Barbora Šťastná .:. Šťastná kniha

Blogové postřehy o tom, kterak Bára Šťastná hledá své štěstí, mám strašně moc rád.
Vracím se k nim pravidelně a mám je rád pro tu lidskou upřímnost a otevřenost vetkanou do slov.
Dost často v nich nacházím sám sebe a tam, kde nenajdu stopy svého štěstí, nacházím inspiraci k poznání štěstí někoho jiného. Je to čtení laskavé a moudré. A je ho tolik, až z těchto postřehů vznikla celá kniha. Moc pěkná kniha!

Pravidelný čtenář Šťastného blogu se ale nemusí obávat, že by v knize nenašel něco nového.
Ano, jsou zde příhody, které zná, které si už mohl přečíst na virtuálních stránkách ... ale jsou zde upravené. Delší, doplněné. Jiné?
Nebo si je už všechny nepamatuji tak přesně?
No, ale není právě tohle důvod, proč se k některým myšlenkám opakovaně vracet? Proto, aby nám připomněly zapomenuté, proto, abysme si uvědomovali o co v tom našem životě vlastně jde?
Že v našem životě jde hlavně o hledání štěstí?
Ani ne tak o štěstí samotné, jako spíš o to jeho hledání?
Připomenout si, že je potřeba to mystické štěstí hledat každý den, v obyčejných věcech. A hledání štěstí prostřednictvím Báry je opravdu zábavné a dojemné. A hlavně opravdové.
Protože Bára není vyšinutý guru nějaké filozofie s hlavou v oblacích. Není učitel toho, kterak změnit svět snadno rychle.
Nepoučuje. Nezvedá varovný prst.
Je to jen obyčejná žena, stojící nohami pevně na zemi. Je člověkem, který v rukách drží igelitku plnou všedního dne. Plnou starostí a povinností. Plnou věcí, které s sebou v taškách nosíme každý den i my. A pokud opravdu chceme, může nám být Bára vzorem. Vzorem toho hezkého umění z ničeho nic se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a poslouchat. Poslouchat sebe, poslouchat ostatní.

Mužský čtenář tuto knihu může brát také i jako mapu. Mapu k ženské duši. Protože pokud nějaká kniha o sobě může prohlásit, že obsahuje myšlenky ženy, je to právě tato. Ta ženskost je v ní cítit na každé stránce a odhaluje vnímavému muži něco, k čemu se jen tak v jiných knihách nedostane. Právě to, že Bára hledá své štěstí v běžném životě a ne v dobrodružství běžnému člověku nedostupném, odhaluje její nitro možná více, než si uvědomuje. Najednou před sebou mužský čtenář nemá cizí ženu, ale ženu, která mu připomíná tu ženu jeho. V těch drobných a banálních situacích objevuji vlastní manželku, která se občas chová pro mé chápání nelogicky. Díky Báře ale najednou chápu, že tato "nelogičnost" je společná pro všechny ženy.
Ano, to se mi na této knize líbí asi nejvíce.
Že ukazuje obyčejné dny obyčejně neobyčejné ženy a dokazuje, že mezi cestou z nákupu a odvezením dětí na kroužky lze nacházet poklady lidského života.
Obyčejné štěstí.
Více takových intimních knih, prosím!

Šťastná kniha
Napsala Barbora Šťastná
Ilustrace na titulní stránce Lela Geislerová
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s. (2013)
www.albatrosmedia.cz

Haruki Murakamio .:. Spánek

Jako správný hipsterský pozér musím říct, že i já mám rád Haruki Murakamiho ... protože, kdo nemá rád Haruki Murakamiho, ten jakoby nebyl ... přeci!
Musím ale přiznat, že mám hlavně rád ty jeho knihy, o kterých lidé mluví jako o ne zrovna typickém Murakamim. Nevím, jak se pozná typický Murakami, ale kniha "O čem mluvím, když mluvím o běhání", patří mezi jednu z mých oblíbených knih vůbec. A právě tu mnozí Murakamisté odsoudili jako odklon stranou od běžného (a typického) díla.

