Vždy jsem si o sobě myslel, že takový nejsem. Doufal jsem, že nejsem ten povrchní chlap, který dá jen na vzhled a který se otočí za každou hezkou tváří. Jenže asi jsem :-(
Je mi to až trapné, ale musím se přiznat, že jsem se do ní zamiloval kvůli tomu, jak vypadá.
A pokud to nebyla láska na první pohled, tak na ten druhý určitě.
Poprvé jsem ji zahlédnul někde na sociálních sítích. Dost často si fotila selfie v hipsterských kavárnách, v posteli, ve vaně. A opravdu pokaždé jí to náramně slušelo.
I to její jméno je takové ... já nevím jak to řící ... tajuplné.
Vzbuzující zvědavost a slibující nevšednost.
Ano, líbila se mi od první chvíle. Člověk s tím asi moc nenadělá ...
Párkrát jsem ji potkal v oblíbeném knihkupectví a nenápadně si ji prohlížel. Aby žena nevěděla.
Vím, co bych od ní slyšel ...
"Už zase? To ti nestačila ta poslední?"
Mám zlatou ženu. Trpělivou. Chápající ... opravdu ano.
Jenže jednoho dne jsem na svojí ženu čekal dlouhé hodiny ve městě, ona byla na nějaké konferenci a já si šel zkrátit dlouhou chvíli do knihkupectví.
A narazil jsem na ní zase.
Tentokrát jsem byl sám a tak bylo načase odhodit stud a ostych. Dal jsem se s ní do řečí a bavili jsme se spolu mezi regály knih docela dlouho.
Byl jsem ztracený.
Za krásnou tváří se totiž skrývá i krásná duše. Upřímné myšlenky, zajímavý pohled na svět.
Tak důvěrně povědomý. Většina jí podobných umí vyprávět jen o banalitách světa a i ona o těchto banalitách vypráví, ale vypráví o nich až s bolestnou upřímností mladého telete. Přitom se uvnitř těch myšlenek skrývá silný dotek rozumné a zkušené vypravěčky. S přesahem a hloubkou.
Za okny knihkupectví jsem zahlédl svojí ženu, nenápadně jsem se tedy zamilovaně rozloučil a proklouzl dveřmi ven. Moje milá jen podezíravě pozvedla obočí.
Uplynulo pár týdnů, možná měsíců a vše bylo v pořádku.
Občas jsem si na ni vzpomněl, vybavila se mi její tvář a občas jsem na ni narazil na Instagramu.
Nejhorší na tom bylo, že se poslední dobou začala fotit se svojí sestrou a i ta je neméně krasná a neméně tajemná.
Je strašné to takhle říci nahlas, ale chtěl jsem je mít doma obě. Já vím. Prosím, nesuďte mě! Zdá se, že jsem jen obyčejný chlap.
Nedávno jsem ji ale nečekaně potkal u nás v knihovně a já už neměl na výběr.
Musel jsem jí pozvat k nám domů.
Dokonce si ji moje milá ani nevšimla. Měla totiž náročný týden a pořád něco sepisovala do práce, něco vyráběla. Neměla na mě čas. A tak jsem svůj čas trávil s ní.
Byly to krásné dva večery. Dlouhé hodiny mi něco vyprávěla a ikdyž byla mírně nesnesitelná, její pohled na svět byl opravdu zajímavý.
Když popisovala svojí vizi nebe, byl jsem ztracený. Díky ní jsem si vložil do svých představ další díl puzzle a mé vnímání světa a Vesmíru získalo zase o něco lepší ostřejší obraz, kterak vše může fungovat. Miluji cizí myšlenky o světě, vztazích, lásce, vesmírů ...
Krásný čas to s ní byl, ale některé vztahy nemají dlouhého trvání
Leží teď vedle mě, krásná a důstojná, dívá se na mě.
Ano ... mám ji stále rád, vážím si ji, příjde mi opravdu fajn, ale stále častěji musím myslet na její sestru. Je také tak krásná uvnitř, jako i na venek?
A to její jméno, Panda v nesnázích ... Promiň Lososi v kaluži, budeš už muset jít ...
Losos v kaluži
Napsala Markéta Lukášková, obálku ilustrovala Lada Brůnová.
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s.
Vydání první, roku 2017
223 stran
Žádné komentáře:
Okomentovat