Markus & Frida Torgeby .:. Pod širým nebem

Och, tohle bylo jako pohlazení.
Myšlenky.
Slova.
Slova člověka tak vymykajícího se běžnosti … vzdáleného většině. A přitom myšlenky tak srozumitelné a jasné, tak jasné, jako by ke mně promlouval můj vlastní duševní bratr.
Zvolil si cestu, kterou by si většina z nás zvolit nedokázala, ale se kterou bez pochyby souzním.
Rozumím ji. Možná tomu rozumí úplně všichni lidé na světě, možná tomu rozumí jen lidé stojící mimo běžný společenský proud. Tak trochu mimoni, tak trochu blázni. Nepřizpůsobiví. Nevím, netuším.
Ale myšlenky, táhnoucí se stránkami textu a prolínající z fotografií, promlouvají tiše a jemně, působí klidným dojmem, jako bych v tom lese stál s ním a s nadšením přikyvoval, protože rozumím. Protože vím.

Jsou lidé, kteří nedokáží žit uvnitř davu a boty na nohou je tíží jako okovy. Něco je nutí plout na vlnách moře, něco je nutí utíkat. Utíkat obrazně i doslova. Honit čas i vzdálenosti. Aby pocit opravdového uklidnění nalezli až v zastavení. V zastavení se v lese. S volným nebem nad hlavou.

Vypravěč tohoto příběhu se zastavil mezi stromy, postavil si stan a začal žít v lese.
Zprvu sám, později se svojí rodinou.
Našel tam sebe, svůj duševní klid a rovnováhu v žití. Prostřednictvím této knihy se snaží oslovil i nás ostatní. Našeptává. Láká.

 

Vypráví o sobě a zároveň vypráví o přírodě. Vypráví o tom, jak si rozdělat oheň, ale také o tom, jak oheň umí rozehřát srdce. Mluví o sekeře a v tu samou chvíli mluví i o věrném partnerovi.
Není to příručka o přežití, je to výpověď o duševním klidu.
Je to o zklidnění, souznění, propojení.
Je to o jinakosti, a přesto o běžné intimnosti nás všech.
Je to o lásce k žití.
Je to pohlazení.
Je to … láska

Pod širým nebem
Jak najít v přírodě duševní klid
napsal Markus Torgeby
nafotila Frida Torgeby

anotace:
Slyšet tlukot svého srdce uprostřed lesa…
Kdysi nadějný švédský atlet se rozhodl opustit hektický styl života ve městě a usadit se v lese. Bezmála 5 let žil jako poustevník v dokonalé harmonii s přírodou. Tato zkušenost ho nesmírně obohatila. V knize se s námi dělí o osobní zážitky, ale i o řadu praktických návodů, třeba jak šplhat na stromy, jak si postavit postel venku anebo čím se v lese utřít… Především ale o to, jak uklidňující účinek má na člověka život v těsném spojení s přírodou.

Vydalo Nakladatelství Kniha Zlín v roce 2020,
přeložila Helena Stiessová, 186 stran.

Stephen King & Richard Chizmar - Kouzelná skříňka pro Gwendy

Stephena Kinga mám rád už dlouhá léta a považuji ho za jednoho z nejlepších vypravěčů příběhů.
Přestal jsem jej však číst někdy v té době, kdy se mi narodil syn.
Možná to bude tím, že v jeho knihách se dost často něco stane dětem. A dost často to nejsou příjemné věci. Člověk se rád bojí, při obracení stránek tlustých knih, když ale ve tváři hlavních hrdinů, utíkajících před temným zlem, vidí tvář svého dítěte, to mrazení v zádech přestává být příjemné.
Proto jsem se do Kingova světa pár let nevydal. Neodolal jsem až teď ... to volání zavřené knihy bylo příliž silné a v rukou se mi ocitla ani nevím jak.
To až doma jsem si uvědomil, čí knihu jsem si to vlastně zapůjčil.
A nebylo mi z toho dvakrát nejlépe ... "Však kdo mě nutí ji číst? Za měsíc ji zase do knihovny vrátím, neotevřenou, nečtenou", sliboval jsem si a ještě týž večer si s ní zalezl do vany.
Jen na chviličku, abych věděl jako moc se stárnoucí Stephen King změnil.