Dalším odklonem je prý Spánek.
Původně povídka, ale doplněná výbornými ilustracemi Kat Menschik a natištěna na tvrdší papír, vešla se nakonec do formátu uzounké knihy. Délka tak akorát na koupel ve vaně, ikdyž ke konci už ta voda byla taková ... chladná.
80 stran (včetně černoblílých ilustrací) není moc prostoru na rozvíjení psychologie postav, přesto jsem zde našel to, proč mám knihy Murakamiho rád.
Tu intimitu lidské mysli, nahotu osobnosti.
Lidská moudrost spisovatele mě nikdy nepřestane překvapovat, když popisuje obyčejný den běžného, ničím zajimavého, člověka. V mnoha větách můžu poznávat sám sebe a díky tomu mám možnost podívat se na svůj život z toho druhého (nezaujatého) pohledu.
Neposuzovat, nerozebírat, jen se nechat unášet rytmem slov a proudem vět.

Trochu váhám nad myšlenkou, zda je Murakami vhodný třeba pro náctileté čtenáře. Ne snad proto, že by v knihách bylo něco závadného, ale spíš proto, zda není potřeba pro obyčejnost Murakamiho postav dozrát. Uvědomit si vlastní běžnost a umět najít v tichém nočním pokoji vlastní duše vzrušení z odrazu další knižní osobnosti.
Ne, Spánek opravdu není pro každého.
Možná je to jen odraz Murakamiho snu, možná je to jen tetelivý záchvěv snu našeho. Možná jsou to jen zavřené oči a klidný pohyb dechu.

Nebo je to jen obyčejná povídka s otevřeným koncem ... typicky netypický Murakami. Vlastně je úplně jedno, čím vším je Spánek jako takový. Důležité je, jakým hlasem promluví na vás. Na mě promluvil hlasem laskavým a chápavým. Důvěrným a známým. Tichým  ... ano, ta kniha je tichá. Ať už si pod tím představíte cokoliv.
 
Spánek
Napsal Haruki Murakamio
Ilustrace Kat Menschik
Z japonského originálu "Nemuri" přeložil Tomáš Jurkovič
Vydala Euromedia Group, k.s. - Odeon (2013)
www.bux.cz
80 stran

Christiane F. - Můj druhý život

Rád bych vám hned na začátku řekl, že toto nebude běžná recenze (ikdyž ... ony moje recenze jsou vlastně všechny takové nerecenzní). Nebudu zde dnes posuzovat literární dojem, plynulý tok myšlenek, skladbu slov, uměleckou hodnotu. Budu spíše trochu přemýšlet o vlivu knihy na život čtenáře, budu dumat nad tím, zda bych chtěl, aby některé knihy četl můj syn. Budu přemýšlet o tom, jaký otisk některé knihy zanechavají ve mně.
Dnes to nebude o spisovateli, dnes bude to o literární postavě ...

"My děti ze stanice ZOO" byla pro mě (svého času) dost důležitá a průlomová kniha. Byla pro mě jako zjevení. Člověka něco zajímá, cítí v sobě nějaké zvláštní nutkání, rád by o tom nutkání něco zjistil a najednou to má před sebou. Na stránkách knihy, bez příkras, ale s tím nádechem temnoty, která některé lidi láká.
Příběh z knihy na mě zafungoval zcela opačně (než asi měli autoři v plánu) a vzedmul ve mně vlnu zájmu o drogovou scénu. Autoři, vydavatelé ... nikdo si nevšiml, že ikdyž jsou v knize popsány hnusné věci, Christiane F. mezi řádky popsala to, proč skončila tam kde skončila a že vlastně dostala to, po čem nejvíce toužila. A touto knižní zpovědí některým rozervaným duším ukázala, že tohle je jedna z možných cest úniku. Jasně, všichni víme, že útěk nic neřeší ... ale nevíme to ve 14-ti letech. A někdy je útěk z reality to jediné, po čem toužíme ...

