Petra Soukupová .:. Pod sněhem

Tak jo. Nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše a řekněme si to hned na začátku.
Tahle kniha je to nejlepší, co jsem prozatím letos četl. Tečka.
Takže si obujte boty, vemte si peněženku, jděte do nejbližšího knihkupectví a knihu si kupte.
...

Co?
Vy jste ještě pořád tady? Tenhle můj dramatický úvod vám nestačí a stále na něco čekáte?
No dobrá, tak tedy jinak.
Miluji obyčejné a banální lidské příběhy, kde se neděje nic moc zvláštního, jen takové to normální lidské žití, upřímné, pravděpodobné a tak pravdivé, až člověku po zádech přejíždí mrazivé svědění a nutí jej se ošívat, protože si při čtení stále častěji uvědomuje, jak se najednou stal součásti příběhu a už to nejsou jen tři sestry se svými dětmi v autě, jedoucí na narozeninovou oslavu, ale jsou to tři sestry se svými dětmi a on, jedoucí na narozeninovou oslavu.
Soukupová píše tak děsně sugestivně a reálně, až najednou opravdu sedíte v tom autě s nimi, cítíte se jako jejich bratr (nebo čtvrtá sestra) posloucháte ty obyčejné nudné rozhovory a zůčastňujete se vášnivých hádek, které bodají nože do zad a ubližují.
A to vše píše tím svým frackovitým stylem, znějící jako kulometná palaba, dlouhá souvětí bez přímé řeči a bez nadechnutí. Tok slov nabírá svoji rychlost, slévá se do vět a souvětí a nedovolí čtenáři si odpočinout. Neznám Petru Soukupovou osobně, ale z různých rozhovorů a reportáží mi příjde jako holka, která toho mezi cizými lidmi moc nenamluví. Vždy na mě působí jako někdo, kdo by chtěl být někde jinde, než právě je. Ve své ulitě. Když ale začne psát, urve se ze řetězu a je k nezastavení. Příjde mi, jako člověk, který mlčel už dlouho, neměl se komu vypovídat a teď, když konečně našel svého posluchače, je k nezastavení a mluví a mluví a mluví.
A mluví takovým zajimavým a upřímným způsobem, že se vám dostane pod kůži, dotkne se těch nejskrytějších myšlenek uvnitř vás, zahraje na citlivou strunu a vy ji to všechno sežerete a jen čekáte, co bude na další straně.
Petra má dar vytvořit postavy, které vás štvou a lezou vám na nervy a přitom vám je představí takovým lidským způsobem, že chápete proč jsou takové. A co víc, najdete v jejich nitru i kousek sebe a díky tomu jsou vám blíž. Prostě rodina. Knižní rodina. Ikdyž víte, že jsou to lidi na ranu, máte je rádi, protože jste mezi svými a cítíte se s nimi doma.
Tohle Petra Soukupová prostě umí. Vytvořit svět, který je tak moc podobný tomu vašemu, že snadno uvěříte v jeho existenci a budete se v něm cítit přirozeně, ikdyž se tam dějí obyčejné a smutné věci.

Tak a teď vážně. Běžte do toho knihkupectví!
Protože i obálka je jedna z nejhezčích, jaká letos vyšla, a v knihovně vypadá prostě skvěle ;-)




 
Pod sněhem
Napsala Petra Soukupová
Obálka Tomski & Polanski (www.tomskipolanski.com)
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. (2015), vydání první
www.hostbrno.cz
373 stran

Simon Sinek .:. Lídři jedí poslední

Kniha Lídři jedí poslední není kniha o jídle a také to není kuchařka.
No, ikdyž ... pokud se na to nezaujatě podíváme, kuchařkou by v jistém slova smyslu být mohla.
Mohla by to být kuchařka, kterak správně vyrobit vůdce, hodného následování.
Jedna část knihy totiž rozebírá chemické látky v těle a vysvětluje, jaký vliv mají na člověka, co způsobují a proč se vlastně chováme tak, jak se chováme v určitých situacích.
Čtenář se chvílemi cítí jako mladý chemik.
Smíchává všechny ty korizoly a oxytociny, serotiny a dopaminy a díky tomu mu v hlavě vzniká guláš chutnající po dokonalém zaměstnanci. A po dokonalém šéfovi.