Vlastně nevím, jak moc se změnil. Neměl jsem kdy posuzovat, nebyl čas na porovnávání.
Už u první stránky nastalo to kouzlo, kdy se lidská mysl propadne do magického světa knih, písmena tvořící věty zmizí a nahradí je obrazy, děj se jako krásný barevný film odvíjí v mysli čtenáře. Úplné pohlcení. Reálný svět zmizel, koupelna zmizela, objevily se prudké schody, lavička, na ní pán v černém obleku a černém klobouku.
"Holčičko, pojď sem na moment. My dva si musíme popovídat".

Uchvácen z plynulého textu a z toho, jak lehce se příběh v mé hlavě odehrává, se všemi těmi podrobnostmi, začínám prožívat příběh holčičky, které se právě teď začíná měnit život k nepoznání. Pomalu, ale jistě. První vyrušení se odehrálo zhruba ve čtvrtce knihy, to syn klepe na dveře koupelny, že má hlad. "Jasně ... vydrž ještě chvíli, jen co dočtu kapitolu", slibuji a opět vstoupím do světa, kde existuje kouzelná skříňka s tlačítky a která každý den vydává čokoládové zvířátko, po jehož snězení je všechno lepší.
"Hele, nejsi tu sám, chceme se také osprchovat", příjde druhé probuzení v podobě zaťukání na dveře, ale i teď je zdárně oddáleno slibem brzkého dočtení kapitoly. Voda trochu chladne a tělo se pomaloučku mění v záhyby rozmočené kůže. Občas procitnu, vyruší mě škrábání kočičí packy na dveře, dožadující se vstupu. Začínám mít trochu výčitky, měl bych se věnovat rodině, je toho tolik, co musím udělat. "Ještě chvíli, až dočtu kapitolu ... jenže tahle byla moc krátká. Tak až tu další!", slibuji a voda je již studená, skoro by se dalo říci až mrazivá.
Možná je mrazivá ta kniha ... chlad z ní přechází přes mé ruce do těla a tělo vodu ochlazuje.
To drobné znepokojení přerůstá v silné znepokojení, přesně tak, jak to u příběhu Stephena Kinga bývá. Další a další stránka mizí, jedna za druhou. Najednou obraz skončí. Dál už nic není.
Jen zkřehlé tělo a lítost, že kniha není tlustší. Reálný svět se dal opět do pohybu a v hlavě zůstala jen ozvěna světa jiného. Světa, kde existuje červené tlačítko na kouzelné skříňce a to červené tlačítko dokáže vše, na co člověk jen pomyslí ...

Kouzelná skříňka pro Gwendy
Napsal Stephen King & Richard Chizmar, ilustroval Keith Minnion.
Z anglického originálu Gwendy´s Button Box přeložil Ivan Němeček.
Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA s.r.o.
Vydání první, 156 stran

Markéta Lukášková - Losos v kaluži

Vždy jsem si o sobě myslel, že takový nejsem. Doufal jsem, že nejsem ten povrchní chlap, který dá jen na vzhled a který se otočí za každou hezkou tváří. Jenže asi jsem :-(
Je mi to až trapné, ale musím se přiznat, že jsem se do ní zamiloval kvůli tomu, jak vypadá.
A pokud to nebyla láska na první pohled, tak na ten druhý určitě.
Poprvé jsem ji zahlédnul někde na sociálních sítích. Dost často si fotila selfie v hipsterských kavárnách, v posteli, ve vaně. A opravdu pokaždé jí to náramně slušelo.
I to její jméno je takové ... já nevím jak to řící ... tajuplné.
Vzbuzující zvědavost a slibující nevšednost.
Ano, líbila se mi od první chvíle. Člověk s tím asi moc nenadělá ...
Párkrát jsem ji potkal v oblíbeném knihkupectví a nenápadně si ji prohlížel. Aby žena nevěděla.
Vím, co bych od ní slyšel ...
"Už zase? To ti nestačila ta poslední?"
Mám zlatou ženu. Trpělivou. Chápající ... opravdu ano.