Moc mě proto nadchlo, když jsem se dozvěděl, že vyšla další kniha o Christiane F. Chtěl jsem poznat pokračování příběhu. Jak dopadla? Budu v sobě dnes cítit hnus místo fascinace? Jak se na tohle téma budu dívat zhruba po dvaceti letech od doby, kdy jsem dočetl "My děti ..."?
Z Christiane se stala po vydání knihy "hvězda". Hvězda, kterou celý život drogy provází, kterých se nikdy nadobro nezbavila ... jenže!

Předsudky stranou. Můžeme si o životě feťáku myslet cokoliv. Může moralizovat, můžeme odsuzovat. Dívat se skrze prsty, povyšovat se.
Ale můžeme se na to podívat i z jiného úhlu pohledu.
Už si detailně nepamatuji děj "My děti ze stanice ZOO", je to už mnoho let a mezi tím jsem přečetl mnoho dalších knih.
Vybavuji si Detlefa, fascinaci bydlení s přáteli ve squatech, popisované stavy z drog. Otevřený konec, kdy nevíme, zda se z toho Christiane dostane ... nikdy jsem se o její další osud nezajímal, tak nějak jsem vnitřně předpokládal, že umřela mladá.
Jenže ona neumřela ... pořád žije.
Obracím stránku za stránkou a zjišťuji, že žila svým způsobem fascinující život.
Jeden čas bydlela s Einstürzende Neubauten! Alexander Hacke byl její kluk! Mám rád Einstürzende Neubauten, to jen abyste pochopili to moje nadšení :-) Byla u toho, když vznikala hudební industriální německá vlna. Potkala se s Davidem Bowiem, s Ninou Hagen. Bydlela v Amsterdamu, v Řecku. Jeden čas bydlela na pláži ve stromovém "domečku".
Ikdyž celý svůj život byla závislá na drogách, žila na okraji společnosti, byla celou tu dobu svým způsobem svobodná. Nemusela se absolutně ohlížet na ostatní, byla jim ukradená a oni byli ukradení ji. Žila život, ze kterého bych byl já před 20-ti lety (jako depresivní puberťák) nadšený.
Myslím to vážně, opravdu!
V tomhle vidím riziko knih o Christiane F.
Mají působit jako odstrašující příklad, ale ne vždy se jim to daří.
Ano ... jako malá si na drogy opravdu musela vydělávat prostitucí. Ano, viděla pár "přátel" umřít se stříkačkou v žilách. Ano, sebrali ji syna. Ztratila rodinu.
Jenže člověk to ZLÉ z hlavy vytěsní.
Mladý zoufalý člověk obzvlášť.
Fascinuje ho něco jiného. Ten jiný svět. Pokud si to přečte nevyzrálé mladé "dítě", které chce od své rodiny utéct, utéct od sebe .. dítě, které nemyslí na budoucnost ... co uvidí?
Uvidí onu výše zmiňovanou jednu z cest. Je lehké řícI, že drogy jsou špatné. Ano, jsou. Ale jsou lehce přístupné. A zrovna Christiane F. ve své druhé knize ukazuje, že s drogama lze prožít celý život a neumřít na ně. Je to až legrační ... morbidně legrační. Christiane dnes již sice umírá, ale umírá na následky alkoholu. Zničené tělo alkoholem a žloutenkou. Trochu potrhlá, paranoidní a bláznivá ... ale víte co? Po celou dobu čtení jejího příběhu jsem neměl pocit, že by toho litovala. Nikdy se nepokusila o sebevraždu.
Ano, některé věci by dnes udělala jinak.
Neunesla by svého syna, některé lidi by nepustila do svého života.
Ale nenarazil jsem na postesknutí si, že by chtěla vrátit čas a nikdy nezkusit tu první drogu.
Tohle je podle mého to nebezpečí.
Knihy s Christiane F. mají mladé lidi odrazovat od drog, ale říká jim to dívka (a v druhé knize již starší žena), která fetuje moc ráda a která i přes všechno to zlé dokáže na drogách najít věci "hezké".
A spousta mladých tu lež může prokouknout a chtít tu pravdu odhalit ... a pro některé z nich to může být opravdu smrtelné.