Ale nebojte, není to náročná kniha plná chemických vzorců a těžko pochopitelných příkladů toho, co a jak funguje. Vůbec ne!
Právě naopak!
Simon Sinek mě nadchnul už svojí první knihou Začněte s proč a dost často si na ni vzpomenu, když se rozhlížím kolem sebe a myslím si na své oblíbené firmy, podniky.
S knihou Lídři jedí poslední jde Sinek ještě hlouběji a ukazuje nám ty, kteří naše oblíbené firmy pozvedli. A nebo přivedli ke zkáze.
Na spoustech příkladů nám představuje hrdiny, upozorňuje na to, kde se zachovali jinak než všichni ostatní a jaký to mělo následek.
A my, čtenáři, tohle povídání čteme s nadšeným zaujetím, jakoby se jednalo o napínavý dobrodružný román.
Protože to svým způsobem dobrodružný román je. Držíme palce charakterním hrdinům, kteří se bijí za své podřízené, kteří svým kolegům slouží a pomáhají jim v jejich vzestupu a pohrdlivě se posmíváme těm, kteří mysleli jen na sebe a čekal je zákonitý pád.
"A co jsi čekal, všiváku", často nás napadne, když Sinek jasně a srozumitelně popisuje, proč špatný vůdce dopadl tak, jak dopal. Popisuje to totiž takovým způsobem, že vás prostě musí napadnout: "No jasně, vždyť to je logické. To je jasné! Jak jsem si toho mohl nevšimnout dřív!".
A začnete myslet na svého šéfa, začnete nezaujatě přemýšlet nad sebou a nad svojí pracovní morálkou. Přemýšlíte, zda jste svým kolegům tou správnou podporou, nebo zda jste ten, kdo by šel nahoru přes jejich mrtvoly.
Díky téhle knize si dovolíte dívat se na svoje zaměstnání ne jako na prostředek obživy, ale jako na činnost, kterou ovlivňujete ostatní lidi a vidíte situace, které ovlivňují vás.
A je docela pravděpodobné, že vás přepadne touha se vůdcem stát. Být tím, kdo dělá věci správně a inspiruje lidi. Protože si uvědomíte, že Simon Sinek má pravdu v tom, že když něco děláte pro druhé, přežene se vámi vlna příjemného uspokojení a dodá vám hřejivý pocit člověka, který drží tým pohromadě.
U téhle knihy platí, více než kdy jindy, poslední věta příběhu: "Pokud vás tato kniha inspirovala, předejte ji prosím dál někomu, koho chcete inspirovat."
Opravdu budete mít chuť ji poslat dál. Dát ji svému šéfovi, ať už dělá svoji práci správně nebo ne, protože v téhle knize jsou ukryté odpovědi na otázky, které si musí (ve skrytu srdce) každý upřímný vůdce pokládat.
Takže pokud váháte nad vhodným darem pro někoho, kdo má pod sebou nějaké lidi, lepší dar asi už ani nenajdete. Protože láhev vína mu dá každý, ale možnost změnit životy ostatním už málo kdo.

Lídři jedí poslední
Napsal Simon Sinek
Z anglického originálu Leaders Eat Last: Why Some Teams Pull Together and Others Don't, přeložil Viktor Horák
Vydal Jan Melvil Publishing, s.r.o. (2015), vydání první
www.melvil.cz
www.mitvsehotovo.cz
262 stran

Radka Třeštíková .:. Dobře mi tak

Asi každý z nás má své oblíbené osobnosti, ke kterým upíná svojí pozornost a od kterých občas čerpá inspiraci. Ke kterým pravidelně chodí na návštěvu (třebas jen virtuální) a které má rád. V době internetu je to jednodušší, než kdy dříve. Stačí navštívit jejich sdílené domovy, jejich sociální sitě a čerpat z toho, co jsou ochotni na sebe prozradit. Vnímat to, co sdílí s širokým okolím.

Jedna z mých nespočetných oblíbených osobností je Radka Třeštíková. Občasná blogerka, magazínová novinářka, matka, manželka, žena ... a teď už i spisovatelka. Měl jsem ji rád hned od začátku. Pro její upřímný pohled na svůj svět, pro plynulou skladbu slov, složených do čtivých vět. Dokážu to ocenit.
Mám rád lidi, kteří se umí vyjadřovat psaným slovem a vytvořit z těch slov další paralelní vesmíry.
Mám rád lidi, o kterých můžu říci, že jsou poslem slova a kteří právě pomocí slova dokáží vytvořit další a další nekonečné světy. Kteří tvoří příběhy.
A právě na příběh od Radky Třeštíkové jsem byl opravdu zvědavý. Jak už jsem řekl. Líbí se mi, kterak pomocí slov komunikuje se svým okolím. To proto jsem se těšil na svět, který vytvořila pomocí této knihy.