Jenže jednoho dne jsem na svojí ženu čekal dlouhé hodiny ve městě, ona byla na nějaké konferenci a já si šel zkrátit dlouhou chvíli do knihkupectví.
A narazil jsem na ní zase.
Tentokrát jsem byl sám a tak bylo načase odhodit stud a ostych. Dal jsem se s ní do řečí a bavili jsme se spolu mezi regály knih docela dlouho.
Byl jsem ztracený.
Za  krásnou tváří se totiž skrývá i krásná duše. Upřímné myšlenky, zajímavý pohled na svět.
Tak důvěrně povědomý. Většina jí podobných umí vyprávět jen o banalitách světa a i ona o těchto banalitách vypráví, ale vypráví o nich až s bolestnou upřímností mladého telete. Přitom se uvnitř těch myšlenek skrývá silný dotek rozumné a zkušené vypravěčky. S přesahem a hloubkou.

Za okny knihkupectví jsem zahlédl svojí ženu, nenápadně jsem se tedy zamilovaně rozloučil a proklouzl dveřmi ven. Moje milá jen podezíravě pozvedla obočí.
Uplynulo pár týdnů, možná měsíců a vše bylo v pořádku.
Občas jsem si na ni vzpomněl, vybavila se mi její tvář a občas jsem na ni narazil na Instagramu.
Nejhorší na tom bylo, že se poslední dobou začala fotit se svojí sestrou a i ta je neméně krasná a neméně tajemná.
Je strašné to takhle říci nahlas, ale chtěl jsem je mít doma obě. Já vím. Prosím, nesuďte mě! Zdá se, že jsem jen obyčejný chlap.

Nedávno jsem ji ale nečekaně potkal u nás v knihovně a já už neměl na výběr.
Musel jsem jí pozvat k nám domů.
Dokonce si ji moje milá ani nevšimla. Měla totiž náročný týden a pořád něco sepisovala do práce, něco vyráběla. Neměla na mě čas. A tak jsem svůj čas trávil s ní.
Byly to krásné dva večery. Dlouhé hodiny mi něco vyprávěla a ikdyž byla mírně nesnesitelná, její pohled na svět byl opravdu zajímavý.
Když popisovala svojí vizi nebe, byl jsem ztracený. Díky ní jsem si vložil do svých představ další díl puzzle a mé vnímání světa a Vesmíru získalo zase o něco lepší ostřejší obraz, kterak vše může fungovat. Miluji cizí myšlenky o světě, vztazích, lásce, vesmírů ...
Krásný čas to s ní byl, ale některé vztahy nemají dlouhého trvání
Leží teď vedle mě, krásná a důstojná, dívá se na mě.
Ano ... mám ji stále rád, vážím si ji, příjde mi opravdu fajn, ale stále častěji musím myslet na její sestru. Je také tak krásná uvnitř, jako i na venek?
A to její jméno, Panda v nesnázích ... Promiň Lososi v kaluži, budeš už muset jít ...

Losos v kaluži
Napsala Markéta Lukášková, obálku ilustrovala Lada Brůnová.
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s.
Vydání první, roku 2017
223 stran

Susan Cain - Tichá síla / Susan Cain - Ticho

Posadil jsem se na jedno z posledních míst v plné čekárně u lékaře a zalovil v batohu. Vím, že se tu zdržím dlouho, protože nejsem objednán a musím čekat, zda na mě nezbyde chvilka času. Nijak mi to nevadí, nevadí mi čekat. Mám s sebou totiž svoji věrnou přítelkyni, se kterou čas ztrácí svojí naléhavost.
Knihu.