Anne Gesthuysenová .:. Jsme přece sestry

Období nepřečtených knih skončilo, po delší době jsem pohledem pohladil poslední stranu a zažil ten kýžený pocit, kdy složím do klína polootevřenou knihu a zahledím se nepřítomným pohledem někam do prázdna. V myšlenkách se loučím s nedávno poznanými postavami a ukládám si jejich otisk do duševní knihovny k ostatním knižním přátelům.
Opustil jsem životy těch druhých a znovu se duševně oblékám do života svého ...

Netuším, jakým způsobem si ke mně hledají cestu nové knihy, ale nepřestává mě fascinovat ta jejich různorodost témat a knižních tváří, když si tu cestu ke mně nakonec najdou a skončí na mém pomyslném nočním stolku (nemám noční stolek, odkládám knihy všude možně po bytě).
Tak se občas stane, že mě navštíví knihy, o kterých bych se nenadál, že je pozvu na čaj o páté.
Však se sami podívejte na tuto obálku ... řekli byste, že ji objevíte u postele dospělého muže? I samotné nakladatelství Host ji ve svém katalogu zařadilo do sekce, opatrně nazvané, "Beletrie nejen pro ženy". Ještě že je tam propašované to slůvko "nejen"! ;-)
No, prostě tím chci říct, že některé knihy umí klamat tělem a člověk Čtenář by neměl trpět předsudky a soudit dle toho. Koneckonců, jak chce muž porozumět ženám, když se vyhýbá knihám, které jsou psány tak trochu pro jejich duše?

Neřekl bych, že kniha "Jsme přece sestry" je kniha pro ženy, řekl bych o ní spíš, že je to kniha o ženách. O třech sestrách, které na sklonku svých dlouhých životů (setkáváme se s nimi u příležitosti oslavy stých narozenin jedné z nich), vzpomínají na své osudy, na své nenaplněné lásky, na příkoří, které je postihly, ale i na ty okamžiky štěstí a úspěchů.
Ikdyž se jejich životy můžou zdát leckdy dramatické a jsou dotknuté druhou světovou válkou, neztrácí jejich vyprávění kouzlo obyčejné lidskosti a chutě běžného všedního dne ... dne, do kterého si každý čtenář může promítnout den svůj, protože "naše"sestry nejsou akčními hrdinkami thrillerů, nejsou obdařeny nadpřirozenými vlastnostmi, nekončící odvahou a zapeklitými osudy, kde o fous vyváznou svými životy.
Jsou to jen obyčejné ženy ze statku, které se snaží svůj život žít poctivě a najít si v něm kousek svého štěstí.
Nemá cenu více popisovat děj, ten si raději objevujte sami. Nejde tu totiž až tak o děj, jako spíš o ten otisk, který kniha zanechává.
Jde o atmosféru, o pocit z příběhu, o kouzlo propojení s postavami.
Pustil jsem do svého života tři knižní ženy, které si získaly mojí pozornost, moje pochopení a moje sympatie ... a jsem moc rád, že jsem je do svého života pustil, že jsem mohl navštívit jejich svět. Protože i přes absenci velkým slov a myšlenek jsem se na konci cítil obohacený ...

Období nedočtených knih

Někdy to tak na mě příjde ... úplně neplánovaně a nechtěně ... prostě se tak stane a nenadělám s tím nic.
Příjde na mě období nedočtených knih.
Můžu se snažit jak chci, ale prostě to nejde.
Jednou za to může špatný výběr, podruhé nevhodná doba na to konkrétní téma, jindy zase rozsah knihy a někdy si jen prostě řeknu, že na světě je tolik knih, že se člověk nesmí zdržovat knihou, která mu nedává stoprocentní odezvu.
Ale co vám to budu vysvětlovat, určitě to znáte ...