Její kniha "Dobře mi tak" je pro mě příběhem o stárnoucím muži, ke kterému si prostě nedokážu najít cestu. Znáte to. Někteří lidé jsou tak odlišní od vaší podstaty, že se můžete snažit sebevíce, cestu si k nim nikdy nenajdete. Upřímně, ani se o to nebudete snažit. Proč také? Vždyť na světě je tolik sympatických lidí, kteří vám mají co říct. Proč se snažit přiblížit k někomu, kde je vám krajně nesympatický, vlastně až skoro odporný?
Radka Třeštíková přesně takovou postavu stvořila.
Chlapa, který v sobě má snad všechny nehezké vlastnosti mužského pokolení.
Představuje nám jeho svět, nutí nás sledovat, kterak se nepřítomně drbe v rozkroku a provází nás jeho životem, který je tak vzdálený tomu našemu, že už to více snad ani nejde. Nebo alespoň vzdálený tomu mému.
Stvořila Borise, jehož životní pohnutky jsou pro mě nesrozumitelné.
Borise, kterého nedokážu mít rád, ikdyž nám ho Radka Třeštíková představuje tak upřímně citlivě a bez příkras. Vlastně i s vysvětlením, proč jsou jeho kroky takové, jaké jsou. Přesto si tu cestu k němu nedokážu najít a jeho konečný osud je mi naprosto lhostejný. Ale možná to tak mělo být. Boris je mi sondou do života člověka, který jako by ani neexistoval, přestože do života jiných vnáší hořkou pachuť zhnusení.
Ptáte se, proč si tedy číst o někom, ke komu si snad ani nejde najít cestu? Právě proto, že ho stvořila Radka Třeštíková. Právě pro tu plynulou skladbu slov, složených do čtivých vět, o které jsem mluvil už na začátku. Pro ten jeho zoufalý způsob plavby všedním životem. Nemusíte mít rádi hlavní postavu, ale musíte mít rádi ta slova, která jeho charakter tvoří. Ty myšlenky, která napsaná slova vytváří. Protože jestli něco Radka Třeštíková umí, tak je to psát. A je opravu hezké číst knihu od někoho, kdo psát umí ...

Dobře mi tak
Napsala Radka Třeštíková.
Ilustrace na obálce Lela Geislerová.
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s.
Vydání první, v roce 2014.
221 stran.
www.motto.cz

Stanislav Bernard .:. Tvrdohlavý muž

Mám rád lidi, kteří ve svém životě něco dokázali. Kteří z ničeho udělali něco. Mám rád lidi, které je radost poslouchat a kterých si člověk může vážit ať už jako podnikatele, tak jako člověka.
Mám rád lidi, kteří ze svého díla dokázali udělat značku. Pojem. Ikonu.
Mám rád Steva Jobse a jeho Jablko a to i přesto, že jsem nikdy nevlastnil jediný jeho výrobek. Nikdy jsem jej vlastně ani nedržel v ruce. Líbilo se mi to jeho zaujetí pro věc. Tu touhu uvést na trh něco dokonalého, kvalitního. Něco, s čím se člověk může identifikovat. Přijat to za své. Udělat z produktu "svojí" značku. Mám rád životopis Steve Jobs od Waltera Isaacsona, protože je to hodně inspirativní čtení. A stejně tak jsem si oblíbil i životopis Stanislava Bernarda, člověka, který se "vlastní cestou vydal k poctivému pivu".