Dočítám Tichou sílu od Susan Cain a vlastně se těším na ty chvíle, kdy se otevřou dveře a sestra nevyvolá mé jméno. Jakobych s každým vyvoláním cizího jména dostal malý dárek v podobě volného času, kdy se můžu věnovat sám sobě.
Okolí vnímám jen okrajově, ve své hlavě vstupuji do svého oblíbeného duševního pokoje s pohodlným křeslem, s knihovnou podél stěn, s výhledem na košatý zelený strom. Je v něm příjemné šero, rozsvícená lampa a na stole rozečtená kniha a chladnoucí hrnek kávy.
Pohodlně se usazuji, přehodím nohu přes nohu ...

... tohle je můj vnitřní úkryt, Susan Cain jej nazývá Pevnost samoty a má jej každý introvert.
Může to být pevnost reálná (ať už v podobě ložnice, vany plné teplé vody, židle v kuchyni) či pevnost duševní, kam se my introverti uchylujeme, když svoje klidné koutky nemáme po ruce.
Mám takových míst spousty, ať již doma či ve své hlavě. Vždy mám poblíž své místo, kde můžu být sám a pohodlně a v klidu si odpočinout, nabít se.

Být introvertem a číst knihy od Suzan Cain je stejné, jako být o samotě s dlouholetým přítelem, který vám opravdu rozumí. Sedíte proti sobě a vedete dlouhý a hluboký rozhovor. O tom, jací jste, co vás těší, co vás trápí. Hluboký rozhovor plný porozumění.

Už její první kniha s názvem Ticho, pro mě byla tolik potřebným průvodcem ve světě společenských tanečků a povinností, prostředkem k uklidnění se v tom, že nejsem jediný, kdo touží po občasném tichu a samotě.

Je nás totiž spousta, nejsme v tom sami. Každý druhý či třetí, je stejný jako já. Čerpá svoji sílu v samotě, aby mohl žit ve světě, vystavěný pro extroverty.
Susanina kniha Ticho vyprávěla o tom, jací introverti jsou, co všechno dokáží a co ke svému spokojenému životu potřebují.
Dopodrobna a na základě vědeckých výzkumů předkládala výhody i nevýhody introvertnosti a ukazovala, že cesta vědomé samoty a ticha může být (a dost často i je) cestou k úspěchu.
A její nová kniha Tichá síla je dalším pokračováním v načatém tématu, tentokráte zaměřeném na naše děti.
Protože i děti řeší svojí povahu, svůj pohled na svět a potřebují průvodce k tomu, aby pochopily, co se v nich vlastně odehrává.
Že touha stát stranou není asociální chování, ale touha přirozená. Tolik by mi v mém dětství pomohlo, kdyby mi někdo vysvětlil, kdo je to introvert a extrovert, tolik by mi pomohlo, kdybych už v dětství věděl, že nejsem ten divný. Musel jsem si na to přijít sám a popravdě, chvíli mi to trvalo. Ne se s tím smířit, ale pochopit to.
Když jsem pročítal stránky Tiché síly, uvědomoval jsem si, jak velkou chuť mám se pustit do hlubokého rozhovoru se svým synem a povídat mu o tom, co se zde píše.
Ještě nenadešel čas, aby si ji přečetl sám, ale už nastal čas povědět mu o světě, o kterém vypráví.
O světě introvertním a extrovertním. Mohlo by mu to dost zásadně usnadnit život.
Usnadnit vztahy s druhými lidmi.
A právě tohle je cílem knihy Tichá síla.
Pomoci dětem uvědomit si svoji normálnost. Svojí přirozenost.
Pochopit svojí touhu po samotě a klidu.
Naučit je vycházet s extroverním světem, naučit je, jak být sami sebou.
Poučná a užitečná kniha to je.
Tak rád bych ji měl u sebe, když jsem byl dospívajícím klukem. Neměl jsem ji.
Můžu ale být ten, kdo ji dá do ruky mému synovi ...
A co vy? Introverti nebo extroverti? ;-)

TICHÁ SÍLA
Napsala Susan Cain, z anglického originálu přeložil Ondřej Fafeta.
Ilustoval Grant Snider.
Vydalo nakladatelství Portál, s.r.o. v roce 2018.
Vydání první, 232 stran

K zakoupení třebas zde: www.portal.cz

TICHO
Napsala Susan Cain, přeložil Petr Miklica.

Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing, s.r.o. v roce 2012.
Vydání první, 302 stran

K zakoupení třebas zde: www.melvil.cz

Barbara Stok - Vincent

Vrátili jsme se z lesa, načichlí vůní kouře z ohně a na botách jsme si do bytu přinesli bláto z rozježděných lesních cest. Trochu unavení a navlhlí podzimním sychravem.
Ona si hned stoupla k novému plátnu a se štětcem v ruce se snažila zachytit ten obraz, který se jí přes celý den objevoval v hlavě.
A já s teplou kávou a kočkou vlezl do peřin a dal si k tomuto podvečernímu odpočinku jednohubku v podobě komixu, nalezeného před pár dny v knihovně. Vincent.

Komiks o člověku, který miloval barvy a který nemaloval věci doslova takové, jaké jsou, nýbrž jak on je cítil.
Ideální podzimní knihomolskou chvilku podtrhovala vůně barev a tichý zvuk štětce, linoucí se z kuchyně, tak nádherně korespondující s dějem knihy.

Jednoduché kresby dokonale vystihují ten zvláštní svět Vincenta van Gogha a brzy mi v myšlenkách skoro ožijí. Místo obyčejných komiksových bublin se mi před očima začne odehrávat krátký animovaný film, plný zakroucených oblak plynoucí na obloze a žlutého pole obilí, tak moc připomínající vlny na moři.

Drobné změny v kresbě Vincentova obličeje brzy upozorní na jeho vnitřní démony a chytře umístěné různé grafické prvky kolem jeho postavy vypoví více než dlouhé věty.
Moc se mi líbí ta čitelnost ilustrace a její hravost.
Lehkost i v těžkých chvílích Vincentova života.
Kdo by jeho osud neznal, má zde šanci se v krátkosti seznámit s jeho pohnutým životem a poodhalit pro sebe tu složitost povahy a genialitu umělce.
Ano, to vše lze schovat do komiksového jazyka, do barevných kreseb, na první pohled tak jednoduchých a obyčejných. Právě v tomhle vidím krásu této knihy. Brzy poznávám, že je v ní ukryto více, než se na první pohled zdá. Výstižně znázorněná Vincentova posedlost kresbou, ta urputná touha dostat na plátno to, co v duši cítí, to, jak vidí krajinu. Ta otravnost jeho posedlosti v normálním životě, jeho touha po společnosti stejně smýšlejících lidí.

Samozřejmě, že se nelze vyhnout ani jeho doteku šílenství, ale děje se tak bez laciné senzachtivosti. Je to zde přirozenou součástí jeho osobnosti a v knize je zobrazeno tak sugestivně a tak pochopitelně, až se nad tím člověk vůbec nepozastavuje.
Málem, že se mi na jazyk dere slovo "mile", ale nechci zlehčovat tu těžkost bytí.
O smutných a těžkých věcech se dá mluvit i lehce a přirozeně a autorce se to daří bravurně a se ctí.
Jistě, je to jen komiks, není to "těžká" literatura, přesto to kouzlo knižního světa funguje naprosto dokonale a pomůže čtenářově mysli přenést se do světa fantazie a být na chvíli jinde ...