Rád bych si teď tady odložil pár myšlenek o knihách, které jsem v poslední době nedočetl.

Timothée de Fombelle - Vango
Nedočtení téhle knihy mě opravdu mrzí, ale je to pro mě vlastně trochu symbolické. Mám Timothéé(a) moc rád, moc se mi líbí jeho styl psaní a jsem fascinovaný tempem vyprávění, ale nedokážu jeho knihy dočíst do konce.

Ať už to byl Tobiáš Lolness, nebo teď zmiňovaný Vango, prostě tomu okolnosti nechtějí, abych našel na tak tlusté bichle čas a udržel po celou dobu pozornost či náladu. Jsou to úžasné knihy (Tobiáš o pár příček více), ale ...
Vango je kniha krásná na pohled a absolutně nevhodná na čtení do vany. Je moc těžká a balancování touto cihlou nad vodou mě dlouho nebavilo ... začaly mě bolet ruce :-) A když z knihovny začaly přicházet upomínky a paní Knihovnice se dožadovala vrácení s tím, že je na tento příběh fronta až za roh, najednou jsem zjistil, že mě vlastně už ani moc nezajímá, co je vlastně Vango zač a jak to s ním dopadne. Je to škoda, ale je to tak ...

Kvůli tomu měla trochu smůlu i další kniha v řadě a to Pán vzduchu Ondřeje Neffa.
Ilustrace na obálce je natolik úžasná, až mi připomněla má klučičí léta, velké školní prázdniny, hodiny a hodiny čtení dobrodružných knih u nás na chatě, že jsem neodolal a knihu si půjčil při vrácení Vanga.
Nedošlo mi ale, že číst dvě knihy po sobě, které mají hodně společného se vzducholodí (obzvlášť, když mi výšky nedělají dobře a nejsem fanoušek létání), je prostě nesmysl a knihu jsem odložil po první stránce.
Rozhodně jsem na ní ale zvědavý a nechám to na jindy ... možná až na dobu, kdy budou sepsány a vydány všechny tři plánované svazky.
Jenže to zas bude strašně tlustý, tak kdoví jak :-)

Jessica Khoury - Počátek
Počátek mě nalákal svým tématem. Zdálo se mi, že je vhodná doba na podobné téma a možná i vhodná doba byla.

Teplé počasí, žádné zvláštní povinosti, relax, nenáročná kniha. Oddechovka mezi prací a výlety se synem na dětské hřiště ... co jiného si vybrat, když se to tak nabízí?
Brzy mi ale došlo, že nejsem čtrnáctiletá dívka se sny o velké Lásce (není třeba snít, když to člověk žije) ale třiceti-něco letý chlap, tak jsem dostal rozum a šel o knihu dál.
Bylo jasné, že tenhle příběh mi nemá co dát. Není to ale chybou autorky, jen jsem prostě sáhnul do regálu, který nebyl určený pro mě. Věřím tomu, že cílové skupině kniha otevře další dveře do světa fantazie a snů.






Další kniha, která má smůlu kvůli létu, je Svět, který skončil včera od Jareda Diamonda. Na tuhle knihu jsem se těšil už od chvíle, kdy nakladatelství Melvil ohlásilo její vydání. Téma mě zajímá a tušil jsem spousty postřehů a zajimavostí ze světa lidí. A hlavně ... konečně kniha, která nestojí na hranici dětského světa a světa dospívajících dívek, po které jsem se mometálně pohyboval.
Prostě jsem čekal poučení z chytrého tématu. A přesně tohle jsem také dostal! Vědeckou knihu antropologa o světě domorodců srovnávající dobu minulou s dobou přítomnou.
Porovnání toho, jak problémy zítřka řeší mizející generace přírodních národů v odlehlých končinách poslední divočiny.
Zajímavé, poučné ... ale je léto!
Cítil jsem se jako školák připravující se na závěrečnou zkoušku, dohánějící ztracenou látku.
Nedokázal jsem najít tu kýženou radost ze čtení i přes to, že téma mě zajímá a láká.
Nemůžu říci, že Jared Diamond píše špatně, to ani náhodou, ale píše jako profesor.
Píše poutavě a zajímavě, ale já se stále častěji přistihávám, že mám hlavu podepřenou dlaněmi, koukám z okna a sním o lese, vodě a dalších letních atrakcí.
Vzdávám to, knihu odkládám a slibuji jí, že se k ní vrátím. Na podzim, v zimě ... v období nečasů, kdy s ní zalezu do peřin a budu se plně soustředit. Protože vím, že tahle kniha si soustředění zaslouží.