Nejsem moc velký konzument piva, piji ho nárazově a v malém množství. Když si doma pivo otevřu, dost často ho mám se ženou napůl. Stačí mi to. Přesto mám ale pivo rád.
A protože mám rád i marketing, nemohl jsem si Bernarda nevšimnout.
Bernad (jak člověk, tak pivovar) jde ve všem svojí vlastní cestou a jde po ní i v oblasti marketingu. Já ho pravděpodobně zaregistroval díky firemnímu společenskému magazínu Vlastní cestou. Právě díky němu jsem si uvědomil, že je pro mě tento nápoj vlastně i nápoj s přidanou hodnotou. A to já dokážu ocenit. Proto je naprosto logické, že knihomol, který má rád Stanislavovo pivo (a vše další okolo něj), musí tuhle knihu prostě mít. Dává to smysl, protože patří k sobě. Bernardův životopis je poutavé čtení o tom, kterak Stanislav z ruiny vybudoval prosperující pivovar. Je to povídání o jeho názorech na politiku. Povídání o poctivosti v lidech. O názorech, kterak by měl svět fungovat. Je to prostě chytrý rozhovor se zajímavým člověkem nad orosenou skleničkou chladného piva. Povídání hloubavé a inspirující, povídání lidské až přátelské.
Stanislav Bernard je neobyčejně obyčejný chlap, kterého člověk rád poslouchá a kterého díky jeho knize může poslouchat doma v soukromí. Není to literární skvost, ale to snad ani nikdo nečeká.
Je to jen příjemné povídání u piva a takové okamžiky jsou mi vzácné. Tak ať nám chutná!

Tvrdohlavý muž
Napsal (s pomocí Ondřeje Horáka) Stanislav Bernard.
Vydalo nakladatelství 65. pole roku 2014. www.65pole.cz
První vydání.
215 stran (z toho spousta fotografií)

P.S. Doporučuji si ke čtení nalít do skleničky trochu toho piva. Zaručeně na něj dostanete chuť.

Douglas E. Richards .:. Napojení

Aby mezi námi bylo jasno hned na začátku, musím říci, že mám rád sci-fi. A taky mám rád dívky v nesnázích. Krásné a inteligentní dívky v nesnázích (je zvláštní, že hloupé a škaredé dívky většinou v nesnázích nebývají).

Mám rád honičky, kdy dívka v nesnázích utíká před armádou po zuby ozbrojených záporňáků s uspávacími pistolemi, vrtulníky a s jasnými rozkazy. Mám rád opuštěné špinavé motely, kde dívka v nesnázích přesvědčuje nedůvěřivého bývalého člena Delta Force (samozřejmě toho nejlepšího) o své nevinně a přesvědčí ho, aby se přidal na její stranu. A přesvědčí jej, aby se do ní zamiloval. Mám rád tlusté hackery, živící se jen pizzou, kteří hackují pro dobrou věc a jsou (jak jinak), nejlepší na světě. Mám rád ty čisté chytré duše, které objeví něco, co může změnit svět a chrání to před syčáky, kterým jde jen o moc a peníze. Nebo o peníze a moc.

Mám rád colu a popcorn.
Mám rád knihy, ze kterých se časem může stát drahý akční film s Tomem Cruisem v hlavní roli a na který se pak můžu dívat při žehlení čistého prádla. Mám rád knihy, u kterých nemusím přemýšlet o věrohodnosti (prostě vymyslela pilulku, spolkne ji a je tak chytrá, že žádný test nedokáže odhalit, jak moc chytrá vlastně je), protože to, co se tam odehrává se tak prostě odehrává. Nejsem vědec, netuším jak moc velké bláboly si spisovatel vymyslel a je mi to úplně jedno. U pohádek taky nevykřikuji do světa, že létající koště je nesmysl a famfrpál je nemožná věc. Čtenář sci-fi se neptá, čtenář sci-fi konzumuje a pokud je to čtenář sci-fi rejpal, tak ať si své postřehy laskavě nechá pro své kamarády a nenudí mě svými vyčtenými teoriemi.

Já beru sci-fi knihy jako odpočinkovou literaturu a také k ní tak přistupuji.
Napustím si horkou vanu a čtu tak dlouho, dokud mi nepromodrají rty. Nebo si pod záda v posteli naskládám tolik polštářů, že celá rodina pak spí na rovině. Následně čtu tak dlouho, že už se ani nevyplatí jít spát, protože za čtyři hodiny jdu do práce. Mám prostě sci-fi moc rád. Nečtu ho moc často, o to více si jej umím užít. Odpočinout si u čtení, obracet jednu stranu za druhou a těšit se z předem tušeného vývoje událostí. Pokud jste na tom stejně jako já, rád vám Napojení doporučuji. Je to svižné, je to rychlé. Je tam vše, co čtenář od příběhu očekává a je tam i přemýšlivý filozofický doslov o původu Boha (a tady jsem si zapřemýšlel rád, protože k podobné teorii mám hodně blízko - má Bůh Boha?). Strávil jsem s knihou dvě dlouhé noci a byly to noci, které jsem si opravdu užíval. A někdy to prostě ke spokojenosti stačí.

