David Vann .:. Ostrov Sukkwan

Už jste se někdy pokoušeli popsat své dojmy z knížky, kterou jste četli před více než dvěma lety?
Já ne, ale něco mě nutí se o to teď pokusit.
Protože ta kniha ve mně pořád je a čas od času se nějaký střípek z ní probojuje do mého podvědomí a přehraje se mi jako malá ukázka z filmu.
Vypadá to jako zlomek snu, vzdálená vzpomínka.

Ostrov Sukkwan ve mně zanechal pocit depresivní knihy. Nikde žádné barvy, jen temné stíny a dunivý zvuk vážné hudby, připomínající přicházející bouři za horami.
Uběhnutívší čas už v mé paměti vymazal ostré podrobnosti, zanechal jen stínové otisky a mlžné duchy, ale to hlavní, ten pocit, stále přetrvává.
Jde o to, že jeden nespolehlivý chlap (který se kdys nějakým nedopatřením stal otec) se rozhodnul hledat sám sebe a umanul si, že k tomu potřebuje svého dospívajícího syna a najít zároveň i cestu k němu.
A protože někteří chlapi jsou prostě magoři a nemají pud sebezáchovy, přišel s výborným nápadem, že toto hledání cest k sobě musí proběhnout na opuštěném ostrově kdesi u Aljašky, v divočině, kam se dá dostat jednou za x měsíců letadlem přistanivším na vodní hladině a kde vám medvědi dávají dobrou noc.
Propleskl bych matku, která celý tenhle výlet dovolila. Co si jako myslela?
Že si puberťák a duševně vyšinutý "otec" padnou do náruče, po večerech budou hrát piškvorky, povídat si o holkách a přes den chodit po kraji a trhat kytky?
Na holku by si měla posvítit sociálka za to, že něco takového dovolila!
No ale co, stalo se, milá maminka může svého neuváženého kroku litovat do konce života.

Takže kluci stanuli na opuštěném ostrově, nastěhovali se se svými zásobami do polorozpadlé barabizny (co měla být loveckou chatkou) a začali se poznávat.
Syn brzy pochopil, že táta je asi trochu mimo a co si budeme nalhávat, ani syn na tom nebude o moc lépe.
Něco na tom jablku a stromě asi bude.
No a pak se to (ooo, jaké překvapení) trochu zvrtlo.
A zvrtlo se to sakra hodně.
V tu chvíli se z knihy stává noční můra, už to není příběh o otci a synovi, ale halucinace zoufalství a šílenství.
Jeden velký trip chorého mozku, snažící se uchytit poslední zbytek reality a stále hlouběji se propadající do temnot pekla.

Bral jsem tuto knihu hodně osobně.
Ať už jako otec malého syna, tak jako syn otce, kterého doopravdy neznám.
Postupně jsem se promítal do jedné, následně do druhé postavy a děsilo mě, že chápu obě dvě.
Dokázal jsem se vcítit do jejich myšlenek a jejich pohnutek a hodněkrát neslyšně křičel na autora knihy a sprostě mu nadával za to, jaké obrazy v mé mysli vyvolává.
Syrovost té knihy mě prostě dostala na kolena.
Pak konečně skočila. Dodnes si pamatuju tu chvíli ...nehnutě jsem seděl, knihu na kolenou a zíral do prázdna. Snažil jsem se to ze sebe setřást, ale nešlo to.
Zůstalo ve mně přesvědčení, že nikdy nesmím ztratit společnou cestu se svým synem a pokud se mi to přes všechno mé odhodlání nepovede, nikdy ho nesmím vzít na opuštěný ostrov, kde bych chtěl vše dávat do pořádku ...

No a je to. Poslechl jsem to volání z mé knihovny a napsal o ní. Doufám, že na tu knihu už pomalu zapomenu a nebude mi nadále promítat ty střípky, které mě donutili sednout za klávesnici.
Trochu se ale bojím, že to bude mít jiný konec.
Že se přistihnu, kterak sedím ve svém oblíbeném křesle, kočku na klíně a začínám číst první odstavec:

"Měli jsme s tvojí mámou Morris Mini. Bylo to prťavý auto, jako z autodromu, a jeden stěrač byl rozbitej, takže jsem vždycky musel vystrčit ruku z okna a hýbat s ním sám ..."


A pokud snad pořád váháte a nevíte co si o tom všem myslet, tento rozhovor vám snad pomůže odkrýt, co je vlastně David Vann zač (vřele doporučuji):

David Vann: Mé roky se zbraněmi: rozhovor na novinkách.cz

Ostrov Sukkwan
Napsal David Vann
Z anglického originálu Sukkwan Island, vydaného roku 2010, přeložil Roman Tilcer
Přebal s použitím malby Zdeňka Daňka
Vydalo nakladatelství ARGO (2011), 1. vydání
www.argo.cz
160 stran