No a zatím poslední nedočtenou knihou se stává Vraní dívka, která si vysloužila varování na titulní stránce, že je určená jen pro silné povahy.
Recenze mluví o nejdrsnější a nejbrutálnější knize, která kdy byla napsána v žánru temných severský psychothrillerů. Najivně si myslím, že je to přesně to pravé ke čtení k nebi bez mráčku a zářícího slunce.
Omyl.
Jsem otec šestiletého kluka a už u první kapitoly (kde se nestalo vůbec nic) jsem si uvědomil, že některé knihy vlastně nechci číst. Nějaká pomatená ženská chystající skrytou místnost pro unesené dítě? Proč do své duše zasévat strach a pouštět do srdce obavy? Co mi tahle kniha může dát? Čím mě obohatí?
Je to už pár let, co jsem ze svého života vypustil televizi a zprávy právě z tohoto důvodu.
Že nám denodenně předkládá bezdůvodné násilí a utrpení.
Žije se mi od té doby lépe.
Ne, děkuji nechci, nemám zájem se pouštět dobrovolně do podobného tématu. Možná by to bylo jiné, kdybych nebyl otcem, možná by mě takováto kniha bavila před pár lety ... ale už dávno nejsem mladistvý psychopat ...

(Obraz Carla Larssona, který se stal předlohou obálky Vraní dívky)

No a tímto to snad už končí ... doufám, že jsem přerušil tu serii nedočtených knih a další rozjímání už bude o knize, která opravdu končí poslední stránkou. Zatím to vypadá nádějně ;-)

Rachel Joyceová .:. Nepravděpodobná pouť Harolda Frye

Harold Fry je starý nemluvný důchodce, který žije se svojí manželkou Maureen v domě, který je tak moc uklizený, že i prach se bojí na něco usednout.
Tento uklizený dům je již spousty let tichý, jeho obyvatelé mezi sebou občas prohodí pár zdvořilostních frází, ale jinak každý žije sám svůj opuštěný život. Už dávno si nemají co říci a noci tráví každý ve svém pokoji.