Napojení
Napsal Douglas E. Richards
Z anglického originálu Wired přeložila Radka Knotková
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. roku 2014
První vydání. Počet stran 383
http://nakladatelstvi.hostbrno.cz

Austin Kleon .:. Ukaž, co děláš!

Číst si v knize Ukaž, co děláš je jako jít do hospody na pivo se svým nejlepším kamarádem. Je to jako strávit večer s někým, komu naprosto rozumíte a s kým si moc dobře popovídáte.
Přesně takový jsem měl z knihy pocit.
Takový ten pocit, kdy mi žena něco nadšeně vykládá, já v jejich slovech nacházím inspiraci a skáču ji do řeči s výkřiky typu: "No jasně! Přesně to si myslím také! Takhle by se to mělo dělat!" A ikdyž to běžně nedělám, beru do ruky tužku a v knize podtrhávám věty a odstavce, do diáře si přepisuji citace a jsem z knihy opravdu nadšený a podivně akčně natěšený. Přitom Austin Kleon nepřichází s nějak zvlášť objevnou metodou sebeprosazování. Vůbec ne. Nebo možná, skromnost stranou, mně neukazuje nic nového. Snažím se to dělat podobně už nějakou dobu. Ukazuji, co dělám. Ukazuji střípky a skládám z nich celky. Nabaluji na sebe podobně smýšlející lidi a nechávám se inspirovat těmi, kteří také ukazují, co dělají.
Poselstvím téhle knihy je myšlenka, že každý kreativní člověk (a vlastně to platí i pro ty nekreativní) by si neměl nechávat své myšlenky (svoji práci) pro sebe, ale měl by se podělit s ostatními. Podělit se s rozdělanou prací, ukázat proces vzniku. Popisovat, na co při práci myslí. Nebát se toho, že o něco příjde, že mu to někdo odcizí.

Ukazovat fragmenty své práce. Hledat inspiraci v reakcích nebo, což mi příjde ještě úžasnější, být ispirací někomu jinému. Někomu, kdo si ten váš střípek vezme, zasadí do svého obrazu vnímání světa a vytvoří něco naprosto nového. Jiného.
Tím, že veřejně ukážete, co děláte, získáte na svojí stranu lidi, se kterými si máte co říci. Podobně smýšlející, zabývajícími se podobnými věcmi.

Kniha je srozumitelná, nadmíru čtivá, její formát svádí k tomu tahat ji všude s sebou a jen tak mezi obědem si v ní listovat a podtrhávat zatím nepodtržené. Číst si ji stále dokola. Ne snad proto, že je v ní osažen obsah, který změní svět, ale právě pro toho pivního kamaráda, o kterém jsem se zmínil hned na začátku. A ještě ke všemu je to hezký kamarád. Tak hezký, že určitě může být záminkou pro někoho, kdo si k vám přisedne s otázkou: "Co to čteš zajimavého?" Takže směle do toho! A pokud můžete, nečtěte ji sami doma! Sdílejte ji se světem! Čtěte ji v kavárně, v autobusu, na zastávce. Prostě ukažte, co čtete ;-)

P.S. Ježíšku, je mi to hloupé, ale já jsem ještě nečetl Austinovu první knihu Kraď jako umělec a teď ji nutně potřebuju. Co s tím prosím jako hodláš dělat? ;-)

Ukaž, co děláš!
10 způsobů, jak sdílet svou kreativitu a nechat se objevit
Napsal a ilustroval Austin Kleon
Podle anglického originálu Show Your Work! přeložil Jan P. Martínek.
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing v roce 2014
www.melvil.cz
224 stran

Lois Lowryová .:. Dárce

Téměř polovinu této knihy jsem přečetl při nedlouhé cestě vlakem, kterým jsem se nedávno vydal na výlet. Koleje pode mnou tiše tepaly v rytmu "tdm, tdm, tdm" a za okny se míhal podzimní kraj.
A stejným rovnoměrným tempem ubíhaly i věty na stránkách. Uhranuly mě a spolu s monotóním zvukem vlaku mě uvedly do čtenářského stavu příjemného tranzu. Častokrát jsem knihu odložil a nesoustředěným pohledem sledoval okolí. V mysli jsem byl ale stále v příběhu. Skutečné okolí jsem viděl jako v mlze a přes něj se mi mihotavě promítal kraj, který jsem díky této rozečtené knize poznával. Kraj, který je fiktivní a utopistický. Děsivě utopistický.