Káva na stolku již vychladla, moje milá začala kreslit na plátno druhé a komiksový Vincent na posledních šesti stránkách odchází po polní cestě prostředkem té jasné chromové žluti, která je pro něj tak důležitá.
Kočka již dávno odešla zkontrolovat obsah své misky a podzimní sychravost za okny přešla v drobný déšť.
Nos přivoní k papíru a duše se toulá kdoví kde.
Vzkutku pěkný výlet do knižního světa ta byl, děkuji ;-)

VINCENT
Napsala a ilustrovala Barbara Stok
Přeložila Veronika Ter Harmsel Havlíková
Vydala Mladá fronta a.s. v roce 2015
Vydání první, 144 stran

Ke koupi třeba zde: www.dobre-knihy.cz
K zapůjčení v třebíčské knihovně ;-) www.knihovnatr.cz

Igor Josifovic & Judith de Graaff .:. Urban Jungle

Moji lásku k rostlinám ve mně bezesporu vypěstovala moje máma a to tím, že díky ní už od narození žiji v zeleném stínu kytek a výhled z okna byl vždy možný jen přes stonky plných listů a květů.
Na mé lásce k pokojovým rostlinám nic nezměnila ani moje alergie na pyl a dusivé astma.
To raději dvakrát potáhnu ze svého inhalátoru, než abych žil v místnosti, kde by nebyla jediná kytka.
Pravdou tedy je, že možná právě proto máme doma raději jen ty málokdy kvetoucí, zato s velkými listy.

Takže jako milovníka květin a sociálních sítí mě samozřejmě nemohl minout blog URBAN JUNGLE BLOGGERS a následně i jejich kniha, kterou jsem právě dočetl a kterou jsem si mezi tím už xkrát prohlédl.
Protože tato kniha je jako Instagramový účet, fotky jsou na ní to nejhlavnější.

Netuším, jak to zamýšleli autoři, ale na mě působí kniha jako veliká porce inspirace.
Ani ne tak kvůli nápadům, které bych hned chtěl zrealizovat doma, ale jako spíš popud k myšlence, že když zaplním to prázdné místo na skříni další květinou, hned bude to moje toužebné propojení s přírodou větší.
Text knihy není nikterak překvapující a poutavý, dost myšlenek a slovních obratů se opakuje, ale jak už jsem řekl ... to podstatné na tomhle hezkém díle je čtenářova chuť nechat se inspirovat.
Při čtení se člověk automaticky začíná rozhlížet kolem sebe a hledat vhodná nevyužitá místa, která se během chvíle můžou proměnit ve vkusnou domácí džungli.

Mám rád různé lifestylové barevné časopisy, měl jsem moc rád časopis od IKEA (který již nevychází) a kniha URBAN JUNGLE je takový mix toho všeho, svázaný v útlý svazek kvalitních fotografií, rozhovorů bez hloubky, praktických drobných rad, jak na kterou kytku a představení pár opravdu designově vděčných a fotogenických druhů květin, které nesmí u žádného urban jungle blogera chybět. Je to ideální kniha ke kafi na letní balkon, k listování si tam a zase zpátky.
Kochání se fotkami a probouzející fantazií, která se zákonitě musí probudit u každého milovníka pokojových rostlin.

I já mám již sepsán seznam květin, které jsem zde viděl a které doma prostě musím mít. Protože s květinami je ten náš městský život bohatší a hezčí a když už nic jiného, člověk díky nim získá tichého a živého společníka, který mu bude po boku tak dlouho, jak dlouho se o něj milovník květin dokáže postarat.
Je to ideální kniha pro všechny, kdo v létě nechtějí louskat Dostojovského a letáky ze supermarketů jsou pro něj už moc velké dno. U některých knih se má člověk prostě jen zasněně dívat na fotografie a představovat, že i takto může vypadat jeho domov.
Zde tento efekt nastoupí téměř okamžitě.
Hezké snění přeji ..

Knihu si můžete prohlédnout na www.grada.cz

URBAN JUNGLE krásný byt plný pokojových rostlin
napsali a nafotili: Igor Josifovic a Judith de Graaff

Vydala Grada Publishing a.s.
První vydání, 2017
Počet stran: 176