Smutný život starců v malém městě. Bez vzrušení a nadějí. Pokud na něco v tomto domě padá prach, jsou to srdce jeho obyvatel.
Až jednou ...
Vše změní krátký dopis, který jednoho dne příjde Haroldovi.
Je od jeho dávné spolupracovnice a tímto dopisem se s ním loučí. Onemocněla rakovinou a umírá. A Harlod netuší jak s touto informaci naložit. Nakonec napíše krátký vzkaz: "Milá Queenie, díky za dopis. Je mi to moc líto. S pozdravem Váš - Harold Fry."
Nic moc, že? Ale takový je už Harold. Zalepil vzkaz do obálky, obul ošoupané staré mokasíny a tak, jak byl, se vydal ven. Vhodit dopis do schránky.
A protože byl hezký den, první schránku minul bez povšimnutí a šel dál. Tam za rohem je přeci další. A pak další.
U pumpy, kde zastavil na kus něčeho k snědku, potkal Dívku od pumpy, která mu změnila život.
Dal se s ní do řeči a povídal jí o nemocné kamarádce. Ona jemu na oplátku o nemocné tetě, která také měla rakovinu. "Člověk musí být pozitivní. Musíte věřit. Nezáleží na lécích a tak dále. Musíte věřit, že se ten dotyčný může uzdravit. Lidská mysl je hrozně složitá. Když ale věříte, dokážete cokoliv!"
Tahle slova Harolda zasáhla natolik, až se v jeho mysli zjevil čerstvý závan života ... myšlenek.
Zničeho nic stál v telefoní budce a volal do sanatoria: "Vzkažte jí, že Harold Fry je na cestě. Musí jenom počkat. Protože já ji zachráním, víte. Já půjdu a ona musí žít!"
A vyrazil. Pěšky. Před sebou stovky mil, na nohou ošoupané mokasíny a na sobě čistou košili, vázanku a nepromokavou bundu. V kapse kreditní kartu. V hlavě přesvědčení, že musí jít pěšky, že jenom takto Queenie zachrání. Přesvědčen, že tuto cestu musí podstoupit a nesmí si ji ulehčit.
Šel a začal ten důležitý intimní rozhovor sám se sebou.
Myslel na svojí ženu, myslel na syna, kterého od sebe odehnal. Vracely se mu vzpomínky hezké a vracely se i vzpomínky nehezké.
Když jdete opuštěně po světě, jediné co máte jste vy sami a musíte se s tím nějak vypořádat.
Občas zavolal své ženě, občasi jí poslal pohled. Také posílal pohled Dívce od pumpy a Queenie, aby věděla, že je na cestě. Do igelitky skládal suvenýry z cesty, dárky pro ženu a přítelkyni.
Potkával lidi, vyprávěl jim o své cestě. Nasával do svého srdce jejich příběhy a do jejich srdce vkládal ten svůj.
A pořád byl na cestě. Nohy samý puchýř, svaly v bolestivé křeči. Ale pořád šel.

Každý, kdo se vydá na Cestu, zákonitě se při ní změní. Měnil se i Harold a z jeho cesty se stala Pouť. Pouť za záchranu Queeny a pouť za záchranu vlastní duše.
Sledujeme i nastávající změnu Maureen, která zůstala opuštěná sama doma. Jejich vzpomínky a myšlenky nás seznamují s jejich dosavadním životem a ukazují tu propast, která se mezi nimi rozprostřela. Maureen pomalu zjišťuje, jak moc se navzájem odcizili a jak moc se bojí, že už se Harold nikdy nevrátí. Pomocí pohledů, které od něj dostává, sleduje jeho cestu a my vidíme, jak i ji jeho cesta mění. Jak moc narušila tu strnulost jejich dní.
Z Harolda se postupně stává Poutník, vzdal se všech věcí které má a svůj osud svěřil do rukou Cesty.
A ta se o něj postará ...

Úžasný příběh o nalezení sebe sama, o nalezení cesty zpět ke své ženě, ke svému synovi.
Příběh o uvědomění si, že nikdy není pozdě na změnu a že nejdůležitějším krokem je vždycky ten krok první. Nenápadná kniha, která v sobě skrývá více, než jsem na začátku čekal. Kniha, která od určitého bodu již nešla odložit a musela se dočíst až do konce. Krásná kniha. Kniha pro všechny, kteří tuší, že někdy je Cesta důležitější než cíl.

Nepravděpodobná pouť Harolda Frye
Napsala Rachel Joyceová
Z anglického originálu "The Unlikely Pilgrimage of Harold Fry" přeložila Naďa Špetláková
Vydala Euromedia Group, k.s. - Knižní klub (2012)
www.bux.cz
339 stran

Ivo Stehlík .:. Naplavené dříví

Naplavené dříví jsem objevil na recyklovaném papírů aktuální Sedmé generace. Zmínka o téhle knize na mě vykoukla tak nějak mimoděk a něco z těch napsaných slov o ni ve mně zanechalo tichou ozvěnu, rezonující se samotnou podstatou mé duše.
Někdy stačí opravdu málo a víte ... VÍTE, že jste našli střípek skládačky zvané Život a že je to důležitý střípek, který ve výsledku pomáhá (spolu s dalšími a dalšími maličkostmi) určovat podobu celkového obrazu budoucnosti. Tento střípek je tenká malá knížka obsahující myšlenky muže, procházejícího se lesem a vlastní duší.

