože tu vládne smrtící zbraní. Kdo by ten příběh otevíral, když má na noční stolku připravené "zábavnější" knihy?
Já tedy ne ...

Jenže ... jak se říká, na každého jednou dojde a došlo i na Loučení s Lennoxem.
Přišel víkend, předchozí čtený příběh skončil, v knihovně je zavřeno a já mám před sebou neplánované dvě hodiny volného času, kdy budu čekat na rodinku v opuštěném vestibulu kina před kávou z automatu.
Vzal jsem si tedy Raymonda Chandlera, aby mi dělal společnost.

A byl to ten nejlepší společník, jakého jsem si s sebou mohl vzít!

Jako první mě napadlo, že ta kniha je černobílá.
Prostě rozehrává v mé představivosti černobílý film.
Ostré přechody mezi černými stíny a bílým světlem, temné kouty a pára nad kanálem.
Vysoký detektiv na rohu ulice opřený o zeď, klobouk vražený hluboko do čela a v těsně semknutých rtech ležérně zavěšenou cigaretu. Dým z cigarety se líně přelévá přes okraj toho klobouku a vznáší se do noční oblohy padesátých let.
Jsou to léta, kdy každý druhý detektiv balancuje na pokraji šílenství a alkoholismu a výpovědi svědků začínají pořádným úderem zatnuté pěsti do břicha, začouzenou výslechovou místností a panákem žitné z detektivova stolu.
Je to prostě stará detektivní škola s drsnými strážci zákona, s krásnými nedostupnými ženami a příběhem, který vás vtáhne do světa, který znáte z černobílých stylových filmů "pro pamětníky".
Takové to: „Louisi, myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.“
Prostě styl noir z téhle knihy přímo čiší a je cítit po zatuchlých pajzlech a střelném prachu.
Děj knihy je propracovaný a plyne nepřerušovaným tempem, strhne vaší pozornost a nutí obracet další a další stránku. Co je ale pro mě nejdůležitější, ta kniha má naprosto úžasnou atmosféru. Obtočí vás jako ranní mlha a v hlavě vám spustí tichý soundtrack, kde zastřený prokouřený hlas zpěváka zpívá o tom, kterak ho opustila jeho milá ...
Prostě knižní zážitek jak má být!

Rád bych se ještě vrátil k obalu a vyzdvihl snahu Mladé fronty dělat knihy hezčí.
Tvrdá vazba bez přebalu, s jednoduchou ilustrací, dělá z knihy detektivní skvost.
Ve stejném stylu pokračují i v celé řadě knih Raymonda Chandlera a oko graficky založeného čtenáře prostě chce mít všechny ty knihy doma. Ano, přesně takto se mají vydávat knihy!

Loučení s Lennoxem
Napsal Raymond Chandler
Z anglického originálu "The Long Goodbye" přeložila Josef Schwarz
Vydalo nakladatelství Mladá fronta (2013)
www.kniha.cz
352 stran

Kathryn Stockettová .:. Černobílý svět

Když jsem začal číst tento příběh, dost často jsem zamyšleně přestal, nalistoval začátek první kapitoly a přesvědčoval se, že je tam opravu napsáno: "srpen 1962". 
V roce 1962 byly mojí mámě čtyři roky.
Nepíši to sem proto, bych snad upozornil, jak jsem starý ... píšu to sem proto, že ty roky nejsou tak daleko. Vůbec nejsou tak daleko!
Snažím se přesvědčit se, že kniha je fikce, nespoutaná fantazie autorky ... do doby, než narazím na její doslov, kde sice přiznává, že příběh je smyšlený, ale že ona sama pochází z totožného prostředí. Že i ona je jedna z děvčátek bílé paničky, kterou vychovávala barevná hospodyně.
Nejde zavírat oči a mávnout nad příběhem rukou, je potřeba si připustit, že takhle nějak to doopravdy mohlo být ...

Ikdyž je otrokářství v Americe již dvě generace zapovězeno, barevná a bílá rasa stále nemá k sobě blízko. Obzvláště, když žijete ve státě Mississippi, ve státě plantáží bavlny a domova Ku-Klux-Klanu.
Tato kniha vyprávý o světě bílé smetánky žijících v honosných sídlech a jejích barevných služkách, které v nich udržují pořádek a čistotu.
O dvou rozdílných světech, kde na straně jedné jsou bílé paničky mající na starosti veledůležité dámské spolky, bridžové dýchánky, nákupy, společenské večírky a v neposlední řadě pořádání dobročinných sbírek (pro záchranu hladových černých dětí v Africe ... ach, jak směšné a pokrytecké) a na straně druhé jsou tu jejich služky, hospodyně a vychovatelky jejich dětí.
Spisovatelka k nám promlouvá pomocí dvou barevných žen, Aibileen a Minny, a paní (slečny) Skeeter, která je jiná, než ostatní paničky v okolí.
Třeba v tom, že si pamatuje na svoji chůvu a na to, že to byla vlastně ona, kdo ji vychoval. Ono je to tak v tomto knižním městě totiž zařízeno.
Matky nemají čas (možná nemají ani chuť) se o své děti starat a tak nastává doba, kdy nastupující bílou generaci vyšší společnosti rasisticky smýšlejícího Mississippi vychovávají barevné chůvy.
Očima Aibileen a Minny se podíváme do soukromí bílých rodin a uvidíme něco, co se nám asi nebude moc líbit. Od hlouposti, najivity a nevědomosti až po nefalšovanou lidskou zlobu a temnotu.
A díky těmto dvoum chůvám (a následně dalším a dalším) se slečna Skeeter dozví, co možná už nějaký čas tuší. Podívá se na svůj život a na život svých přátel jinýma očima ... těmi barevnými.
Zjistí, že svět není opravdu černo-bílý, ale že je barevný.
Díky tomuto pohledu, spolu se ženami, které se stávají jejími jedinými přítelkyněmi, napíše knihu. Knihu o pravdě, knihu o Hospodyních.
Bez příkras a zamlčování. V době, kdy Martin Luther King mluví veřejně o svém snu, ony vydávají knihu, která je může připravit o vše.
O práci, o domov, o rodinu, o život ... ale ony vědí, že pokud se má svět změnit, pokud se má změnit pohled na lidi s černou tváří, musí ten pohled změnit i ony samy.
Tomuhle všemu my, jakožto čtenáři, mlčky přihlížíme, bavíme se krásným a vtipným stylem autorčina vyprávění, nacházíme si v té nehezké době i ty věci hezké a necháváme na sebe to téma působit.
Někdy je potřeba si přečíst román z nedaleké minulosti, aby jsme si uvědomili, že až tak daleko jsme jako lidstvo zase nepokročili, protože některé stíny své minulosti si vlečeme stále sebou a pořád je máme okolo sebe ... stačí se jen rozhlédnout.

Podle knihy byl natočen i hezký film ... doporučuji vám obojí. Jak film, tak knihu ... a když nad tím tak přemýšlím, je asi jedno, v jakém pořadí.

Černobílý svět
Napsala Kathryn Stockettová
Z anglického originálu "The Help" přeložila Jana Kordíková
Vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. - Knižní klub (2011 - vydání druhé, brožované vydání)
www.bux.cz
408 stran