Dvanáctiletého Jonase poznáváme ve chvíli, kdy se snaží pojmenovat svoje současné pocity. Protože Jonas, stejně tak jako všichni lidé ve Společenství, si zakládá na přesném vyjadřování. Z počátku se přiklání ke slovu strach, nakonec ale příjde na to správné slovo. To slovo je "znepokojený".
Jonas se cítí znepokojený.
A postupem času ten pocit přenese i na mě. Začínám se totiž taky cítit mírně znepokojený.
Jonasův svět je tak dokonalý, že městečko Stepfortských paniček je (v porovnání s tímto světem) slabým odvarem chutného čaje. Jonasův svět prostě funguje. Dokonale.
Všichni jsou slušní, zdvořilý, ohleduplní, pomáhají si na vzájem. Nejsou války (a nikdo vlastně ani neví, co slovo "válka" znamená), není chudoba, hlad, nemoce.
Už od narození je život každého člověka detailně sledován a určován. Ošetřován k bezchybné dokonalosti. Žádné špatné emoce, žádný strach, žádná nejistota. Všichni mají stejné věci, stejné oblečení, stejný účes. Rodinné jednotky jsou pečlivě vybírány, partneři se k sobě skvěle hodí, vzájemně se doplňují. Všichni se mají rádi. Každé ráno se sejdou u jednoho stolu, povykládají si o svých snech a společně proberou jejich význam. Děti se celé své dětství připravují na svůj důležitý a plnohodnotný život. Studují, chodí na dobrovolnické práce a čekají na své Zařazení.
Zařazení je okamžik, kdy je jim přidělena práce, kterou budou zastávat celý svůj život. Až do svého slavného Vyřazení. Budoucí zaměstnání je tak pečlivě vybíráno, že se snad ještě nikdy nestalo, aby byl někdo nespokojený. Naprostá většina dětí ke svému povolání stejně už dávno měla nějaké sklony. Jak říkám, vše je naprosto dokonalé a úžasné!
Tak co? Už jste také trochu znepokojeni?
Jonas ano.
Protože Jonas nemá ani potuchy, kam jeho kroky vedou, k čemu může být předurčen. A ve světě, kde vše je pevně dané a jasné, je to tak trochu důvod k znepokojení.
Je proto pro něj velkým překvapením (a pocta), když je mu přidělena role Příjemce paměti.
Příjemce paměti je vážený člověk, který jako jediný uchovává vzpomínky Společenství.
Všechny vzpomínky. Ty dávno minulé. A když Společenství potřebuje v naléhavých situacích s něčím poradit, obrátí se právě na Příjemce paměti. Ten, na základě své moudrosti (kterou získá ze všech těch vzpomínek), poradí, kterým směrem se mají všichni dále vydat. Ale to se stává málokdy. Jak jsem řekl. Jonasův svět je prostě dokonalý.

Od téhle chvíle se Jonasův život začíná od základu měnit a on se od bývalého Příjemce paměti, ze kterého se stal Dárce, učí poznávat dávno zapomenuté.
Poznává, co je to bolest. Poznává, co je to láska. Poznává, že dokonalost jeho světa je vykoupena nekončícími ústupky a zapomenutími. Zjišťuje, že existují barvy ... A my, spolu s Jonasem, začínáme přicházet na to, že sťastní lidé v tomto světě jsou ochuzeni o spousty běžných věcí. Událostí. Skutečností. Citů.
Přicházíme na děsivý fakt, že dokonalost je záležitost nesmírně krutá ...

Úžasná kniha!

Dárce
Napsala Lois Lowryová
Z anglického originálu "The Giver" přeložila Dominika Křesťanová
Ilustrace na obálce Nikkarin
Vydalo nakladatelství ARGO (2013)
www.argo.cz
208 stran