 

 Beze studu a ostychu odkrývá niterné myšlenky obyčejného muže ... krátkými zamyšleními a postřehy se s námi dělí o svůj svět.
Myšlenky nahé a důvěrné, prosté a přitom tak bohaté a moudré.
Nemluví o "velkých" věcech ovládající svět, právě naopak ... mluví o těch malých, každodenních.
O věcech, které můžeme vnímat až ve chvíli, kdy se zastavíme, zvedneme oči vzhůru ke korunám stromů a zaposloucháme se.  O věcech, které začneme vnímat až ve chvílích, kdy začneme poslouchat sami sebe.

Nebojte, není to další guru hlásající návrat k přírodě, vyzívající k prozření a hledání svobody duše. Vůbec! Ani náhodou!
Je to jen obyčejný chlap, který vnímá svoje okolí a dokáže se s námi podělit o své běžné dny.
Chlap, který dokáže přerušit svoji práci kvůli návštěvě z ptačí říše a s pokorným pokývnutím hlavou fascinovaně hledí kolem sebe.

Celou knihou se vine tenký pramínek pocitu, který jsem si sám pro sebe pojmenoval skromnost.
Ikdyž pan Stehlík občas mluví o Bohu, necítím v něm toho Boha z kostela. Je to Ten, který jej doprovází v myšlenkách, když se v silném větru prochází opuštěným lesem a na kousky papíru zaznamenává své vnitřní rozhovory. Pro sebe, pro nás.
Nedokážu být k této knize nestranný a přiznávám, že se na ni dívám s něhou a nekriticky.
Souzněla se mnou beze zbytku.

Pan Stehlík ke mně mluví jazykem, kterému naprosto rozumím ... jazykem, kterým mluví otcové ke svým synům, dědové ke svým vnukům.
Je to moudré povídání o věcech, na které se sám osobně vnitřně dívám.
Popsané jednoduchým a srozumitelným jazykem.
Možná to není kniha pro všechny, možná musí jít člověk po podobné životní cestě. A nemusí to být cesta reálná, stačí to být jen cesta snová. Je úleva otevřít knihu, otáčet jednu stranu za druhou a cítit ten klid, vyzařující z ní. Žádné drama, jen něžné pohlazení po duši a vlhká vůně jehličí.
Sedět v křesle a odpojit se ... cítit se poctěný a cítít se být mezi svými. Tohle vše dokázalo těch pár stran, přečtených za jeden večer. Dlouho se mi nestalo, že bych dočetl knihu, chvíli ji držel jen tak na klíně a pak v ní namátkou zalistoval a začal číst znovu.
Vybíral si konkrétní myšlenky a s letmím úsměvem je srovnával se svými.

Tahle kniha nezmizí zařazena v knihovně mezi ostatními.
Tuším, že ji budu chtít mít po ruce, někde na očích. Vždy, když budu potřebovat nalést vnitřní klid a do lesa to budu mít daleko, otevřu tuto knihu a budu jej hledat mezi naplaveným dřívím ... děkuji, pane Stehlíku ... napsal jste krásnou knihu! 

Naplavené dříví
Napsal Ivo Stehlík
Fotografie Petr "Pavouk" Hajner
Vydalo nakladatelství Stehlík ve Volarech roku 2013
www.knihystehlik.eu
84 stran

Nevím, zda knihu najdete v běžném knihkupectví, ale pokud si ji objednáte přímo z nakladatelství Stehlík, jehož je Ivo Stehlík majitelem, a požádáte o to, dostanete knihu i s věnováním.
V tomto případě jsem moc rád, že jsem se osmělil a o věnování požádal.